Nebylo to něco, po čem bych kdy toužila a o čem bych si myslela, že je pro mě. Spíše naopak. Přesto zvědavost mi nedala a po pozitivní odezvě jsem poslala fotky do pár modelingových agentur v Praze. Z jedné se ozvali. A takhle to začalo.
Za ten rok jsem stihla tři přehlídky na Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku, několik týdnů hereckých kurzů, natočit pár reklam a teď mě čeká i krátký film. Věci, které rozhodně nebyly v plánu a o kterých jsem ani netušila, že by mě kdy mohly bavit. Ale baví, a čím dál víc.
Možná proto, že se tam přirozeně protíná spousta věcí, které mám ráda – pohyb, rytmus, řemeslo i umění. A taky proto, že modeling je trochu i herectví, a k filmu mě to táhlo vždycky. Jen jsem čekala, že budu spíš za kamerou než před ní.
Není to ale jen o tom hezkém, co divák vidí jako výsledek. Je za tím neustálá práce s komfortem, s psychikou, s adaptací na různé kolektivy, někdy jste málo, jindy moc a musíte hledat tu správnou polohu. A občas je potřeba i improvizovat.
Spousta odmítnutí, pochybností, ale nakonec i síly a odhodlání, které člověka ženou dál. A to mi dává smysl, a postupem času zjišťuji, že zkušenosti, které člověk získá, se hodí i jinde. Nedávno jsem oslavila čtyřiatřicáté narozeniny a ráda tímhle připomínám sobě i lidem kolem, že na nic není pozdě.
Letos jsem se na Vision vrátila. Tentokrát jako modelka pro návrhářku Žofii Soldánovou a její značku NAIAD. A právě od ní jsem dostala nejlepší nechtěnou lekci o životě tvůrce.
Jeden z charakteristických prvků její kolekce, řasená látka, ze které bylo ušité kimono, které jsem měla na sobě, vznikl úplnou náhodou. Přijmout nehodu jako podpis a nejít na jistotu.
Přitom je na každém kousku vidět, že řemeslo je pro ni zásadní, každý detail promyšlený a zpracovaný s velkou péčí. Tohle mě zaujalo nejen jako módní detail, ale jako způsob myšlení o tvorbě obecně.
Značka NAIAD, pojmenovaná podle řeckých vodních nymf, pracuje s organickými texturami, étericky lehkými siluetami a tématy ženskosti a intimity. Není těžké hádat, odkud Žofie čerpá, od pěti let vyrůstala v Číně a ten vliv jde na její kolekci znát, v harmonii siluet, v jemnosti práce s materiálem, v celkové poetice věcí.
Kolekci představila poprvé na fashion weeku v Budapešti, pro Vision ji rozšířila o nové looky a mezi nimi ten můj. Ke kimonu patřil ještě kožený pásek od Anny Enochové a šperky od Magdaleny Šťastníkové, které vznikly speciálně pro tuto kolekci.
Vision ale nikdy nebyl jen o kolekcích. Je to místo, kde se potkávají lidi z různých světů, a to platí i pro samotné modely. Většina z nich se modelingem ani neživí, prostě to jen mají rádi.
„Ale já nejsem primárně model, jsem záchranář, dnes jsem sem dokonce jel rovnou z noční," sdílel se mnou Lucian, tvář kampaně letošního ročníku, který má za sebou mimo jiné přehlídky pro Jan Société.
Trochu jiný příběh má modelka Tereza Vebrová, která se modelingem profesionálně živí, přičemž většinu příjmu tvoří zahraniční přehlídky. „Ve výsledku je mi jedno, jestli jde o malou nebo velkou značku. Ráda podporuji místní návrháře, proto se moc ráda účastním akcí jako je Vision," říká.
Za vším stojí tým, který to celé drží pohromadě. Organizátoři odvedli práci na vysoké úrovni, a to i ve chvíli, kdy pár minut před začátkem show vypadly pojistky. Zvládli to v klidu a profesionálně, a myslím, že tohle je vlastně nejlepší vizitka, jakou může produkce složená z osmi bývalých studentů oboru Arts Management mít.
Vím, že se o módě někdy mluví jako o uzavřené bublině. Já ten pocit, obzvlášť na Vision, rozhodně nemám. Vždycky odtud odcházím s novými zážitky, příběhy a lidmi, které bych jinde nepotkala. Lidmi, kteří mají různé osudy, ale společnou lásku k řemeslu a k tomu dělat svět alespoň trochu hezčí. A to je něco, co se podle mě často opomíjí – jak moc je to o vzájemné spolupráci, a že výsledek není jen o výsledném modelu a modelce, která jej vynese, ale o tom celku a všem kolem.
- Zdroj článku:
Autorský článek
