Tonya Graves& Marek Gregor
Čech&Američanka
Potkali se před třemi lety díky společným známým v zákulisí po Tonyině koncertě. Marek ale tvrdí, že se nešel podívat na tu slavnou zpěvačku a ani není fanouškem Monkey Business. „Dodnes říká, že je to taková diskotéka,“ směje se Tonya.
Co Američanku Tonyu na životě v Čechách baví? „Všechno. Lidi, prostředí… mám to tu ráda, už si nedovedu představit, že bych bydlela jinde než v Praze, snad jedině u moře. Taky tady budu mnohem radši než v Americe vychovávat svoje dítě – můžu s ním jít do Stromovky nebo na Letnou, v klidu, a nikdo neřeší, že si třeba dám s kámoškou v parku pivo,“ říká Tonya, která po svatbě nosí ,mimo pódium‘ Markovo příjmení. „Poskytuje mi víc soukomí, a když se někde představím jako Tonya Gregor, nikdo se na mě zkoumavě nedívá.“
V souvislosti se svatbou a vyřizováním dokumentů ovšem přijde řeč na jeden opravdu ,povedený‘ zážitek: „Místo, kde přestáváte být člověkem, se jmenuje cizinecká policie. Pročekala jsem tam hodiny, navíc jsem byla těhotná, ale ani to nebyl důvod, aby se ke mně chovali slušně. Při pohovoru kvůli trvalému pobytu jsme dokonce museli dokazovat, jestli jsme manželé a že sňatek nebyl jen naoko. Což je v případě Američanky v Čechách trochu úsměvné.“
Oba připomínají ještě jeden případ, kdy Tonya pochopila, že u nás jsou některé věci občas jinak, než je zvyklá: porodnici. „S Markem ani nechtěli mluvit, přitom to je můj manžel. Tam jsem taky poprvé slyšela větu ,Já teda nevím, jak to funguje u vás v Americe, ale tady je to rozhodně jinak‘,“ říká Tonya. Hned ale připomíná: „Ale ať to nevyzní špatně.“ Vyjma dvou uvedených zážitků si tady totiž nikdy nepřipadala zle, cítí se tu doma a rozhodně má v úmyslu tady zůstat – přestože do Čech původně přijela jen na dovolenou.
Rodinu má ovšem ve Státech. „V Čechách byl za mnou jenom táta, kterému Marek udělal husu s knedlíky a zelím,“ smějí se oba při vzpomínce. A jak naopak Tonyu přijala Markova rodina? „Máma sice byla překvapená, když jsem jí přivedl černošku, ale když ji rodiče poznali a došlo jim, že spolu zkrátka budeme, nebylo už o čem diskutovat,“ říká Marek.
Ještě se Tonyi zeptám na jejich syna: „Jmenuje se Sebastian Ferdinand a oba ho hrozně milujeme,“ odpoví.
Alice Abraham & Philip Nikwé Lawson
Češka&Francouz
Restaurace La Provence byla koncem roku 1996 jedním z nejvíce trendy podniků v Praze. A právě tam se potkala módní návrhářka Alice Abraham se svým budoucím mužem Philipem. „Oba jsme tam tehdy pracovali, já jako zpěvák a performer, Alice zase tančila na baru,“ vzpomíná po letech Philip. Tvrdí, že u něj to byla láska na první pohled: „Je tak nádherná, že každý chlap, co tam byl, s ní chtěl jít na rande!“ Alice navíc mluvila francouzsky, takže mezi nimi ani nenastal problém s jazykovou bariérou: „Neřeknu česky ani slovo,“ přiznává Philip. Přesto je tohle seznámení nakonec dovedlo až do kostela svatého Ignáce, kde se v roce 2001 vzali.
Philip, Francouz původem z afrického Beninu, nemá zkušenost s předsudky: „Ve společnosti, ve které se pohybujeme, nikdo neřeší, odkud jsem či jak vypadám.“ Alice je trochu kritičtější. „Česká společnost ještě není připravena žít bez problémů s lidmi jiných ras. Dosud se nenaučila akceptovat odlišnost. Na rozdíl od Londýna, Paříže či podobných evropských měst jsou tady všichni možná až moc konzervativní – a všechno souvisí s barvou. Nejpřijatelnější je šedá, ve všech směrech. Když jste příliš jiní, příliš odlišní, koledujete si o problémy,“ říká Alice.
Jak Philipa přijala její rodina? „Nevěřím, že by kterýkoli z českých rodičů skákal radostí, když se doslechnou, že s jejich dcerou chodí nějaký černý zpěvák, který přišel bůhvíodkud…“ Philip podobný problém neřešil: „Už dlouho předtím, než jsem potkal Alici, jsem rodině nehlásil své partnerky a ani je před rodinou neobhajoval. Všechno – nejen v tomto směru – u nás bylo spíš otázkou, zda člověk je či není dospělý. Takže přivést Alici a představit ji rodině bylo víc než jednoduché. A moje máma Alici miluje!“ Právě letos se ji ostatně chystají navštívit o Vánocích; vyměnit kapra za krocana ale není nic těžkého. Víc Philipa překvapují Velikonoce: „Alice moc krásně maluje vajíčka, což je něco, co neznáme ani ve Francii, ani v Africe.
