Dítě, nebo partner?

Že jde o feministicky postavenou volbu? Omyl. To je realita. Odpověď na tuto otázku ničí dnes poměrně dost mladých žen. Znám jich hned několik. Touží po dítěti, ale jejich partner o něm nechce ani slyšet. Co s tím? Co poradit kamarádkám a jak se v takové situaci zachovat sama?

Příroda zařídila, že touha po dítěti se nevyhne většině žen. Na jednu stranu báječné, na druhou… K naplnění takové touhy by měli být dva. A kámen úrazu je na světě. Ne každá žena toužící po dětském žvatlání má po boku stejně naladěného muže. Většinou čím je partner starší, tím je jeho odpor k zakládání rodiny silnější. Když se ho začnete ptát po důvodech, dostane se vám jedné z těchto odpovědí: a) Prostě nemá potřebu mít děti. b) Má je z jiných vztahů. c) Cítí se starý. d) Chce naopak ,vyčkat. e)…?

Vymýšlet důvody by muži mohli donekonečna, a tak ženám zbude jediná otázka: On, či ono? Nepříjemné dilema.

Žádné děti nechce…

„Asi tak rok si připadám jako blázen, otáčím se za každou mámou s dětmi, nahlížím do kočárků. Představuju si, jak sama vezu dítě parkem, mazlím se s ním, hraju si…“ Sabině je do pláče, když mi v kavárně už nevím pokolikáté líčí své trápení. Mou třicetiletou kamarádku, úspěšnou překladatelku a tlumočnici, zastihla komplikace: její starší přítel, svobodný a všech závazků prostý lékař, s nímž bydlí čtyři roky, v žádném případě nechce děti.

„Chce si mě vzít, protože mě miluje, ale děti odmítá. Na začátku vztahu je spíš odsouval, dnes říká kategoricky ne!“ Sabina nechápe. S Petrem si jinak rozumí, má ho ráda a chce s ním žít. „Myslím, že by byl báječný otec. Říkám mu to stále dokola. Pokaždé mě v klidu vyslechne, usměje se a pokrčí rameny. Nemá stejnou potřebu jako já!“ Už se o Sabinu bojím. Ztrácí nervy, neví, zda čekat, až se to v Petrovi zlomí, nebo ho má opustit. Přemítá, jestli není sobecká, jestli má právo své rozhodnutí partnerovi vnucovat, jestli se nemá touhy po dětech vzdát.

„Je přirozené, že žena chce děti. Většina je vnímá jako poslání svého života. Pokud ovšem partner o děti nemá zájem, je to složité,“ vysvětluje Tamara Cenková, psycholožka z pražské poradny Sluníčko. „Když nejde o razantní dámu, která dá rovnou přednost dítěti, radím s partnerem o mateřství hodně mluvit. Někdy i velkého odpůrce dětí lze umluvit. A za čas je šťastným otcem, který se v ratolesti vidí.“ Psycholožka však připouští, že někdy stejně na řadu přichází definitivní volba. Je-li pro vás vážně prioritou dítě, je třeba se v jisté chvíli otočit na podpatku a jít. Utíkat od toho muže co nejrychleji a co nejdál. Bolí to, ale je lépe se rozejít než se navzájem mučit. A co je největší chyba? Mlčení. Neříct muži o své touze, žít s pocitem nenaplnění a s fixní ideou typu ,děti nechce, protože mě nemá rád‘. Vztah potom pomalu spěje k rozpadu.

…tak tedy bez dětí!

„Znám nemálo žen, které se v pětadvaceti třiceti letech seznámily se staršími partnery, kteří byli ženatí a nechtěli další děti. Jejich milenky se tedy vzdaly mateřských tužeb z lásky k nim, ale kolem čtyřicítky nejedna svého rozhodnutí litovala,“ říká Tamara Cenková. Ta lítost byla dvojí povahy – kvůli nenaplněným potřebám a citům a také kvůli obavám o zdraví. Lékaři připomínají, že bezdětné ženy jsou náchylnější k nemocem, hlavně ke gynekologickým problémům, někdy i k rakovině prsu. Bezvýznamné nejsou ani nemoci duše, které mohou ženu bez dětí postihnout.

