Jana Plodková: Opět jiná, opět dobrá

Když se řekne ,generační film,‘ někteří dostanou rovnou osypky, jiní se přinejmenším dost ironicky ušklíbnou. A existuje teď v českém filmu vůbec něco takového? Jízda? Vždyť to už je dvacet let! Šeptej nebo Samotáři Davida Ondříčka? Možná pro děti z Prahy. Film, který by mluvil aspoň za větší část nějaké generace, o jejích radostech a strastech, jistotách a nejistotách, láskách a nenávistech tu prostě dlouhodobě chybí. A pravdou taky je, že i sami režiséři se té generační nálepce dost vzpírají. Nejpravděpodobnějším důvodem jejich vzdoru je to, že svým filmem na sebe nedokážou nebo ani nechtějí brát zodpovědnost za celou generaci a její někdy ne úplně chvályhodný citový stav či dlouhodobě labilní rozpoložení. Zvláštní, když generace nás, dnešních třicátníků, vlastně přesně taková je. Já vím, nic moc, když pořád řešíme jen sami sebe, a přitom se máme, na rozdíl od našich rodičů, kteří převážnou část svých životů museli prožít v nesvobodné komunistické totalitě, dobře a nic podstatného nám nechybí.

A právě tahle naše pohodlnost a rozmazlenost jednu režisérku přece jen zajímá a, i když se mnou možná nebude souhlasit, generační filmy natáčí. Jmenuje se Jitka Rudolfová, na FAMU studovala u legendární Věry Chytilové, na jejíž filmy těmi svými přímo navazuje, a zatím o nás natočila dva. V roce 2009 celovečerně debutovala Zoufalci, v nichž prostřednictvím několika různých postav zahraných Pleslem, Babčákovou, Žáčkem, Štorkovou a dalšími hrála celá naše generace přímo hlavní roli, a na sklonku loňského roku pak Jitka do kin uvedla Rozkoš. Opět film, který sice, jak říká sama Jitka, řeší především posedlost originalitou a její různé podoby, ale stejně tak se na něj můžete (a podle mě i musíte) dívat jako na intimní a autentickou zpověď o nás všech v dnešních dnech. A taky v něm hraje hlavní roli herečka, která patří v naší generaci mezi ty nejvýraznější. Jana Plodková.

elle2

Možná budete Rozkoš škarohlídsky pitvat a kritizovat jako čistě artovou záležitost, jedno však ani při vynaložení veškeré nepřejícné energie prostě nezpochybníte. Její herecký výkon, kterým Jana vdechla život své hrdince, filmové střihačce Mileně. Neafektovaně civilní, přijatelně introvertní, naprosto uvěřitelné. To ale vlastně už všichni moc dobře víme, že Jana umí, Český lev za ženský herecký výkon v hlavní roli v Protektorovi byl tehdy zcela namístě. Než se tak stane možná podruhé, měli bychom se s Janou i Jitkou potkat. Na slovíčko, dámy!

Jana nás zve na rozhovor netradičně k sobě domů. Nejdřív se při této myšlence ošívám, přece jenom blízcí kamarádi
nejsme, ale pak si to najednou rozmyslím. Vždyť každé mé setkání s Janou zatím bylo příjemné, cítil jsem, že před sebou navzájem netrpíme pracovně-formálním ostychem, a taky si přeju, aby se s Jitkou bavily co nejspontánněji,
a k tomu se domácí prostředí přece jenom hodí ze všeho nejvíc. Takže i ty boty si nakonec ve vinohradském bytě zuju celkem ochotně.

PROČ JANA, JITKO?
Jako první věc mě samozřejmě zajímá, kde se Jitka s Janou potkaly poprvé. Zoufalci se totiž ještě museli obejít bez Janiny herecké přítomnosti. „A pravdu, Jitko!“ směje se herečka. „Já si Janu pamatuju ze všech těch premiér, kam chodila s kamarády, které znám i já. Marek Cpin, Vašek Neužil, Kuba Žáček a ona. Nikdy jsme se tam ale osobně neseznámily. Jasně že jsem ji viděla předtím v Protektorovi, ale tam mě zas tak úplně nezaujala. Když jsem však dopsala Rozkoš, uvědomila jsem si, že bych do hlavní role chtěla zkusit zrovna Plodkovou. Člověk sice musí být dobrý herec, aby utáhl film, ve kterém se objeví v devadesáti devíti procentech scén, ale v tomto případě byla důležitá i fotogeničnost herečky a její pohled pro kameru. Při čtení scénáře si vždycky snažím představit si nějakého konkrétního herce. Je pro mě jednodušší, pokud to je někdo, koho už osobně znám nebo jsem s ním už předtím pracovala, ale Jana mi do role Mileny v hlavě skočila pokaždé jako první,“ vzpomíná Jitka na společné tvůrčí začátky. „Při obsazování herců jsem hodně intuitivní. I když je fakt, že mě má představivost občas zklame. Ve svém studentském filmu Marta a Berta 26 jsem po prvním natáčecím dnu musela jednu z vedlejších postav přeobsadit. Bylo to organizačně trochu komplikované, ale nedalo se nic dělat, jinak by nás čekala katastrofa. Dotyčný to naštěstí vzal s humorem. Prý mi to přece říkal, že to neuhraje,“ dodává režisérka. „Netlačili na tebe náhodou naši společní přátelé, abys mě obsadila?“ shazuje se ironicky Jana. „No jasně, psali mi vaši, ať tě obsadím. Haha. Jsi blázen! Ne. Jak mi teď napsal jeden kolega, že na Plodkové ho ve filmu nejvíc baví to, že se směje, ale v očích má pořád smutek. To jsem si zpětně taky uvědomila, že to byl i pro mě jeden z důležitých důvodů, proč jsem tě do Rozkoše tak chtěla, ten smutný pohled,“ objasňuje svůj výběr hlavní herečky Jitka. „Ideálně se mi pracuje s herci, kteří roli dobře rozumějí nejen na papíře, ale můžou do ní pak na natáčení promítnout i něco z vlastního života.“

elle3

Jana jde nalít víno, prý abychom nebyli zbytečně strnulí, tak se Jitky zatím ptám, jestli měla náhradní plán, kdyby Jana nemohla Milenu hrát. Ať už z časových, nebo jakýchkoli jiných důvodů, třeba že by ji role prostě vůbec nezajímala. „Ne!“ odpovídá rezolutně. „Dala jsem jí přečíst scénář, jí se líbil, tak jsem si oddychla a dál nad nikým jiným už nepřemýšlela.“ Jana dodává: Jitka mi dala scénář, já šla domů a přečetla ho na jeden zátah. Ani jsem nikam neodbíhala, což u mě rozhodně není pravidlem, že bych si nedala ani kafe nebo cigáro. Strašně mě na tom bavily ty imaginativní věci, sny, které se do finálního střihu ale nakonec nedostaly. Přišlo mi to odvážné a hravé, třeba ta ,citace‘ ze zpětného zrcátka auta, že věci jsou ve skutečnosti blíž, než se zdají. Jitka se navíc strefila do období, kdy jsem, stejně jako Milena, za sebou čerstvě měla závislost na telefonu a esemeskách. Mileně jsem dokonale porozuměla a jediné, co mě trápilo, bylo, že jsem do scénáře nemohla přidat nic vlastního. Všechno tam totiž bylo.

Jak probíhalo natáčení? A jak o čem si ještě trojice uvolněně povídala nad láhví vína? Zjistíte na straně 112 v březnovém vydání ELLE.



EBC promo