Lilian, kterou výjimečně přesvědčivě hraje Elizaveta Maximová, trpí středně těžkým mentálním postižením. Po znásilnění porodí zdravou dceru Malvínu, ale úřady od začátku zpochybňují, jestli se o ni dokáže postarat. Lilian však odmítá ustoupit a své dítě brání všemi prostředky – ať už pokousáním sociální pracovnice, nebo později útěkem ze světa, který jim nedá šanci být spolu.
Film sleduje jejich život v několika časových rovinách. Ukazuje, jak obě najdou dočasné útočiště u starší bezdětné ženy, která jim poskytne lásku a pocit domova. Ten ale vezme za své po její smrti – a systém, unavený a necitlivý stejně jako doba sama, chce matku a dceru rozdělit. Malvína pochopí, že jediná možnost, jak zůstat spolu, je utéct. V lesích, kam se ukryjí, se symbolem jejich vztahu stává obyčejný rohlík – maličkost, která je spojí i po letech, když se matka zavřená v ústavu pomalu vzdává života.
Strach nevypráví příběh, který by měl konejšit. Záběry na úřady a ústavy té doby jsou přesné a nepřikrášlené, atmosféra světa, v němž nikdo nemá sílu ani chuť pomáhat, působí tíživě. O to víc vynikne výkon Elizavety Maximové. Její Lilian je křehká i urputná, nepřepjatá a neuvěřitelně autentická. Liz roli připravovala půl roku – docházela do ústavů, přibrala osm kilo, aby ji zahrála bez sentimentu i přehnaného dramatu. Výsledek je ohromující – z jejího projevu vyplývá, že mateřství není o dokonalosti, ale o lásce, která přesahuje rozum i pravidla. Velmi přirozeně a citlivě jí na plátně sekunduje Sophia Šporclová v roli Malvíny, která vnáší do těžkého příběhu dětskou otevřenost a opravdovost.
Máma není film, na který si zajdete pro trochu toho příjemného escapismu. Je to příběh, který připomíná, že i tam, kde už nikdo nic nečeká, zůstává mezi matkou a dítětem pouto, které nepřetrhne ani postižení, systém nebo rezignace lidí kolem.
- Zdroj článku:
Autorský článek
