Jako Miss Československa ji novináři obletovali, později ji pronásledovali, když se zamilovala do partnera zlaté slavice... Pět let nevyšla na přehlídkové molo, neposkytla rozhovor. Až teď.
Jak vám bylo, když vás zase oblékali, líčili, fotili?
Samozřejmě jsem měla nervy. Pět let o sebe nepečuju, žádná kosmetika, žádná manikúra – podívejte, jak mám ze zahrady zničené ruce. Dokážu se postavit před fotografa? Ale kdosi mi řekl: To nejde zapomenout. To je jako jezdit na kole.

A je to tak?
Není to náročné. Uvařit polívku je složitější.

Vy vaříte polívky?
Vařím. Ale moje děti milují pizzu, špagety a řízky. Ještě než jsem se vypravila na focení a oblékla šaty od Diora, smažila jsem jim řízky.

Máte doma šaty od Diora?
Nemám žádné šaty.

Nemáte šaty na ples, ale snad...
... ne, nemám žádné šaty. Zrovna nedávno jsme měli jít s Petrem do společnosti a já fakt neměla co na sebe. Nakonec jsem vyhrabala černou sukni, kterou mi ségra přešila ze šatů ze sekáče. K té sukni jsem si vzala tričko a uvázala červený šáteček. A představte si, stejně jsme nikam nejeli – Petr se nevešel do obleku. Skončili jsme v Kozojedech v hospodě, abych si ty ‚šatečky‘ užila. Celé dny běhám totiž s dětmi v teplákách a teniskách.

Takže je z vás žena v domácnosti. Tři děti, manžel, vila... Jste šťastná?
Už na soutěži Miss jsem na dotaz, kolik chci dětí, odpověděla, že čtyři. Vždycky jsem toužila po velké rodině. Jsem šťastná.

Vzpomenete si ještě na ten rok, kdy jste byla poslední federální královnou krásy?
Vzpomenu, ale nerada. Byla to tvrdá škola života. Miss je vlastně nežádoucí nálepka.

Nežádoucí? Já myslela, že otevírá dveře modelingových agentur.
Ve světě se missky stávají reportérkami, moderátorkami nebo političkami, ale špičkovými modelkami výjimečně – mají jiné parametry. U nás titul neznamená nic, spíš jen nadávku.

Být krásná se tedy rovná být hloupá, a podle toho se s misskami zachází?
Jste figurkou, na tom není nic zlého. Zahraniční agentury také své missky ždímají, ale využívají je především k humanitárním projektům. V tom je přesah soutěže. V Čechách jsme absolvovaly pár amatérských přehlídek, rok to byl náročný, ale o ničem.

Vyhrála jste auto a získala kontakty.
Přijdete do společnosti, nahlédnete do zákulisí a pak si uvědomíte, že vám to v normálním životě k ničemu není. A auto? Musela jsem ho prodat, abych si mohla koupit vybavení na Miss Europe a Universe. Nezapomeňte, že se psal rok 1993 a vše fungovalo dost legračním způsobem. Do Mexika i Řecka jsem jela sama, se dvěma kufírky, tak jako ‚exotky‘ z Ruska, Polska a Rumunska. Ostatní měly suitu lidí, která se o ně starala. V Řecku jsem nakonec skončila druhá – takže zbylo i pár hezkých vzpomínek. Ale pak světla zhasla...

... a Popelka šla domů.
Do kuchyně, k dětem. Doslova. Ale nestěžuju si. Honzík se narodil v roce 1995, chtěli jsme ho oba. A i když jsme si s jeho otcem nerozuměli a já odešla, nikdy jsem nelitovala.

Vrátila jste se s Honzíkem k rodičům?
To nešlo, naši žijí v Německu. Od kamaráda jsem si půjčila byt v Berouně. Nikdy jsem tam předtím nebyla, nikoho neznala. Bylo to těžké. Zkusila jsem si vydělávat moderováním na TV3, ale to brzy skončilo. Kvůli modelingu jsem kdysi nedokončila zdravotní školu, a nakonec mi zbylo zase jen to molo.

Mluvíte o něm s patrným despektem.
Když je vám šestnáct sedmnáct, nevadí vám předvádět se. Dají vám hezké boty, šaty, oblékají vás – no, jako královnu. Dnes bych se styděla. Ne proto, že stárnu, ale bylo by mi to nepříjemné. Chodit v šatech, které se mi nelíbí, v účesu, který mi vadí, a táákovouhle pusu by mi udělali! Připadala bych si jako šašek.

