Vnitřní světy: Jakub Baierl

Zkušebnu, kde se potkáváme, dobře znám. Před pěti lety jsem tady v budově, kde se nachází, poprvé nahlédla do světa, ve kterém se Jakub pohybuje, a to, co jsem tehdy zpoza dveří měla možnost slyšet, mě baví a inspiruje dodnes. Od té doby jsem měla příležitost sledovat, jak vyrostl někdo, o kom se mluví čím dál víc.

Jakub Baierl je člen synthpopového dua Méta Monde a sólový umělec vystupující jako BARIEL, projekt se kterým loni vydal debutové album Život je jeden z nejtěžších. Přes den pracuje jako vývojář aplikací, jakoukoli volnou chvilku však věnuje hudbě, která je, jak sám říká, kombinací popu, elektroniky a emocí, které by jinak nezpracoval.

Méta Monde, BARIEL, nově vznikající Rozkvět… Máš pocit, že v každém z těch projektů jsi stejný, nebo jsou to různé verze tebe?

Jsem to vždycky já, ale pokaždé si beru jinou část sebe. Nechci jeden projekt pořád transformovat do něčeho jiného, jednak tím chráním jeho identitu, ale taky si dávám svobodu zkoušet nové věci od začátku, bez pocitu, že něco kazím. Třeba s Méta Monde asi nebudeme dělat dubstep. A já v tom nevidím problém.

Na pódiu působíš hodně extrovertně. Je to přirozené, nebo je to nějaká role?

Ta energie tam byla vždycky. Mám videa, kde mi jsou tři, čtyři roky a už hraju na nástroje a zpívám. Takže byl jsem odjakživa takový předváděcí typ. Ale do období covidu jsem byl furt víc a víc, od covidu to trochu stagnuje nebo spíš zjemňuje. Věk tě trochu zlomí a řekneš si, no, asi se teď nebudu úplně svlékat pro pozornost. Dřív mi to tolik nevadilo, teď už ale nechci, aby na mě lidi tolik koukali. Snažím se být střídmější. Ale vždycky to samozřejmě bylo v rámci toho daného projektu – ne že bych šel na nějakou akci a oblíkl se tam vyloženě výstředně.

Potřebuješ tedy bavit lidi.

Jo, to tam je asi od malička. Vždycky jsem byl ten, kdo rozjíždí atmosféru, rozhýbe kolektiv. Ale neříkám si, tak, teď musím být zábavnej. Spíš mě baví vidět, že to funguje. A hlavně jsem se naučil, že nemusím jet pořád naplno.

Jaký je tvůj tvůrčí proces? Jak u tebe vzniká hudba?

Hodně intuitivně. Uslyším nějaký zvuk, v televizi, na ulici, a v tu ránu to potřebuju zaznamenat. Vůbec neřeším kvalitu, jen ten pocit. Pak se na to nabaluje všechno ostatní. Mám v počítači připravenou šablonu, začnu beatem, nahraju si basy na záznamník v hrozné kvalitě, to je v ten moment úplně jedno. Nálada se do toho odráží sama od sebe – když mi je blbě, napadají mě spíš melancholičtější věci, ale já to nijak neblokuji. Nechám to tam prostě být.

Vrací tě tvoje hudba zpětně do konkrétních momentů?

U vlastní hudby víc než u cizí, protože tu vlastní posloucháš tisíckrát víc než cokoliv jiného. Přesně vím, kdy a kde jsem co skládal. Třeba jeden beat jsem dělal u Balatonu na rodinném výletě a nakonec z toho vznikl rodinný song, kde každý přidal sloku. Táta, bráchové, všichni. Celý den jsme to živě nahrávali a lidi na nás koukali jako na blázny. Ale bylo to úžasný. Potom jsem na něm vystavěl jeden song. Dnes když ho hraju, tak si na ten den vzpomenu.

Dnes se v hudbě taky hodně řeší čísla na sociálních sítích. Jak to vnímáš ty?

Vadí mi, když se kvalita hudby začne porovnávat s čísly, to jsou dvě věci, které spolu nemusí mít nic společného. Ale chápu, že třeba pořadatelé akcí k tomu přistupují jinak. Pro ně jsou čísla z části indikátor, kolik lidí pak na tu akci přijde a zaplatí vstupné. Já sám využívám sítě především k tomu, abych dostal hudbu k lidem, ale neřeším je natolik, abych nebyl spokojený s tím, co tam dávám. Primárně tě musí bavit tvořit.

