Přestože vyrůstala na pomezí divadelních prken a stříbrného plátna, považuje herectví za nejlepší formu terapie pro stydlivé lidi. ”Většina herců se tak léčí,“ směje se.
Můžete říct, co jste se v životě naučila o mužích?
Já se pořád učím, to asi nikdy neskončí. Myslím, že je důležité být velkorysý, tolerantní, darovat druhému svobodu právě proto, že ho milujete. Pak taky humor a nadhled.
Váš přítel, herec Jakub Prachař, o vás řekl, že jste mnohem lepší herečka než on herec…
Proto s ním také chodím, že je takhle hodnej… Ba ne. Je to od něj hezký, ale já si to vůbec nemyslím.
Zůstaňme ještě chvíli u lásky. Jedním z nejnapínavějších momentů v herectví jsou milostné scény. Jak se točí vám?
No, není to úplně nejpříjemnější část natáčení, ale buď si můžu říkat, jak jsem nervózní, nebo se do toho pustit. Režisér kvůli vám tu scénu nevyškrtne. A pokud má svoje opodstatnění, respektuji to. Nedávno jsem točila milostnou scénu s Honzou Dolanským v pokračování Dobré čtvrti. Režisér Karel Smyczek na nás amplionem křičel: „Ukaž pravý prso, vylez si na něj, dej nohu víc doprava!“ Tak to byla docela sranda, měli jsme s Honzou příšerný záchvaty smíchu.
Objevila jste se v několika projektech režisérky Alice Nellis, třeba v Pomoc nebo Rů
