Meryl Streep jako Miranda Priestly zůstává ikonou, ale už není nedotknutelným monolitem - spíš institucí, která se učí přežít vlastní legendu. Stanley Tucci jako Nigel je stále srdcem filmu, jemně ironickým svědomím světa. A Emily Blunt? Její Emily prošla možná nejradikálnější proměnou - z karikatury ambiciózní asistentky se stala žena, která chápe cenu moci i její prázdnotu. Ale těžiště příběhu leží jinde - u toho dobrosrdečného lepidla, který celý film drží pohromadě. U Anne Hathaway a její Andy Sachs. Protože právě ona je lakmusovým papírkem toho, jestli tenhle návrat dává smysl. Jak se za dvacet let změnila?
Sedím u jednoho stolu. Zvykněte si.
Andy z roku 2006 byla pozorovatelka. Andy z roku 2026 už je hráčka. Ne proto, že by se změnila v Mirandu, ale protože pochopila pravidla hry a rozhodla se je neignorovat. Narozdíl od Mirandy v sobě nemá přirozenou autoritu, ale začala být daleko víc „Miranda-coded“, než by si asi Andy z roku 2006 přiznala.
Je suverénnější, vědomá si sebe i svých kvalit, a poprvé si dovolí nárokovat prostor. Sedím s vámi u jednoho stolu - zvykněte si. Jenže její přirozená empatie, smysl pro spravedlnost a představa o tom, jak by svět měl fungovat, ji pořád brzdí v tom stát se skutečnou „predátorkou“ módního průmyslu. A film to neglorifikuje - naopak. Ukazuje, že právě tahle vnitřní tenze je její nejsilnější i nejslabší stránka zároveň.
Dress the part
Chceš práci v prestižním módním magazínu? Nasaď si podpatky a oblékni se podle toho. V prvním díle byla móda kostýmem, který si Andy oblékla, aby splynula a přežila. Teď je to nástroj. Nezamilovala se do ní, ale naučila se ji respektovat. Chápe, že styl je jazyk moci, a mluví jím plynule.
„Jsem stejná jako ostatní holky.“
Jedna z nejjemnějších, ale nejdůležitějších proměn. Andy kdysi definovala sama sebe opozicí - „nejsem jako ony“. Módní svět byl pro ni povrchní, zatímco ona byla „skutečná novinářka“. Jenže tahle póza byla stejně naivní jako celý její tehdejší idealismus.
Dnes už ví, že být „jako ostatní holky“ není slabost. Je to sdílená zkušenost, která spojuje. Pořád je individualistická, ale už nepotřebuje dokazovat svou odlišnost tím, že shazuje svět kolem sebe. Andy po čtyřicítce se posunula k tichému a dospělému typu sebevědomí.
Šedá zóna už není romantická
Romantické vztahy v jedničce byly - řekněme - nevyzrálé. Andy balancovala na hraně, kterou si odmítala přiznat. Nevěra tam nebyla jen činem, ale atmosférou. Předcházela ji očividná šedá zóna. Šedá zóna, která byla jen předskokanem samotné nevěry a v prvním díle dlouho visela ve vzduchu. A ta už do dospělého života Andy 2.0 nepatří.
Dnes? Ta hranice je jasná. Neznamená to, že je její život jednodušší - právě naopak. Starší Andy je osamělejší, opatrnější, někdy až příliš uzavřená, chybuje, váhá, tápe. Dělá vše, co z ní dělá člověka. Ale její rozhodnutí jsou čistší. Už nehraje hry, které nikam nevedou.
Mezi Mirandou a Nigelem: co zůstává
Miranda změkla - jen o odstín, ale dost na to, aby to bolelo víc než její dřívější chlad. Její vztah s Andy už není o dominanci, ale o zvláštním druhu přijetí, které si obě musely tvrdě odpracovat.
Nigel zůstává konstantou. Jeho vztah s Andy je možná nejdojemnější linkou filmu - profesionální, ohraničený, a přesto hluboce lidský. Je to připomínka, že i v nejtvrdších odvětvích existují vztahy, které nejsou čistě transakční.
A Emily? Ta konečně (částečně) přestala hrát roli, kterou si myslela, že musí hrát. A v tom je její vítězství.
Dospělost není upgrade, ale kompromis
Ďábel nosí Pradu 2 není o tom, že by Andy „vyhrála“. Je o tom, že dospěla. A dospělost není sexy. Je plná kompromisů, pochybností a malých vítězství, která nikdo nevidí. Andy není dokonalá a její proměna v čase možná není tak radikální, jak diváci čekali. Možná ale i právě proto tenhle návrat funguje.
Otázka, jestli je prostor pro další díl, je vlastně vedlejší. Důležitější je, že tentokrát ten příběh neskončil útěkem, ale vědomým rozhodnutím zůstat a budovat.
- Zdroj článku:
Autorský článek
