Maggie Gyllenhaal: Film je pro mě jazyk, který se pořád učím

Americká herečka a režisérka, která se v posledních letech čím dál výrazněji prosazuje za kamerou, v rozhovoru mluví o proměně své profese, hledání filmového jazyka i o tom, proč ji na natáčení nejvíc zajímá sdílená práce s kameramanem.

Maggie, vy se čím dál výrazněji prosazujete za kamerou. Jak byste popsala svou současnou cestu od herectví k režii?

Je to spíš postupné objevování než nějaký ostrý zlom. Zjišťuji, že mě čím dál víc zajímá samotná stavba filmu – ne jen výkon před kamerou, ale celý proces, jak obraz vzniká, jak se skládá příběh, jak funguje světlo, rytmus, prostor. Je to pro mě nový jazyk, který se pořád učím a který mě hodně naplňuje.

Co vás nejvíc překvapilo, když jste začala pracovat jako režisérka?

Spousta věcí. Třeba moment, kdy se mě kameramanka zeptala na světlo v jedné scéně. Moje první reakce byla, že o světle nic nevím a že mě zajímá hlavně příběh a herectví. Pak jsem ale zjistila, že mám velmi konkrétní vizuální názory – jen jsem je do té doby neuměla pojmenovat.

Co se  podle vás změní, když začnou více filmů tvořit ženy?

Myslím, že když ženy začnou natáčet filmy, objeví se i jiné vrstvy zkušenosti, které jsme dřív tolik neviděli. Ne proto, že by tam nebyly, ale protože nebyly tolik vyprávěné. Je to prostě jiný způsob, jak se díváme na svět. A ten se pak přirozeně promítá i do filmů.

Prožíváte odpovědnost, která přichází s režií?

Přirovnávám ji k mateřství. Najednou nesete plnou odpovědnost za film i za všechny lidi, kteří na něm pracují. Je to zároveň krásné, silné, ale i trochu děsivé. Oproti herectví je ta odpovědnost úplně jiného rozsahu.

Jak vnímáte téma ženského vzteku a touhy ve filmu The Bride? Je to pro vás hlavní téma?

Nemyslím si, že existuje jedno hlavní téma nebo nějaký ‘deštník’, pod který by se to celé dalo schovat. A myslím, že je důležité říct, že nemám ráda pojem ‘silná ženská postava’ jako kategorii. Mám raději postavy, které v sobě nesou celý rozsah emocí a vlastností.

Co pro vás znamenala tvorba Eleny Ferrante, jejíž román Temná dcera jste později sama zpracovala i jako svůj režijní debut?

Měla jsem pocit, že říká věci, které jsem nikdy předtím neslyšela takhle otevřeně. Bylo to zároveň fascinující, trochu znepokojivé, ale i velmi osvobozující. Čtete to a máte pocit, že se dotýká něčeho extrémně intimního, co se běžně nevyslovuje nahlas. A přesně tenhle typ upřímnosti mě inspiruje i ve filmu.