Seznamovací reality shows berou útokem naši pozornost. Od roku 2018 jich jen v Británii vzniklo více jak padesát. Partnerství je pro nás stále velmi aktuální téma. Navzdory prognózám, které nás odsuzují k izolovanému životu, toužíme po souznění…Po takovém, jenž bude zdatně odolávat překážkám. Až se zdá, že se s rezonujícím faktem o úplné samostatnosti každého jedince chceme o to víc spárovat.
Sex není důležitý?
Parta nadržených skoro teenagerů - skoro dospěláků v pětihvězdičkovém resortu, kde mají navazovat hluboké vztahy, a to bez sexu. Show Too Hot To Handle byla tak hot, že ji nešlo ignorovat. Hájí šlechetné poselství, že partnerské štěstí nenalezneme v posteli (kde časem kouzlo může vyprchat), ale ve skutečném propojení, které přetrvá navěky? Koliduje to s čísly, které vyplývají ze statistik. „Generace Z skutečně nenahlíží na sex jako předchozí generace. Zároveň se jej ale nevzdává. Jen má pro ně tělesnost jinou hodnotu a dynamiku,” říkají ve zkratce odborníci z agentury Brandwatch ve svém průzkumu na téma, jak sex ovlivňuje nejen spotřební chování současných mladých.
Show nicméně dokázala, že skoro všichni soutěžící v obou řadách nejsou schopni dostat závazků a pravidel, a tak smysl i zápletka spočívá spíš v provokaci diváka. Celý koncept nicméně dobře komunikuje potřebu - a teď nehledě na sex, či celibát - poznat partnera. „Ne komplexně, avšak přesto rozvedené téma workshopů funguje nejen v případě zostření napětí, ale také ve poučení diváků,” míní recenze pořadu od redaktorů Entrtaiment Weekly. Kdo tak čekal, že budeme současnosti spílat za pokřivenou morálku, zatím není důvodů.
Je mi jedno jak vypadáš!
Shows Sexy Beast a Love Is Blind (a nejen ony) si zas zahrávají s konceptem, že v případě skutečné lásky nehraje tělesná schránka roli. Jenže! Oba pořady byly kritizovány za to, že tuto ideu značně zakřivovaly pečlivou dramaturgii a výběrem vhodných soutěžících, kteří by se do sebe zamilovali i kdyby si přes zeď nechvalně známých buněk (moudří ví) jen virtuálně chatovali. Jak jsme tedy na tom skutečně s tímhle přesvědčením? „Byla tu místa pro takové formáty, dalo se to čekat. Je to jako bychom se divili angažovanější předpovědi počasí v případě zvýšených klimatických změn,” vysvětluje mediální teoretik Alfie Bown.
Takže snahy těchto formátů zatím nejsou úplně upřímné a autentické. Nicméně dle našeho názoru i tak šíří pozitivní poselství o vztazích, ale ve zvláštním obalu. V takovém zvláště zatuchlém, jak z romantických nároků devatenáctého století. Proč bychom k partnerství v dnešní době nemohli přistupovat pragmatičtěji a přesto s určitou dávkou romantiky? Takové myšlenky vlastně vyvrací osvětu v partnerských vztazích, při níž se prosti přehnaných románových představ snažíme pomocí moderních metod terapie zdokonalit a vytvořit pevné svazky bez iluzí.
Všichni chtějí lásku…
Přirozeně nejupřímnější jsou s realitou pracující pořady z kategorie docuseries, které nejsou reality shows v pravém slova smyslu, ač s nimi leccos sdílí. Ty ve finále nejlépe odhalují, jak jsme na tom s láskou. Protože dokazují, že nás zajímá, že zkoumáme její spektrum a uvědomujeme si její rozmanitost. Což je asi nejpozitivnější pozorování. Nás (a možná by mohla i vás) pak v tomto ohledu překvapil a zaujal pořad Love on the Spectrum, která sleduje příběhy lidí s autismem, kteří rovněž hledají lásku. „Nebylo doposud zcela běžné tolerovat nároky na milostný život minorit. Do naše pole se však dostává stále více důkazů o její rozmanitosti. Přijímáme ji bezpodmínečně? Ne. Učíme se přitom? To rozhodně ano,” říká Rogelio Sáenz, sociolog, který se zabývá rolí a právy minorit v proměňujících se podmínkách americké kultury.
Zatím tedy televizní zábava revoluci v našem vnímání lásky nespouští, avšak navzdory očekávání však ani příliš neprzní. Jen odráží to, že jsme po éře šokujících pořadů změkli a chceme pohladit laskavou iluzí.
