Julie Petanová: Balet je dnes otevřenější, míří správným směrem

Jak proměnily tvůj vztah k baletu zkušenosti ze zahraničí?

Přestěhovala jsem se do Londýna, když mi bylo šestnáct, takže v dost mladém věku. Měla jsem kamarády z různých koutů světa a bylo zajímavé pozorovat, jak se v tanci odrážely rozdílné techniky. Třeba v Česku se učí hlavně ruská škola, v Londýně britský styl, takže se to krásně kombinovalo. Jsem moc vděčná, že jsem mohla získat zkušenosti ze zahraničí. Teď působím v Oslu. Není to vyloženě norský soubor, je nás tam hodně ze zahraničí. V Česku je samozřejmě krásně, ale táhlo mě to vždycky ven.

Stýská se ti někdy po Česku – třeba po zdejší scéně?

Určitě. Národní divadlo i Státní opera jsou nádherné scény. V Oslu máme moderní budovu, starou asi patnáct let. Je krásná a perfektně uzpůsobená pro práci, ale ta architektura a atmosféra českých divadel má samozřejmě svoje kouzlo.

Co bys zlepšila na české baletní scéně?

Všechno záleží na tom, kdo vede soubor. Současného ředitele u nás v Česku teď úplně neznám, ale co se týče repertoáru, přijde mi moc hezký. Na druhou stranu, způsob vedení souboru mi víc vyhovuje v zahraničí. V Londýně byl přístup profesionální a dost seriózní. V Oslu je to menší soubor, takže má takovou rodinnou atmosféru. A už se tam opravdu cítím jako doma.

Balet bývá vnímán jako přísně strukturovaný a hierarchický svět. Cítíš to tak i ty?

Ano, zvlášť ve školách a některých větších souborech je to hodně rozdělené – každý má své místo, a je těžké se posouvat dál. Může to být dost kompetitivní prostředí. V Oslu máme jen dvě úrovně – sólisté a tanečníci – což dává větší šanci dostat se k zajímavým rolím i těm, kdo nejsou na papíře "výš". Když je těch úrovní třeba pět nebo šest, ti ve sboru opravdu tančí jen sborové části. To je podle mě jedna z výhod našeho systému.

Další zakořeněná představa je, že balet není úplně zdravé prostředí pro mladé dívky...

Tohle téma se z baletu asi nikdy úplně nevytratí. Je to obor, který klade důraz na estetiku a kde je obrovská konkurence – a mnoho lidí je ochotných udělat cokoliv, aby se prosadili. Ale dnes už se o tom víc mluví a to prostředí se snaží být otevřenější a přístupnější pro každého. Samozřejmě, některé vzorce chování se stále opakují a měli bychom se jich zbavit, ale mám pocit, že se aspoň snažíme jít správným směrem.

Zažila jsi na jevišti moment, který ti zůstal pod kůží?

Určitě. Splnila jsem si sen, když jsem tančila Popelku se svým nejlepším kamarádem. Taky mě potěšilo, když mě obsadili do moderních choreografií, u kterých bych to sama nečekala. A pak samozřejmě byly i vtipnější momenty – třeba když jsem několikrát spadla. I to se nezapomíná.

Jak dlouho ti trvá se z něčeho takového oklepat?

Poprvé jsem spadla na své úplně první generálce, den před premiérou. A upřímně, hodně dlouho jsem na to nemohla zapomenout. Bála jsem se ten krok pak udělat znovu. Někdy je to prostě smůla – uklouznete na kostýmu nebo kluzkém jevišti – a moc s tím nenaděláte.

Máš nějaký rituál před představením, který ti pomáhá se zklidnit?

Mívala jsem jich celkem dost. Trochu jsem s tím bojovala, protože to hraničilo s OCD. Časem jsem si uvědomila, že je lepší ty rituály postupně odbourávat. Ne vždycky se člověk dostane do stejné situace, a pak vás spíš stresují, než uklidňují.

Máš před začátkem představení stále stres, nebo už to bereš s větším klidem?

Zlepšilo se to. Hodně mi v tom pomohl Louskáček – během pár týdnů máme dvacet představení, někdy i dvě denně. Postupně si na to zvyknete a stane se z toho rutina. Samozřejmě, když jde o nové představení nebo náročnější roli, stres tam je. Ale je to jiné než třeba na škole.

Je nějaká role, která ti vyloženě nesedla?

Ano, letos jsem tančila roli, která mi vůbec nešla a nebavila mě – v Don Quixote role Queen of the Dryads. Je to slavné, těžké sólo a mně to vůbec nesedlo.

V čem vidíš svoji jedinečnost jako tanečnice?

Nikdy jsem nebyla vnímaná jako technická tanečnice – nemám přirozeně točení nebo skoky, na tom musím neustále pracovat. Ale myslím, že mám silnější projev a dokážu předat nějaký pocit. Je to pro mě dost přirozené. Taky mě na tanci baví nejvíc.

Co podle tebe musí mít tanečník nebo tanečnice, aby v tomto světě uspěli?

Ve škole to byla hlavně oddanost. Bylo to dost náročné, a někdy vlastně ani nevím, jak jsme to všechno zvládli. Hodně důležité je mít kolem sebe dobré lidi – a hlavně ten balet opravdu milovat. Jinak je to těžké psychicky i fyzicky.

Zabrousila jsi někdy i do jiného tanečního stylu?

Bohužel ne. Ale jednou bych si ráda zkusila třeba latinu nebo step. Je mi to hrozně nepřirozené, ale o to víc by mě to bavilo. Když jsem byla malá, dělala jsem chvíli moderní gymnastiku. Bavilo mě to, ale balet měl vždycky přednost.