Kouzlo krásy

Kouzlo krásy

Dnes se Taťána Kuchařová věnuje vlastní nadaci Krása pomoci a nežije jen život obyčejně zamilované holky.

Podívejte se na video z focení

Taťána KuchařováDá se vítězství v soutěži k něčemu přirovnat?
Nevím, jestli to můžu říct. (Směje se a červená.)

Už asi vím. Že by k orgasmu?
(Smích). Po vyhlášení svého jména jsem dvě minuty vůbec neslyšela. Když si na to vzpomenu, mám husí kůži doteď. Celou tu dobu jsem se bála, že se porota spletla, nemohla jsem tomu uvěřit. Byla to děsná euforie. Ale velice rychle opadla. Už když jsem měla projev na korunovačním plese a moje angličtina tehdy nebyla tak dobrá jako dnes, mi došlo, že to není žádná legrace a co všechno mě čeká. Miss World není žádné zubení se do kamery nebo do foťáku, musíte umět něco říct, prezentovat se. Je to obrovská zodpovědnost.

Pro osmnáctiletou holku asi škola života, ne? Připravovala jste se nějak na soutěž?
Ne, tam musí jet už ‚hotové‘ Miss World. Jste jednou ze sto šesti a nikdo nečeká, že se budete muset ještě něco učit. Je jasné, že se jazyky zlepšují, ale pilovat etiketu nebo oblékání, na to není čas.

Co musí dívka umět, aby tuto soutěž vyhrála?
Prezentovat sebe, odkud je a jaké jsou její cíle. Zažila jsem tu soutěž dvakrát, poprvé, když jsem soutěžila, a podruhé, když jsem předávala korunku. Mohla jsem do zákulisí volby trochu nakouknout, tak vím, že je to hodně o osobnosti a o chování té dívky. Některé holky bývají přehnaně kamarádské, vnucují se, jiné jsou třeba chytré a krásné, ale zakřiknuté. Velkou roli hraje šarm, kouzlo osobnosti – ta aura, která vás omámí. Z těch sto šesti dívek má mnoho z nich krásnou postavu, úsměv… ale to kouzlo má jen pár z nich.

Povinností Miss World je cestovat a reprezentovat. Vzpomenete si na nejdrsnější okamžik, jaký jste během cest po světě zažila?
Moje kralování bylo krásných čtrnáct extrémních měsíců. Mohla jsem potkat zajímavé lidi a zjistit, jak se žije v jiných zemích, jaké ti lidé mají problémy. Strávila jsem třeba čtyři dny na Ukrajině mezi lidmi s HIV. Měla jsem hrozný strach. Když jsem to volala mámě – zdravotní sestře –, trnula hrůzou. V Severním Irsku jsem zase byla v centru pro postižené děti. Byl tam jeden osmnáctiletý kluk, už přes rok byl v kómatu. Jeho rodina se se mnou hrozně chtěla setkat. Chtěli, abych k chlapci přišla, seznámila se s ním a oni ho pak odpojili od přístrojů. Když mi to můj manažer Marcus poté, co jsme odešli, řekl, byla jsem v šoku. Nechápala jsem, proč to udělali.

Změnilo vás to?
Dospěla jsem. Díky té soutěži jsem se postavila na vlastní nohy. Často jsem jen dostala letenku s tím, že se potkáme na opačném konci zeměkoule. To, že vám třeba uletí letadlo nebo nepřiletí kufry, nikoho nezajímá.

ČTĚTE DÁL: CHTĚLA JSTE SE NA CELÝ TEN SPEKTÁKL NĚKDY VYKAŠLAT?

EBC promo