Formanová ve Varech: Chci si pamatovat vše, co jsem v životě prožila

Co pro tebe osobně znamená důstojné stáří?

Když člověk zůstane sám sebou – je si vědomý, jaký je, jak žije a je s tím vnitřně spokojený. Platí to obecně v životě, ale obzvlášť ve stáří. Součástí důstojného stáří je i to, že člověk nezůstává úplně sám. Když potřebuje pomoc, ví, na koho se obrátit. A stejně podstatné je, že si připadá silný a schopný – i když to navenek třeba není tolik vidět. Právě tuto vnitřní sílu a pocit bezpečí se snaží podporovat i organizace Sue Ryder.

Přemýšlíš někdy o tom, jak bys chtěla zestárnout?

Určitě bych nechtěla zestárnout sama nebo s pocitem osamění. Chtěla bych si pamatovat všechno, co jsem v životě prožila. A doufám, že už nebudu workoholička a najdu si víc času na křížovky.

Téma neformálních pečujících se týká až dvou milionů lidí v Česku. Překvapilo tě to číslo? Co to podle tebe říká o naší společnosti?

Překvapilo. A vlastně i pozitivně. Sama jsem se v takové situaci neocitla, ale dokážu si představit, že mnoho lidí to řeší a jsou na to kolikrát sami. Je ale tím spíš vidět, že i sami ti, co se starají o člena rodiny, potřebují pomoc. A že i v neformální péči je prostor pro dobrovolníky nebo lidi, co se chtějí zapojit.

Co by podle tebe mohlo pomoct tomu, abychom se stáří tolik nebáli?

Viděla jsem video, kde vnučka se ptá své devadesátileté babičky: „Babi, jak to, že jsi tak krásná, spokojená a vitální?“ A ona odpovídá: „Já jsem se vždycky měla ráda. A i teď se mám ráda.“ Možná, že to může být jedním z klíčů – mít se rád a přijmout sám sebe v jakémkoli věku a životním období. V popkultuře a americké společnosti je stáří většinou vnímané jako něco, co je třeba skrývat nebo neustále oddalovat. A to je škoda. Když člověk svůj věk a vnějšek přijme, je to na něm vidět – září. Doufám, že i já budu takového postoje schopna.

Jak jsi se k organizaci Sue Ryder a jejímu poslání dostala?

Byl to přirozený vývoj. Už dřív jsem znala jejich obchůdky v Praze – můžete tam přinést věci, které už nepotřebujete, nebo si naopak něco pořídit, a tím podpořit jejich práci. Občas jsem tam něco donesla. A pak mě jednoho roku oslovili, protože už spolupracovali s některými mými kolegy, jestli bych se nechtěla zapojit víc. A letos jsem jejich patronkou.

Proč je podle tebe důležitý, že se téma stáří a péče o blízké otevírá právě na platformách, jako je KVIFF?

Je to úsměvné, filmy vlastně nestárnou. K těm starým se vracíme pořád – jsou plné příběhů, připomínají nám jinou dobu, mají co říct. A tak se snažím přistupovat i ke starším lidem. Mají co vyprávět, co předávat. Je to vlastně spojení filmových příběhů s těmi ze života.

Jsi tvůrkyně – herečka, režisérka. Myslíš, že by se o tomhle tématu mělo víc mluvit i ve filmu?

Určitě. Dnes se hodně soustředíme na mladé postavy a témata mladých, což je samozřejmě důležité. Ale dlouho jsem neviděla film, který by se plně věnoval starší generaci, která zase zažívá něco ve svém vlastním světě. Když se stáří ve filmu objeví, je často spojeno se strachem – třeba teď film Substance. Chybí mi tam lidskost a obyčejné příběhy starších lidí.