Konečně jsem žena



„Dřív jsem byla jako chlap. Manželství a děti pro mě nebyly prioritou.“ Na manželství česká topmodelka Eva Herzigová názor nezměnila, ale co se týká dětí, ano, jak můžete vidět na snímku. Prostřednictvím těchto fotografií ukázala své těhotenství celému světu.

Foto: Fabio Chizzola
Produkce: Cristina Lucchini
Text pro Vanity Fair: Sara Faillaci

Vždycky jsem byla trochu chlap. Nikdy jsem neuvažovala jako normální žena: manželství a děti pro mě nebyly to hlavní. A na mém těle, i když je součástí mé práce, mi nijak zvlášť nezáleželo.“ Tělo, které je Evě Herzigové skoro lhostejné, rozhodně nenechávalo lhostejnými řidiče, kteří míjeli billboardy s reklamou na podprsenku Wonderbra, na nichž je Eva vyzývala: Dívej se mi do očí…

Uplynulo třináct let. Za ty roky se Eva změnila z vnadné modelky v elegantní štíhlounkou módní ikonu značek jako Calvin Klein, Louis Vuitton, Chanel nebo Just Cavalli. A stala se také velvyslankyní klenotnictví Chopard. Dnes se však její poprsí znovu tvaruje, a to ze skvělého důvodu: ve svých třiatřiceti letech je Eva v šestém měsíci těhotenství a čeká své první dítě.

Zvoním na domovní zvonek. Je ticho, nikdo se neozývá. Ani Eva, ani Greg (jak mu ona říká), třicetiletý turínský podnikatel Gregorio Marsiaj, nímž žije už pět let, neslyší zvonek, protože spí. Je sobota odpoledne a oba usnuli na kanapi při sledování filmu. Eva otevírá až ve chvíli, kdy už pomalu ztrácím naději. I když je bosa, je hodně vysoká. Je oblečená podomácku, v černých přiléhavých kalhotách a volném svetříku s kašmírovou šálou, vypadá úžasně elegantně. Bříško je vidět, teprve když se posadí a svetr se trochu vyhrne.

Až dosud o těhotenství věděli jen nejbližší přátelé a budoucí prarodiče. Gregoriovi rodiče se novinu dozvěděli netradičním způsobem. Aby ukázala i mně, co nachystala, zapne Eva počítač. Na obrazovce se odvíjí krátký film, hraje hudba new age, objeví se titul ‚Tajemství chrámů‘ a fotografie dvojice pořízené na nedávné cestě po Asii doplněné otázkou: „Kdo je Buddha?“ Buddha je dítě. Je tu snímek z ultrazvuku pořízený ve čtvrtém měsíci, plod se na něm pohybuje a budoucí maminka mu jako doprovod vybrala tichý dětský smích a tlukot srdíčka. Evě se lesknou oči.

Před chvílí jste říkala, že se cítíte jako chlap, a teď jste dojatá?

Mluvila jsem o minulosti. Od té doby, co jsem těhotná, se cítím jako normální žena.

Normální? V jakém smyslu?

Život, který uvnitř mého těla klíčí, ve mně probudil ženskost. Vždycky jsem nosila kalhoty, i když jsem byla mezi muži, a jediné, co chci teď, je být hýčkána. Taky jsem nikdy neměla takovou chuť k jídlu. Nesnášela jsem sladkosti, a teď nemůžu odolat vůni z cukrárny. Musím se o sebe starat jako nikdy dřív, mám teď totiž velmi suchou pleť, poprvé cítím skutečnou potřebu používat krém.

Jaký je to pocit, vidět, jak se vaše tělo mění?
Představa břicha mě dřív děsila. Teď, když ho mám, už mě neděsí. Jím všechno, na co mám chuť. Vůbec nevím, co jsou to ranní nevolnosti, a nevadí mi ani žádné pachy. Těhotná bych klidně byla dalších deset let.

Opravdu nemáte obavy z nabírání kil?
Stejně s tím nemůžu nic dělat. Přibrala jsem už osm kilo a ručička váhy se posouvá každý týden. Sama nevím, jestli je to v pořádku, nebo je to moc a měla bych držet dietu.