Každý jsme ale jiný. „Povyšovat mateřství nad partnerství je nesmysl. Partner je opora na celý život, kdežto děti z domu po čase odejdou. Mít partnera jen kvůli nim je děsivé. A ultimáta typu ,buď dítě, nebo rozchod‘ dokazují nedostatek lásky. Jak může být neexistující dítě důležitější než muž?“ píše na internetových stránkách, kde se o tomto tématu živě diskutuje, jedna dívka. Další však soudí, že „pokud se v této otázce partneři nedohodnou, je lépe vztah skončit a najít jiného“. Jenže teorie je jedna věc a praxe, vlastní život, druhá. A ne každá rada je přenosná.

„Byl rozvedený, měl dva syny z prvního manželství a bylo mu pětapadesát, když jsme se poznali,“ popisuje vysokoškolská asistentka Saša. Jí bylo třiatřicet, když se do něj šíleně zamilovala. „Inteligentní, galantní, hodný, vysoký… prostě ideál! Dítě chtěl, ale současně si přál konečně si užívat, žít!“ A tak intenzivně žili, ostatní nechávali osudu. Po dvou letech, kdy se miminko nekonalo, rozhodla se Saša s mateřstvím ,pohnout‘. Biologické hodiny jí už tikaly zběsile, nechtěla nic propásnout. A pak užasla. Partner dal zpátečku. „Je nám prý skvěle, nic nám nechybí. Za vzrušených okolností a až na třetí pokus jsme se rozešli. Brala jsem antidepresiva a chodila k psychologovi… Je to pryč. Dnes mám dvouletou dceru, jsem vdaná, šťastná. Holkám, které nevědí, zda on, nebo dítě, radím: dítě!“

Saše by možná tehdy pomohlo ,kout železo, dokud je žhavé‘ – víc se o potomka snažit v počátcích partnerovy zamilovanosti. Psychologové tvrdí, že to funguje zvláště u mužů v tzv. druhé míze.

Rád udělám, ale nevychovám

Kolem Dity se batolí černooký chlapec a strhává ze stolu, co se dá. Sedíme v kavárně letištní haly a čekáme, jako už pravidelně, na linku z Paříže – na otce Ditina syna. A já našeho přátelství dnes využívám a vyzvídám. „Z Ralfovy reakce na to, že bych s ním chtěla rodinu, jsem byla vykolejená. Objal mě a řekl, že to bude skvělé, ale že s ním jako vychovatelem počítat nemám,“ říká Dita. S inženýrem Čechofrancouzem chodila tři roky. Žil v Lyonu, cestoval po světě a do Čech za Ditou jezdil. Doufala, že až spolu budou mít děti, přistěhuje se Ralf za ní nebo jí nabídne, aby šla ona k němu. Ale nestalo se. O děti zájem neměl už vůbec. „Napřed jsem byla naštvaná. Vyčetla jsem mu, že mě nemá rád, že mu jde jen o sex… Ječela jsem jako hysterka, až odešel.“ Pár měsíců se neviděli. Průběžně jí volal, ona telefon nezvedala, i když se jí stýskalo. Rozhodla se zapomenout – a zahájila hon na příslušníky opačného pohlaví. „Chovala jsem se jak posedlá, mužští to na mně museli poznat. Pomohla mi máma. Jednou jsem před ní telefonovala nějakému objevu, asi to bylo děsné, a tak mě rozebrala jako puzzle.“ Dita si pak vše srovnala v hlavě a došla k závěru, že chce dítě a chce ho s Ralfem. A tak mu zavolala.

„Vzal to, já koktala a brečela. Vysvobodil mě. Řekl, že jsem tele a že přiletí.“ Dohodli se: dítě ano, ale Ralf se prý necítí na dětský pláč, na přebalování, ovšem rád oba ekonomicky zajistí a chce je vídat. Dita souhlasila. Narodil se jí syn. A od doby, co už není miminko, jezdí jeho otec do Čech každý víkend.

„Obava mužů, že jim miminko obrátí život naruby, je oprávněná, ale často přehnaná. Je dobré, když žena jasně řekne, že partnera k sobě nechce dítětem připoutat, netouží si ho pojistit,“ radí Cenková. A` propos – někdy se obavám mužů ani nedivím. Dvě mé kamarádky se po porodu soustředily jen a jen na dítě a partnery drsně odsunuly stranou. Trvale – muž jim byl jen prostředkem…

Chvála ano, podraz nikdy!