Proč jste tedy kývla na focení pro ELLE?
Jako modelka jsem k ELLE vzhlížela. Už je to dávno. Pět let jsem nebyla na přehlídce, nedala rozhovor. Ale když jste se ozvali, napadlo mne, že by to mohl být důstojný způsob, jak se s tím vším vyrovnat. Jednou provždy.

Tu pětiletou pauzu způsobil bulvární tisk, který se dal do pitvání vašeho vztahu s Petrem Kratochvílem. Jeho bývalá partnerka Lucie Bílá při stěhování z vily v Jevanech poskytovala rozhovory na všechny strany, zato vy jste mlčela.
Odmítala jsem se do toho humbuku zapojit. To byly roky 1998 a 1999, byla jsem těhotná, nemohla jsem vyjít na ulici, aby mne neatakovali. A když se narodil Pavlík, viseli novináři na stromě před naším domem, telefonovali ve dne v noci. Asi si nedovedete představit ten tlak. Brali jsme se v roce 2002, svatbu jsme uspíšili, protože Petrova maminka byla vážně nemocná, a stejně jsme to o pár hodin nestihli. A když jel Petr zařídit její pohřeb, čtyři dny po svatbě, tak mu zavolali, že zemřela jeho sestra. A na tom pohřbu nás zase fotili.

Ani jednou jste jim nerozbili foťák?
Jednou jsem ulítla a zavolala do Blesku. Druhý den vyšel takový článek! Hrozné bylo, že jsem přišla i o kamarády. Ráno se probudíte a nemáte komu zavolat. Jdete na nákup, lidi si uplivují, oplzle gestikulují. Přestala jsem reagovat, druhá strana však média dál živila...

Nezdály se vám reakce Lucie Bílé do jisté míry pochopitelné?
Ale jistě. Proč si však něco vyjasňovat přes bulvární novinářku? Když, tak z očí do očí. Jenže na to nedošlo. Dnes jsou naštěstí emoce zklidněné, Filípek k nám může zase jezdit, hraje si s kluky. Neudělala jsem chybu. Zamilovala jsem se a Petr také. Je báječný táta. Potřeboval ženu, která na něj čeká.

Tahle role vám vyhovuje?
Jsou muži, kteří za to dovedou ženě vyjádřit obdiv. A ženská se cítí skvěle. Když to chlap najevo nedá, když se k ní chová jako k té, co je JEN doma, je to tragédie. Ženská tragédie.

A co pocit závislosti?
Jsem ráda závislá na svém muži. Také si umím dupnout, když něco chci nebo potřebuju, ale spoustu jiných věcí řešit nemusím.

Mít zajímavou práci znamená někdy i dojít jistého vnitřního uspokojení.
Se třemi malými dětmi? To zatím nejde. Nechci je často opouštět. Když jednou za rok jedeme s Petrem na dovolenou, svěřuju děti pouze mamince. A i když mám paní na výpomoc, většinu času trávím s nimi. Ráda.

Nebojíte se, že vás děti mohou přestat jednou brát jako autoritu, protože jste jen ta, co jim pere a vaří dobré polívky?
Nejsem jednoúčelová matka, nečekám na vděčnost. V pubertě mě třeba budou kritizovat, ale že by mi to doopravdy zazlívaly? Spíš si myslím, že kluci budou jednou hledat podobné zázemí. Ženskou, jako je máma.

To nebudou mít zrovna jednoduché.
Víte, co takových ženských chodí po světě? Jen se o nich nepíše. Vždycky mě nadzvedne, když zahlédnu časopisy, v nichž se ženám radí, jak mají muže přelstít, obelhat, znemožnit a pak si za jeho peníze koupit nejdražší kabelku. To musejí psát zamindrákované ženské, které své nezdary házejí na chlapy. Ty šťastné nic nepíšou.

Namítnu, že každodenní stereotyp zničil už větší idylky, než je třeba ta vaše.
Chápu, kam míříte. Kde mám jistotu, že za čas mého muže neokouzlí zase nějaká jiná, že? Nemám jistotu. To se stává. A tak se tím netrápím a užívám si přítomnosti.

A co budoucnost?
Chtěla bych čtvrté dítě. Holčičku. Už jsem Petra přesvědčila. Naposledy se pokusím, zase opuchnu, přiberu pětadvacet kilo. A až děti vypiplám? Uvidíme. Třeba si nějaké další osvojíme... Už teď s kluky jezdíme za dětmi z kojeneckého ústavu.