Film o Libuši Jarcovjákové: Kolik životů může žít a prožít jedna žena?

Po přivítání prezidentem festivalu Jiřím Bartoškou, Brühl o panu prezidentovi mluví jako o fascinující osobě. Popisuje, jak si ihned všiml jeho pohledného obličeje a jiskry v očích a jak libozvučně zní čeština z jeho úst. O setkání vypráví šéfredaktorce ELLE Thee Prokop a vy si jejich rozhovor můžete přečíst.

Ovlivnila fascinace jazyky a to, že jste vyrůstal v multikulturní domácnosti, vaší kariéru, třeba výběr role?

Rozhodně. Je to skvělý nástroj, jazyk. Fascinuje mě, že to, jakým jazykem někdo mluví, ovlivňuje to, jak se vyjadřuje, a vlastně vám hodně říká o tom, jaký ten člověk je. A jazyk jako forma sebevyjádření je vždy skvělá volba. Jednou mě kolega zkoušel uklidnit před rolí, že nemusím používat přízvuk (švýcarský pozn. redakce), že v angličtině to je jedno. Pro mě to tak není. Ve švýcarštině jsem vždy slyšel špetku arogance. A to mi pomohlo pochopit více tu roli. To samé platilo i u Karla Lagerfelda. Chtěl jsem Lagerfelda ve francouzštině s Francouzi. A pak jsou tu jazyky, které mohou být velkou výzvou. A asi bych si na ně netroufl. Nevidím se v roli chlapa z Texasu. Určitě ne. A nebo Čecha (směje se).

Role Karla Lagerfelda obnášela nosit extravagantní kostýmy, včetně červených bot s panache (chocholky pozn. redakce). Jak jste docílil toho, abyste působil přirozeně?

Musel jsem se na sebe dívat do zrcadla, i s těmi červenými boty. Měl jsem krizové momenty, když jsem si je poprvé vyzkoušel. Podíval jsem se na sebe a pobaveně jsem si řekl: „Tak ty nemůžu nosit. Nevěřím, že to jsem já.“ Ale miluju to. Ten pocit možného selhání. Zápasu sama se sebou. Je mi čtyřicet let. Ano, mám krizi středního věku (směje se). Jsem moc starý na to, abych pořád sázel na jistotu. V mládí jsem si to asi mohl dovolit, bát se kritiky, předsudků. A teď si říkám: „Vykašli se na to.“ Když se něco nepodaří, život jde dál. Mám svou rodinu, osly a ovce na statku a prostě je to nuda, pořád jezdit na sedadle spolujezdce. Takže k těm červeným botám jsem si našel cestu.

Ve filmu máte také milence, to pro vás musela být nová zkušenost. Jak jste se cítil?

To byla přesně ta chvíle, kdy jsem se na svoje obavy musel vykašlat. Chtěli jsme být co nejvíce skuteční. A to se naštěstí přesně stalo, Théodore Pellerin je skvělý herec. Věděli jsme ihned, že máme mezi sebou chemii. Věřili jsme, že jsme zamilovaní. A byli jsme. Řekl jsem to i své manželce. A tohle je přesně to, co si užívám na téhle práci. Je to vteřina, občas minuta, kdy všechno je skutečné. Není to červený koberec. Je to, když se scéna stane tou jedinou skutečností.

Co jste si vzal z práce na filmu Soused a čemu se chcete věnovat dál?

Je to pro mě zvláštní, že jsem za ten film dostal cenu prezidenta. Vlastně mi to připomnělo moji krizi středního věku, že už začala. Ten film měl velmi krátký život, protože jsme ho uvedli během pandemie covid. V mém dalším filmu nebudu hrát. A už ho připravuju, mám v šuplíku horor. A pak mi také přišla do cesty herecká příležitost, budu hrát ve filmu Break o životě německého tenisty Gottfrieda von Cramma. Tenisová tématika je teď velmi populární. Před několika lety jsem chtěl natočit film o tenisu a teď přišlo tohle. Pracují na tom úžasní lidé. Takže to musím zkusit, i když jsem si chtěl dát pauzu od hraní.

Podívejte se na představení herce na KVIFF.tv.

U filmu se hodně očekává, jaký bude ohlas publika a recenze. Těšili jste se na něj? 

L: Přijala jsem, že se v nějakém bodě osobní věci staly veřejnými. V okamžiku, kdy jsem se na to začala dívat jako na umělecký artefakt, bylo to mnohem jednodušší. Musela jsem na tom samozřejmě svým způsobem pracovat. Ale myslím si, že to stálo za to. 

K: Mým záměrem bylo udělat portrét Libuše. Zároveň jsem se snažila najít i univerzální témata, která se mohou dotknout každého napříč generacemi a národy. Vše, co řešila Libuše v minulosti, je hodně současné a řešíme to doteď. Jak žena a umělkyně lavíruje mezi prací a rodinou, překračování různých hranic, ať už mentálních nebo fyzických. 

L: Ty fotky tím filmem získaly úplně nový život. Ta dramatizace z toho udělala srozumitelný příběh, který z ohlasů z festivalů oslovuje široké publikum. Není to film pro jednu generaci. Dnes mi řekla jedna slečna, že pro ni byl zážitek z toho filmu nejsilnější výpovědí o totalitě, kterou nezažila. Z toho filmu pochopila, o čem to opravdu bylo. 

Ze všech měst, do kterých s filmem pojedete, jaký význam mají pro vás Vary? 

L: Pro mě jsou obrovským objevem. Jsem tu poprvé. Ohromila mě monumentalita velkého sálu. Najednou jsem si tam připadala jako malinký mraveneček. Je tu skutečně vřelé publikum, lidé dávají najevo, jak si to užívají. Ten zážitek ze standing ovation je pro mě neuvěřitelný. 

K: Jsem šťastná, že si nás festival vybral pro zvláštní uvedení a umožnil nám projekci ve velkém sále. 

L: To je vlastně obrovské ocenění. Film, který měl premiéru jinde. 

K: A také v tom velkém sále mohla vyniknout veškerá práce různých týmů, práce se zvukem a fotkami na velkém plátně. Jsme opravdu rádi, že česká premiéra mohla proběhnout zde a děkujeme MFF Karlovy Vary. 

Kdy můžete vidět film „Ještě nejsem tím, kým chci být“

Film můžete v Karlových Varech vidět ve 4. 7. od 21:00. V kinech po celé České republice začne promítání od 3.10. a následně se také objeví na KVIFF.TV.

Mohlo by se vám líbit

McLeod trénoval jízdu na koni pro film Vigga Mortensena

Zdroj: Autorský článek