Ve chvíli, kdy se muž rozhoduje, zda bude otcem, by žena měla podpořit jeho sebevědomí. „Jsme ješitnější. Potřebujeme pochopit, proč zrovna my máme být otci. Chceme slyšet, že jsme moudří, úspěšní, prostě nejlepší! A to všechno může náš potomek zdědit nebo ho to můžeme naučit. Takovým argumentům málokterý muž odolá,“ říká sexuolog a porodník Martin Lenz a vůbec si nedělá legraci. Tak to je! Někteří pánové potřebují chválit, chválit a zase chválit. Chápu, že jsou mezi námi ty, které hlazení mužského ega podceňují a může jim připadat až nedůstojné. Chybují však a měly by se přemoci. Chvála není v tomto případě mazání medu kolem úst, ale definice našich pocitů a názorů!

„Vysadila jsem antikoncepci, a příteli to neřekla. Nestydím se, byla to jediná šance, jak s ním zůstat,“ popisuje svou cestu k mateřství Andrea, která nechce zveřejnit ani své pravé křestní jméno. Když její přítel odmítal dítě už druhý rok, sešla se na kávě ,rada jejích moudrých kamarádek‘. Mezi návrhy, které okolo stolu padaly, byla i možnost požádat o ,výpomoc‘ manžela jedné z nich nebo se nechat mimotělně oplodnit! Volba padla na jednodušší verzi – přestat brát antikoncepci. A výsledek? Svatba a narození holčičky, jejíž tatík je šťastný. Přijal verzi o gynekologických problémech své ženy, přechodu na jinou antikoncepci a… a chybě! Tedy happy end! Snad…

Začít nový život podvodem či lstí? Před tím varují sexuologové i psychologové. Tamara Cenková říká: „Chápu, že ženu k tomuto rozhodnutí může vést zoufalství, ale je to cesta do pekel. Mám několik klientek, které se podobného podvodu dopustily a dosáhly opačného cíle. Muž dítě nepřijal, odešel, a ony jsou na dně.“

Odhalí-li muž takový podvod, cítí se ponížen. A když ho partnerka podvedla jednou, udělá to jistě podruhé. S takovým vědomím se špatně usíná ve společné posteli.

Toužení a soužení

Nezapomínejte naslouchat svému partnerovi. Rekapitulujte si jeho chování, protože v mnoha náznacích z dřívějších dob může být zakódován i jeho názor na otcovství. „Rozvedený muž, který má děti a byl manželkou odstaven na vedlejší kolej, je k dalším dětem v dalším vztahu odmítavý. Podobně bude mít z potomků obavu muž ve vyšším věku, nepříliš dobře ekonomicky zajištěný. Strach může mít i starší solventní pán – třeba z toho, že si děti neužije, že nebude u jejich úspěchů. A to pomíjím ty pohodlné,“ tvrdí Tamara Cenková a dodává, že příčin ,nechuti‘ k otcovství je nespočet.

Mužů, kteří nechtějí děti (další či vůbec žádné), údajně přibývá. Co s tím?

„Bohužel, ženy jsou v nevýhodě. Čas vhodný pro mateřství je u nich kratší než doba, která je vyměřena pro otcovství mužům. I když dnes je mnoha prvorodičkám přes třicet, donekonečna se doba možného otěhotnění protahovat nedá. Nejen s ohledem na reálné možnosti, ale také s ohledem na zdraví ženy samé i jejího budoucího plodu,“ připomíná doktor Lenz. „Touha po dítěti dokáže ženu přimět k neuvěřitelným činům, ale je třeba si také uvědomit možné následky. Každopádně myslím, že by se ženy neměly své šance být matkami lehce vzdávat. Na druhou stranu musí mít na paměti, že mít děti, to je svobodná volba nás všech. Mužů i žen.“

Rady, rady a zase rady. Faktické rozhodnutí však zůstane na nás. Mít dítě je velká odpovědnost, velká starost, nemalé výdaje. Mít dítě je ale především také velká radost, jsou to báječné a neopakovatelné zážitky… To vše platí. A stejně tak platí, že některý muž je prostě lepší strýc než otec.