Nikdy vás nenapadne, jestli budete ještě taková jako dřív?
Netrápím se tím. Jednak mám za sebou skoro dvacetiletou kariéru, jednak se nemíním zastavit u prvního dítěte. Děti bych totiž chtěla aspoň tři – jsem připravena si to brzy zopakovat. Nechci být jednou z těch žen, které sotva porodí, běží do tělocvičny.

Toužíte po velké rodině už dlouho?
Ale vůbec ne. S dětmi jsem nikdy neměla moc trpělivosti. Pro děti své sestry jsem protivná teta: říkám jim, jak mají sedět, poučuju je… Když cítím, jak se moje dítě v břiše hýbe, občas se ptám sama sebe, jestli budu dobrá matka. Ale pak převáží uspokojení nad tím, co všechno mu budu moci dát: lásku a pocit bezpečí.
Jedna věc je jistá. Nikdy bych neměla dítě bez pořádného otce, myslím tím muže, který se mnou bude naše dítě vychovávat.

Nikdo z vašich bývalých partnerů ve vás nevzbudil dojem, že by to mohl být on?
Možná můj první snoubenec, když nám bylo šestnáct. Všechny jsem nakonec opustila já – nezůstávám s někým, když mi dojde, že to nemá budoucnost. Jsem silná povaha a potřebuju někoho, kdo je také takový. Ti, s nimiž jsem byla v minulosti, se tak sice navenek jevili, ale pak se ukázalo, že jsou slabí.

A co Gregorio?
Ten je silnější než já. Snad proto mi připadá úplně přirozené, že v jeho společnosti nejsem tak autoritativní.

Jak jste se vlastně seznámili?

V jistém smyslu se to stalo kvůli 11. září 2001. Tehdy jsem žila v New Yorku, ale v těch dnech jsem naštěstí byla pracovně v Miláně. Lety byly zrušeny, takže jsem se nemohla vrátit domů. Bála jsem se sednout do letadla a někam letět. Nakonec jsem přijala kamarádovu nabídku jet na pár dní k moři do Ligurie. Ležela jsem v plavkách na pláži, když přišel on a řekl: „Těší mě, Gregorio.“ Viděla jsem ho jen proti světlu, ale hned se mi udělalo hrozně zle.

Proč zle?
Cítila jsem, jak se mi stahuje žaludek, bylo to jako zásah blesku.A protože neumím skrývat své city, utekla jsem raději domů. Po dvaceti minutách zaklepal na dveře a zeptal se, jestli s ním půjdu na skleničku.

Jak to skončilo?
Ten večer jsme se jenom líbali. Už dlouho jsem přemítala o tom, že opustím New York, a tak jsem se po pár měsících přestěhovala do Evropy. Byla jsem strašně zamilovaná, ale Greg, který v té době studoval na univerzitě, to komplikoval. Ptal se mě, co dělám za práci, tvrdil, že mě nikdy neviděl. Samozřejmě to předstíral.

Prostě vás dostal. Kdy jste začali přemýšlet o tom, že je načase založit rodinu?
Když jsem si byla jistá, že nechci dítě z egoismu, ale protože ho opravdu miluji. Hodně dvojic má dítě, protože jejich vztah nefunguje, chtějí překonat moment krize a změnit rutinu ve vztahu. Mým vzorem jsou mí rodiče, kteří jsou spolu pětatřicet let a pořád se mají rádi. Před třemi lety jsem o tom s Gregem začala mluvit, abych ho na to připravila. Víte, jací jsou italští muži, ne?

Řekněte mi to raději vy…
Vždycky se drží trochu zpátky, nenechají se vyvést z míry. Greg je navíc o tři roky mladší a teprve nedávno začal pracovat (v rodinné firmě Sabelt, jako ředitel módní divize, pozn. red.).

Znamená to, že italští muži se vyhýbají odpovědnosti?
Vždycky jsou prostě trochu vágní. I já jsem si na tuto kulturu musela zvyknout. Zpočátku jsem byla vyplašená třeba z jejich způsobu komunikace. V Itálii každý hned zvedá hlas, bouchá se dveřmi, všechno je prostě takové teatrální.

