Álvaro Siza a jeho unikátní práce s přírodou, křivkami a liniemi

Álvaro Siza zrealizoval stovky staveb po celé Evropě a i dnes, ve svých 88 letech, patří mezi klíčové osobnosti současné architektury a designu. Narodil se roku 1933 v malém pobřežním městě Matosinhos poblíž Porta. Jako dítě se chtěl stát sochařem, výlet do Barcelony a impozantní architektura Antoniho Gaudího ho však silně ovlivnily a navedly na cestu k navrhování budov. V roce 1955 úspěšně absolvoval Fakultu architektury na bývalé Škole výtvarných umění, dnes známé jako FAUP – Faceldade de Arquitectura da Universidade do Porto. Svoji první realizaci, čtyři domy v rodném městě, dokončil už rok před absolvováním studií a téhož roku si v Portu založil soukromou praxi. Do roku 1958 Siza spolupracoval s Fernandem Távorou, svým bývalým profesorem. Távora svému nástupci vštípil architektonickou filozofii, jejíž stěžejní myšlenkou je respekt k lidovým tradicím a hledání jejich kontinuity v současném kontextu.

Uznání laické i odborné veřejnosti si Siza získal v 60. letech díky komplexu přímořských bazénů Piscina das Marés a čajovně Boa Nova, které jsou v Matosinhos kousek od sebe. Koupaliště se nachází za přístupovou silnicí lemující pobřeží Atlantského oceánu. Svým umístěním tak nenarušuje výhled na vodu z vozovky ani z promenády. Komplex slouží především místním obyvatelům a skládá se ze šaten, kavárny a dvou bazénů – jednoho pro dospělé a jednoho pro děti.

Obě nádrže plně respektují přírodní skalnaté pobřeží a přirozeně splývají s mořským horizontem. Především bazén pro dospělé působí, jako by byl umístěn přímo v Atlantiku. Jeho nízké betonové stěny po obvodu plynule přecházejí do přírodních skalnatých útvarů. Vodní hladina tak téměř ze všech úhlů opticky splývá s těsně přilehlým oceánem. Oproti němu dětský bazén, umístěný dále ve vnitrozemí, je na straně ohraničen zakřivenou betonovou stěnou a mostem. Zbarvení betonových zdí je o odstín světlejší, než je barva přírodního kamene. Tyto dva materiály dokazují, jak architekt oceňuje přírodní prostředí a vědomě se vyhýbá jeho napodobování.

Podle Sizy není dílo nikdy hotovo a teprve zkouška časem ukáže, zda architektura obstála.

Po většinu své rané kariéry navrhoval Siza menší rezidenční projekty. V 70. letech, zejména po revoluci v Portugalsku roku 1974, se věnoval rozsáhlejšímu veřejnému bydlení. Pro vládní organizaci SAAL (Serviço de Apoio Ambulatório Local), jejímž cílem bylo zlepšit podmínky v městských slumech, postavil v Portu duplexní domy Bouça. Tento rezidenční areál zahrnuje budovy uspořádané ve čtyřpodlažních blocích, s malými zahradami seřazenými na opačných stranách několika komunálních nádvoří.

Design modernistického stylu připomíná sociální bydlení dvacátých let v jiných evropských zemích, například v Německu. Siza zde však navíc zahrnul i regionální architektonické prvky, jako jsou balkony orientované do ulice. Na straně parcely u železniční tratě naplánoval vysokou dvojitou zeď, aby utlumil hluk projíždějících vlaků. Na opačném konci místa navrhl nepravidelně tvarované budovy s komunitním zařízením, jako jsou prádelny, knihovna a zasedací prostory. Výstavba probíhala v letech 1977 až 1979, ale kvůli nedostatku finančních prostředků i stavebních materiálů byly postaveny pouze dva z plánovaných čtyř bloků. Přesto tento projekt architektovi přinesl další zakázky v nově se rozvíjejících městech a od konce 70. let stále častěji i mimo Portugalsko, především v západoevropských zemích. V roce 2007 byly domy Bouça konečně realizovány v celém rozsahu přesně podle Sizova původního návrhu.

Álvaro Siza
Info ikona

Stejně jako mnoho dalších architektů působil Álvaro Siza jako profesor na různých univerzitách: ve svém rodném Portu, na Harvardu, v Pensylvánii nebo v Bogotě. Své alma mater navrhl dokonce novou podobu. Učebny pro 500 studentů, aulu, výstavní síň a knihovnu se architekt rozhodl rozdělit do samostatných budov. Čtyři bílé věže jsou seřazeny podél řeky a slouží jako ateliéry, každý ročník má vlastní věž. Na protější straně pozemku upoutají pozornost dvě podlouhlé budovy, ve kterých najdeme aulu a výstavní síň. Siza věděl, že velká část interakce s lidmi i učení samotného se neodehrává jen v učebnách a knihovnách, ale spíše ve veřejných prostorách, kavárně nebo na nádvoří. Proto jim věnoval velkou pozornost. De facto tak vytvořil malé město, v němž využil nerovnosti terénu k vybudování společenských náměstí, malých parků či dalších intimních prostor.

Když získal Álvaro Siza v roce 1992 prestižní Pritzkerovu cenu, porota své rozhodnutí zdůvodnila tím, že jeho tvorba je radostí pro smysly a povznáší ducha. Každá linie a křivka jsou umístěny s jistotou a přesností. Architekt dokonale pracuje se světlem a stínem a v jeho díle se snoubí svěžest a inovace s tradicemi portugalské architektury. Nejvýznamnějším rysem jeho struktur je vždy jasnost ve formě a funkci. Známý Sizův citát totiž tvrdí, že architekti nic nevynalézají, ale transformují realitu.

Zdroj: Elle Decoration

Předplaťsi & Ušetři

Elle cover
REKLAMA