O citlivém a audio-vizuálně unikátním dokumentu jsme si povídali s režisérkou Klárou Tasovskou a jedinou jeho protagonistkou, fotografkou Libuší Jarcovjákovou. Sešli jsme se v hotelovém lobby, čerstvě po jejich české premiéře na filmovém festivalu v Karlových Varech. Potlesk ve stoje přijímají s velkou pokorou a nečekaným štěstím z projekce ve velkém sále hotelu Thermal.
V úvodní části se protagonistka sama sebe ptá, co ona může dát světu. Co si má publikum vzít z vašeho filmu, když s ním putujete po celém světě?
L: Velmi neformální poučení o době a o alternativním stylu života, kdy člověk nemusí mít úspěch hned. Musí na něj opravdu čekat. A vlastně dospěje k nějakému smyslu.
K: A o hledání toho smyslu. O tom neustrnout. A když to nevyjde, tak to zkusit podruhé nebo potřetí...
Je ve filmu i odkaz, jak s neúspěchem pracovat?
L: Ano, je. Pro mě byly vždycky velké rány osudu, když mě nevzali na školu, a to několikrát. Vždycky následovala téměř až deprese, kdy jsem byla zablokovaná. Po nějaké době, kdy to přebolelo, jsem v podstatě vstala, nahodila motor a začala něco nového. Holt, život je v podstatě o tom, že často začínáš znovu, z nuly. A musíš mít tu odvahu.
K: Musíš počkat. Co bolí, to přebolí. A jít dál.
Pro Libušinu tvorbu je charakteristický formát portrétu a autoportrétu. Co vás na něm baví?
L: Jsou pro mě důležité, protože na nich zkoumám sama sebe. Je to pro mě nejosobnější cesta, kterou se mohu vyjádřit.
K: Pro film bylo klíčové, že Libuše má všechny ty portréty. Chtěla jsem příběh vyprávět skrz ni a její přítomnost v těch fotkách. Díky tomu, že Libuše jich má tisíce, jsme mohli ukázat přítomnost a její vývoj na těch fotkách.
L: Jsou vlastně hrozně čitelné, co jsem cítila.
K: Jsou to hodně intimní fotky, které odhalují hodně a nic nezakrývají. O co jde Libuši, je zachytit tu emoci, ten stav.
U filmu se hodně očekává, jaký bude ohlas publika a recenze. Těšili jste se na něj?
L: Přijala jsem, že se v nějakém bodě osobní věci staly veřejnými. V okamžiku, kdy jsem se na to začala dívat jako na umělecký artefakt, bylo to mnohem jednodušší. Musela jsem na tom samozřejmě svým způsobem pracovat. Ale myslím si, že to stálo za to.
K: Mým záměrem bylo udělat portrét Libuše. Zároveň jsem se snažila najít i univerzální témata, která se mohou dotknout každého napříč generacemi a národy. Vše, co řešila Libuše v minulosti, je hodně současné a řešíme to doteď. Jak žena a umělkyně lavíruje mezi prací a rodinou, překračování různých hranic, ať už mentálních nebo fyzických.
L: Ty fotky tím filmem získaly úplně nový život. Ta dramatizace z toho udělala srozumitelný příběh, který z ohlasů z festivalů oslovuje široké publikum. Není to film pro jednu generaci. Dnes mi řekla jedna slečna, že pro ni byl zážitek z toho filmu nejsilnější výpovědí o totalitě, kterou nezažila. Z toho filmu pochopila, o čem to opravdu bylo.
Ze všech měst, do kterých s filmem pojedete, jaký význam mají pro vás Vary?
L: Pro mě jsou obrovským objevem. Jsem tu poprvé. Ohromila mě monumentalita velkého sálu. Najednou jsem si tam připadala jako malinký mraveneček. Je tu skutečně vřelé publikum, lidé dávají najevo, jak si to užívají. Ten zážitek ze standing ovation je pro mě neuvěřitelný.
K: Jsem šťastná, že si nás festival vybral pro zvláštní uvedení a umožnil nám projekci ve velkém sále.
L: To je vlastně obrovské ocenění. Film, který měl premiéru jinde.
K: A také v tom velkém sále mohla vyniknout veškerá práce různých týmů, práce se zvukem a fotkami na velkém plátně. Jsme opravdu rádi, že česká premiéra mohla proběhnout zde a děkujeme MFF Karlovy Vary.
Kdy můžete vidět film „Ještě nejsem tím, kým chci být“
Film můžete v Karlových Varech vidět ve 4. 7. od 21:00. V kinech po celé České republice začne promítání od 3.10. a následně se také objeví na KVIFF.TV.
Zdroj: Autorský článek