Myslela jsem, že si budete stěžovat na maminčiny mazánky.
Ne, v tomhle směru mám štěstí. Gregoriova matka je Němka a své tři děti vychovala k nezávislosti.

Chcete se vzít?
To ani ne. Mám za sebou nepříjemnou zkušenost (dva roky manželství s bubeníkem skupiny Bon Jovi Ticu Torresem, pozn. red.), takže mě to nijak neláká. Nejsem věřící a manželství považuju za hrob lásky, konec dobývání toho druhého. A já to nechci zkazit.

Stalo se vám tohle v prvním vztahu?
Poprvé jsem se provdala, protože jsem si myslela, že to bude navždy. Byla jsem moc mladá.

Nevdala byste se ani kvůli dětem?
Kdybych se pro svatbu jednou rozhodla, tak jedině kvůli nim.

A Gregorio má stejný názor?
Vyrostl v tradiční rodině, která sní o svatbě v kostele, ale řekla jsem mu, co si o svatbě myslím, a on je v klidu.

Ze světa módy jste přišla do prostředí ,lepší‘ společnosti Turína, který má pověst uzavřeného města. Jak se tu cítíte?
Turín je velmi krásné město, ale je pravda, že není moc otevřené. Když jsem tu někdy zůstala sama, protože Greg odjel za prací, vždycky jsem byla doma. Moji skuteční přátelé jsou roztroušeni po světě a mé zázemí není tady, ale v Londýně. Tam asi taky budu pravděpodobně rodit. Nebo v Paříži, kde mám svého gynekologa.

Budete nadále takhle cestovat i s dítětem?
Doufám, že ano. Duší jsem cikánka, nelíbí se mi žít trvale na jednom místě. A nechci se nechat omezovat pravidly starými padesát let, že s dítětem se nemá nikam jezdit, musí spát pořád ve stejné posteli… Dnes mají muž a žena zaměnitelné role a já nemám v úmyslu být jenom máma.

Jak vidíte svou profesionální budoucnost?
Budu dál pracovat v módě a zajímá mě také film.

Po filmu Modigliani, kde jste hrála Picassovu manželku, se zdá, že se vaše herecká kariéra zastavila.
Hraní mě baví, ale není pro mě prioritou. Je to svět příliš podobný tomu módnímu: musíte čekat, až vám někdo zavolá, a kritéria výběru jsou nejasná.

Je pravda, že jste odmítla roli v Kubrickově snímku Eyes Wide Shut a také v bondovce?
Strašně ráda bych byla pracovala s Kubrickem, ale chtěl mě do scény, kde jsem se měla objevit úplně nahá.

Máte problémy se svlékáním?
Ne, nejde o stud. Když jsem byla malá, chodila jsem po domě bez šatů. Jde o to, že jsem neměla být herečka, ale zase jen modelka. Dneska už chápu, že jsem to já, kdo si musí vytvářet pracovní příležitosti. Kromě toho, že navrhuji plavky, pracuji na autobiografickém filmu o mém životě modelky.

Jak vůbec vzpomínáte na své začátky v modelingu?
V prvních letech jsem byla vyplašená z věcí, které v tehdejším Československu neexistovaly. Osobnosti jako Marilyn Monroe jsem poznala až díky reportážím v módních časopisech.

Jak na vás působilo takové bohatství vystavené na odiv?
Naše pětičlenná rodina žila na sedmdesáti metrech čtverečních. Když jsem začala svoji kariéru, bylo mi šestnáct, a v tom věku si člověk na vše dobře zvyká. Vydělávala jsem dost, ale peníze pro mě byly vždy prostředkem k tomu, aby se mojí rodině vedlo líp. Rodičům jsem koupila pozemek, na kterém si postavili dům.

Svět módy je ale pro mladé dívky také plný úkladů, je třeba obléknout miniaturní velikosti, jsou na hranici anorexie. Sama jste ještě před pár lety byla také strašně hubená.
Ale nikdy jsem nebyla anorektička. I když před čtyřmi roky noviny stále dokola psaly, že jsem a že beru drogy. Protože jednou na večírku v New Yorku mě vyfotili tak, že jsem vypadala jako zombie. Jenže oni tu fotku upravili.