Přesto jsi měl období, kdy tě to víc ovlivňovalo? Mluvil jsi už o tinnitu, o pískání v uších…

Spíš nepřímo. Měl jsem velký tlak na sebe, že každá věc musí být lepší než ta předchozí. A do toho se přidal tinnitus, kdy mi začalo pískat v uších. Čím víc jsem se na to soustředil a přemýšlel o tom, tím mi bylo hůř. Nastartuje se ti hlava, začneš řešit zdraví, budoucnost, různé scénáře, co všechno může být špatně, a najednou máš panické ataky v tramvaji a musíš vystoupit. Bylo to hrozný a nedalo se od toho kam utéct.

Bylo to víc o pískání v uších, nebo o tom, co se kolem toho spustilo?

Určitě víc o té hlavě. Tinnitus byl spouštěč. Mám tendenci věci hodně analyzovat a v té chvíli se to vždy zhorší. Začal jsem si zapisovat deník a každý den věnoval pět minut tomu, abych si zaznamenával kdy mi je líp a kdy hůř, co se ten den dělo. Třeba jsem měl za sebou tři koncerty, zkoušení na ně, práci, to pak najednou vidíš i různé vzorce. Nebylo to totiž horší hned v ten moment, projevilo se to až o několik dní později. Zkoušel jsem všechno možné, nepít kávu, nepít alkohol, nechodit na hlučné koncerty. Ale pak jsem zjistil, že to spolu třeba vůbec nesouviselo. Tinnitus mi vlastně trochu reguloval, co mám a nemám dělat. Naučil jsem se ho poslouchat. Když jsem věděl, že večer mám zkoušku a do toho jsem ve stresu, tak mi pak pískalo víc. Naučil jsem se říct si, dneska zkouška nebude. A najednou opadl stres a trochu se to zlepšilo. Zpětně jsem za něj vlastně i rád, díky němu vím, kdy zpomalit.

Jak jsi tohle období zvládal?

Kromě podpory od mých blízkých mi hodně pomohla také terapie. Nešel jsem tam proto, že by mě někdo přemlouval, prostě mi bylo tak blbě, že jsem si řekl, tohle už sám nevyřeším. A měl jsem štěstí, že jsem na první dobrou našel skvělého terapeuta. Dělali jsme relaxační terapii, kde mě učil myslet na dobré věci místo špatných. Zní to hodně jednoduše, ale ten mozek se fakt naučí, kam se vrací. Pracovali jsme s kartami, kterými jsem vyjadřoval, jak se cítím, kreslil mapy života. Já totiž obecně rád řeším nějaké úlohy, co mi někdo dá, takže jsem hodinu strávil tím, že jsem zapomněl, proč jsem tam vlastně přišel.

A jako muž, neměl jsi pocit, že to není pro tebe?

Měl. Myslel jsem si, že to zvládnu sám. Ale pak prostě když musíš vystoupit z tramvaje, protože máš panický ataky, točí se ti hlava, vidíš černě, uvědomíš si, že sám to nevyřešíš. Navíc mi přišlo, že nechci ostatní obtěžovat. Všichni mají svých problémů dost. Terapeut je tam pro to.

Změnila ti terapie i přístup k tvorbě?

Přestal jsem mít potřebu být nejlepší. Dřív jsem měl pocit, že musím dokázat, že budu nejlepší na světě, a to tě hrozně svazuje. Teď mě víc baví samotný proces. Jít do studia a něco zkoušet, aniž bych řešil výsledek. Moje poslední album se jmenuje Život je jeden z nejtěžších a to není jen název. Je to věc, co jsem si musel skutečně uvědomit. Věc nemusí být nejlepší. Musí tě bavit ji dělat.

Kde máš pocit, že jsi teď?

Určitě jsem v klidnějším bodě. Pořád mám tendenci si toho nabrat hodně a vím, že může přijít moment, kdy se zase objeví úzkost nebo něco podobného. Ale to, že bych nevstával z postele, to se mi normálně už nestává. Teď už vím, kdy zpomalit.

Kdyby tvoje aktuální období mělo soundtrack, jak by znělo?

Něco jako Massive Attack. Klidnější, trochu filmový, ale napětí tam pořád je. Není to úplně čistý klid. Ale je to mnohem vyrovnanější než dřív.