Rozhovor: Tereza Voříšková a čeští návrháři

Včera jsi byla na zkoušce divadelního představení Jezdci (inscenace letos dostala ocenění pro taneční inscenaci roku). Proč ses po seriálu Missing vrhla do divadla?

Vždycky jsem chtěla pracovat s choreografkou a tanečnicí Lenkou Vágnerovou. Kdysi jsem viděla představení Mah Hunt v divadle Ponec. Vyrazilo mi dech. Byla jsem u ní na workshopu a začaly jsme se kámošit. Lenka se vrátila ze světa do Čech a založila tu svoji taneční společnost. Přišla se podívat na Lulu do Komedie a nabídla mi roli v Jezdcích. Bylo to náročné a krásné. Jsi pořád namožená, ale je ti báječně. Po Missing jsem cítila velký tlak, nějak jsem si potřebovala srovnat myšlenky, tak jsem se zavřela do divadla. A Lenka jako režisérka-choreografka pracuje s obrazy bez dialogů dokáže vyjádřit velmi konkrétní situace a emoce. Miluju její práci. Ráda Jezdce hraju a ráda pozoruju svoje kolegy tanečníky.

Hraješ a tancuješ spíše technicky, nebo srdcem?

Srdcem. A mozkem. Když řvu, tak skáču o půl metru výš. Lenka po mně nechce dokonale propracované taneční číslo. Zároveň je pohybový materiál, který připravuje, hodně náročný, takže se snažím na sobě dřít. Každý den na sobě pracuji, minimálně hodinu a půl denně cvičím jógu. A je jedno, že představení hraju jen jednou za měsíc. Chci být pro tuhle roli neustále připravená.

Podívejte se na VIDEO Z FOCENÍ

Hraješ ještě někde jinde? Jak vzpomínáš na představení v Divadle Komedie?

Jezdci jsou teď moje jediné představení. V Komedii jsem byla poslední dva roky a moc, ale opravdu moc se mi po ní stýská.

Vnímáš posun s každou pracovní zkušeností?

Stoprocentně. Z každého projektu získávám nové a nové zkušenosti, kterými si ujasňuju, co chci a co nechci dělat. Proto se nebráním různorodosti ani ve své práci: pustím se do pohádky i do divadla v Komedii nebo do tanečního představení, amerického komerčního seriálu i kanadského alternativního seriálu se stejným nadšením. Mám tu možnost. Stejně tak se klidně čtrnáct dní po dotočení hlavní role v Clay’s POV vrátím do České televize. Neškatulkuju, to prostě nedělám. Chyba není chybou, pokud se z ní něco naučíš. Dopředu nevím, co bude dobré, a co ne. Jen prožitkem a zkušeností můžeš odhadnout, co chceš a co nechceš. Ale ty nezískáš, pokud se zavřeš v jednom divadle nebo seriálu. Miluju změny. Nerada stojím na místě. Herec má hrát. Ano, jsem teď strašně nervózní z toho, jak dopadne seriál Terapie, film Všiváci nebo seriál Clay’s POV – co na ně lidi řeknou. Pro mě je obohacující ten proces: práce na každém jednom představení nebo filmu. To okolo už mě zas až tak nebere. Baví mě herectví a hraní. A taky lidi, které cestou potkám. Proto v sobě nemám blok, že něco z principu nechci a nebudu dělat. Já vlastně chci ke všemu přistupovat s jedním velkým ANO.

Jak poznáš, že kolega je dobrý herec?

Já můžu leda tak poznat, jestli se mi s někým hraje úplně samo, s někým normálně a s někým má člověk pocit, že je sám. Nemám ráda sólisty. Potřebuji napojení, kolegovy oči. Akci a reakci. Existuje herecká chemie? Od prvního momentu ji vnímám. Chemie je základ všeho. Pak můžu s někým improvizovat a můžou mezi námi lítat emoce. Jak dlouho jsi natáčela druhou řadu seriálu Terapie? Natáčelo se asi tři měsíce. Byla jsem tam skoro pořád. A když jsem tam nebyla, připravovala jsem se na to, až tam zase budu.

Jak se Tereze hrála role dávky s rakovinou a co má vymyšleného na Vánoce? Zjistíte v prosincové ELLE, která je v prodeji do 12.12.


EBC promo