Znáte nějaké své kolegyně, které trpí anorexií?
Jediná anorektička, kterou jsem znala, nebyla modelka, ale chtěla mít postavu jako ty, co viděla v časopisech. Je ovšem pravda, že ve světě módy se dějí šílené věci: v šestnácti letech třeba dívka ještě není vyvinutá, neví, jak vypadá ženské tělo, nemá jasno v tom, kdo je a co chce. Pak uslyší, že není dobrá, není perfektní. Je lehké podlehnout depresi. Cesta z toho je ta, kterou jsem zvolila já: dát si přesné cíle. Když jsem jako mladá byla víc při těle, nesnažila jsem se dostat k Armanimu, kde chtěli androgynní modelky, ale k Versacemu nebo Cavallimu.

Ve srovnání se začátky ale máte opravdu jinou postavu.
Představte si, že když jsem byla holka, říkali mi ,cigareta‘. V šestnácti, když jsem začala s modelingem, začaly pracovat hormony a váha šla trochu nahoru. Pak jsem se vrátila k původnímu vzhledu.

Ale jedla jste?
Tak akorát. Nikdy jsem se nepřejídala a dávala pozor na to, abych jedla jen ekologicky produkované a zdravé potraviny. Ale nikdy jsem nehubla jen kvůli návrhářům. Koneckonců, práce jsem měla dost i s plnější postavou.

Takže návrháři nebo módní agentury nenesou žádnou zodpovědnost?
Odpovědnost nesou především rodiny, agenti nemohou nahradit rodiče. Bylo by dobře, kdyby existovaly nějaké nástroje psychologické podpory pro mladší modelky. Potřebovaly by také někoho, kdo by jim pomohl nakládat s prvními výdělky. Za sebe můžu dát jedinou radu.

Jakou?
Tuto práci je třeba brát jako úžasné dobrodružství, které umožňuje cestovat, naučit se jazyky a získat zkušenosti. Nic víc. Skutečný život začíná potom. Skutečný život je o něčem jiném.



Spojila je práce, ale jsou jako sestry


Gregorio Evě zatím nedaroval prsten. „A vzhledem k tomu, že se nebudeme brát, k tomu asi těžko dojde,“ směje se modelka. O diamanty Eva ostatně nebude mít nouzi. Už deset let má totiž exkluzivní smlouvu s klenotnictvím Chopard a poslední tři roky je tváří této firmy po celém světě. Zásluhu na tom má Caroline Scheufele, prezidentka firmy. Obě ženy jsou navíc i přítelkyně a Caroline se stane kmotrou Evina dítěte.

Paní Scheufele, jak jste se s Evou seznámila?
Před deseti lety na slavnostním otevření našeho butiku v Cannes. Ohromila mě.

Co se vám na ní líbilo?
Má v sobě hodně ženskosti. A vždycky udělá víc, než se po ní žádá. Teď je naší vyslankyní ve světě, cestuje sama a zvládá to výborně.

Kdy jste se dozvěděla tu novinku?
Eva je pro mě jako mladší sestra, dozvěděla jsem se to mezi prvními. Připravila mi překvapení zrovna na mé narozeniny, 14. prosince. Uchovala jsem to v tajnosti.

Co věnujete svému kmotřenci?
To je tajemství. Ale už tím, že bude mít takové rodiče, to bude moc šťastné dítě. A určitě moc hezké.

Bude Eva pokračovat v práci i jako maminka?
S námi určitě ano. Ale obecně vzato, Eva není žena, kterou by šlo zastavit, je jako sopka.

Neviděla byste ji ráda u oltáře?
To není důležité. Taky jsme s mým nynějším manželem žili deset let spolu, než jsme se vzali. V každém případě, pokud jí bude chtít Gregorio dát hezký dárek, určitě nebude potřeba čekat na svatbu.

Portrétní foto: Fabio Chizzola; Produkce: Cristina Lucchini; Nafoceno pro italský Vanity Fair; Reportážní foto: isifa Image Service/Getty Images

EBC promo