Rodinný úkryt: Praha ve všední dny, chalupa o víkendu

Tehdy ještě Desmondovi žili v Anglii, když začali uvažovat o návratu do Čech. Před šestnácti lety se Jack s Lucií seznámili v Praze a byl to právě ruch velkoměsta, který jim na britském venkově scházel. Psal se rok 2018 a oni si dali podmínku – pokud zase žít ve městě, tak je třeba mít druhý domov v přírodě, kam budou moct utéct na rodinné víkendy. „Když jsem tehdy byla po dlouhé době v Čechách, kamarád mě vzal na výlet do České Lípy a já se zamilovala. Na náměstí prodávali sklo a nejrůznější výrobky z něj v malebných obchůdcích. Ta přítomnost skla na mě hluboce zapůsobila,” vzpomíná Lucie Desmond a dodává praktickou poznámku: „Zároveň ani jeden z nás s manželem neumíme řídit ve sněhu, takže jsme hned věděli, co za žádnou cenu určitě nechceme – dům na horách!” směje se.

S hledáním začali ještě před pandemií a poměrně rychle našli ideální místo. Měsíc před lockdownem si přebírali klíče od chalupy vzdálené hodinu od Prahy a ve stavu připraveném pro kompletní rekonstrukci. „Měli jsme štěstí, protože jsme narazili na rodinu, která si přála rychlý prodej v původní podobě. Vešli jsme se tak do rozpočtu s koupí i přestavbou a mohli vše pojmout po svém,” chválí si Lucie. Roubená chalupa byla ale v tristní kondici – od 80. let se v ní na nic nesáhlo. Během rekonstrukce navíc na povrch vyplavala spousta skrytých vad včetně těch staticky závažných, jako byl ohořelý nosný trám. A tak bylo potřeba hned udělat několik radikálních změn. „Jednu chvíli jsme stáli v domě a dírou koukali přímo do nebe,” vzpomíná Lucie. První na řadu přišla ztrouchnivělá střecha, hned poté rozebrání trámů, které tvořily první patro, a zhodnocování jejich stavu. Část se jich podařilo zachovat. Podobně na tom bylo i původní roubení v interiéru, které dnes zdobí chodbu, ložnici a dětský pokoj v patře.

Rodina si v přízemí přála velký obývací pokoj, a tak nebylo nic jednoduššího, než původní místnůstky probourat do jedné velké. Postupovali přitom intuitivně dle vlastních představ v těsné spolupráci s řemeslníky přímo na místě. „Vzhledem k jazykové bariéře jsem celou stavbu odřídila já. Místní řemeslníci si trpce zvykali na fakt, že jim šéfuje žena, vyvolávalo to spoustu napětí. Asi mám docela představivost, protože jsem přesně věděla, co chci, a nic mě od toho nedokázalo odradit. I když mi dělníci nesčetněkrát tvrdili, že něco nejde nebo nebude fungovat. Zasekli jsme se třeba na zaoblené sprchové zástěně v koupelně nebo na novém balkonu, ale nakonec jsem je udolala a teď jsou to má oblíbená místa v domě,” směje se energická majitelka. Vzhledem k profesi fotografky, režisérky a kameramanky je ostatně estetika její každodenní parketou. Díky ní dokáže tak nějak přirozeně odhadnout, kde je třeba ubrat, a kde naopak přidat. 

„Měla jsem jasnou vizi o tradiční chalupě s moderním rázem. Nechtěla jsem vytvořit skanzen nebo retro muzeum, ale obklopovat se starými věcmi mě baví. Mám vášeň pro sbírání skla a porcelánu i obrazů madonek, ale zároveň se mi líbí kombinovat je se současným designem – sklem od Elis Monsport, Lukáše Nováka nebo talíři Mindset. Vedle kontrastu starého a moderního jsem potřebovala do přízemí dostat také více světla. Obývací pokoj jsem proto propojila s kuchyní a odpíchla ho světlou podlahou,” líčí Lucie. S plánováním a výrobou kuchyně a výběrem jídelního stolu Desmondovým pomohla interiérová designérka Janka Murínová. Díky dlouholetým zkušenostem dokázala přijít s několika praktickými radami a vychytávkami, díky nimž si teď Lucie nemůže kuchyni vynachválit. S radostí tu přípravou jídla pro rodinu stráví klidně celý víkend. 

„Zatímco ve městě jsem přes týden v tempu a na vaření nemám moc čas, na chalupě pravidelně vypínám a relaxuji. Je to už takový náš rituál, bez kterého si nikdo z rodiny nedokáže představit žít. Snídáme tu klidně až v deset hodin, trávíme dny na zahradě s dětmi, grilujeme. Je to čas jen pro nás a příležitost se na sebe opět napojit. Říct si vše, co se přes týden nestihlo,” vypráví Lucie. „Když odjíždíme z města a projíždíme Českým středohořím, míjíme kopcovitou krajinu, koukáme do údolí, pozorujeme kostelní věže a já vím, že to znamená jediné – za chvíli zase budu moct sedět pod naší jabloní a pozovat dům z dálky. Na podzim si u sousedů necháme z jablek vylisovat domácí mošt a na jaře si užijeme její voňavé květy. Jack nasedne na traktor, poseká trávu, děti vyběhnout bosky do zahrady… a já sedím pod jabloní a nasávám tu krásu. Žiji z ní pak celý týden, než se sem zase budeme moct vrátit.”