Alexander & Zuzana Popovi
Bulhar&Češka
Za všechno může Evelína,“ tvrdí svorně oba manželé, Češka Zuzana a Bulhar Saša. Žijí spolu čtyři roky, sezdáni jsou rok a půl. Téměř pohádkový je pak příběh jejich setkání: společná kamarádka Evelína totiž tušila, že jsou pro sebe zrozeni – a poslala Zuzanu na dovolenou do Bulharska k Černému moři. Tam se o ni, samozřejmě úplnou náhodou, staral milý průvodce, rovněž od Evelíny informovaný, že Zuzka je přesně žena pro něj. „Tenkrát jsem studoval filologii a uměl dobře česky, prováděním jsem si jen přivydělával. Zuzka se mi už tehdy líbila, ale neměla o mě zájem.“ Zuzka se sice vrátila domů, ale později se, zřejmě řízením osudu, setkali v Chicagu. Tam ona odjela v rámci programu work and travel, Saša v USA studoval ekonomii. Už jako pár přijeli do Čech, poprvé na vánoční svátky: „Jakkoli jsou oslavy Vánoc odlišné, Sašovi se moc líbí ty české. Z bulharských zvyků zachováme jen pečení chleba, do kterého se zapékají lístky s předpověďmi na příští rok. Mě ale bulharská kuchyně jinak moc nebaví – Saša by nejraději nacpal špenát i do bábovky.“
Co je tady odlišné od prostředí, v němž Saša vyrůstal? „Češi jsou velmi klidní, nerozumím ale, proč je tu tolik nepříjemných číšníků, to jsem jinde nezažil. Samozřejmě už jsem ale našel hospůdky, kde je tomu naopak. To je ovšem opravdu jediný negativní vjem, a ani to není nic důležitého. Naopak moc mi třeba vyhovuje, že tady má člověk víc soukromí: v Bulharsku se sebemenší trable řeší v rodinném kruhu, všichni mají pocit, že mají nárok se k vašemu životu vyjadřovat. To v Čechách není a já jsem za to opravdu rád,“ doplňuje Saša. „Žije se mi tu hezky, jen mi chybí hory. O to se se Zuzkou stále přeme: máte v Čechách hory?“
Zatím nevědí, kde budou v budoucnu žít. Saša si právě dodělává doktorát a je možné, že díky předchozím zkušenostem dostane práci v USA. „V tom případě se tam prostě přestěhujeme,“ říká Zuzka. „Do Bulharska se třeba vrátíme na důchod a koupíme si malý domeček u moře, ale teď tam žít nemůžu, neměl bych tam práci,“ doplňuje ji Saša. Zuzka je právě v pátém měsíci těhotenství. „Jasně že to bylo plánované, jen jsme netušili, jak rychle se nám to povede,“ smějí se oba šťastně.
Čech&Američanka
Potkali se před třemi lety díky společným známým v zákulisí po Tonyině koncertě. Marek ale tvrdí, že se nešel podívat na tu slavnou zpěvačku a ani není fanouškem Monkey Business. „Dodnes říká, že je to taková diskotéka,“ směje se Tonya.
Co Američanku Tonyu na životě v Čechách baví? „Všechno. Lidi, prostředí… mám to tu ráda, už si nedovedu představit, že bych bydlela jinde než v Praze, snad jedině u moře. Taky tady budu mnohem radši než v Americe vychovávat svoje dítě – můžu s ním jít do Stromovky nebo na Letnou, v klidu, a nikdo neřeší, že si třeba dám s kámoškou v parku pivo,“ říká Tonya, která po svatbě nosí ,mimo pódium‘ Markovo příjmení. „Poskytuje mi víc soukomí, a když se někde představím jako Tonya Gregor, nikdo se na mě zkoumavě nedívá.“
V souvislosti se svatbou a vyřizováním dokumentů ovšem přijde řeč na jeden opravdu ,povedený‘ zážitek: „Místo, kde přestáváte být člověkem, se jmenuje cizinecká policie. Pročekala jsem tam hodiny, navíc jsem byla těhotná, ale ani to nebyl důvod, aby se ke mně chovali slušně. Při pohovoru kvůli trvalému pobytu jsme dokonce museli dokazovat, jestli jsme manželé a že sňatek nebyl jen naoko. Což je v případě Američanky v Čechách trochu úsměvné.“
Oba připomínají ještě jeden případ, kdy Tonya pochopila, že u nás jsou některé věci občas jinak, než je zvyklá: porodnici. „S Markem ani nechtěli mluvit, přitom to je můj manžel. Tam jsem taky poprvé slyšela větu ,Já teda nevím, jak to funguje u vás v Americe, ale tady je to rozhodně jinak‘,“ říká Tonya. Hned ale připomíná: „Ale ať to nevyzní špatně.“ Vyjma dvou uvedených zážitků si tady totiž nikdy nepřipadala zle, cítí se tu doma a rozhodně má v úmyslu tady zůstat – přestože do Čech původně přijela jen na dovolenou.
Rodinu má ovšem ve Státech. „V Čechách byl za mnou jenom táta, kterému Marek udělal husu s knedlíky a zelím,“ smějí se oba při vzpomínce. A jak naopak Tonyu přijala Markova rodina? „Máma sice byla překvapená, když jsem jí přivedl černošku, ale když ji rodiče poznali a došlo jim, že spolu zkrátka budeme, nebylo už o čem diskutovat,“ říká Marek.
Ještě se Tonyi zeptám na jejich syna: „Jmenuje se Sebastian Ferdinand a oba ho hrozně milujeme,“ odpoví.
Alice Abraham & Philip Nikwé Lawson
Češka&Francouz
Restaurace La Provence byla koncem roku 1996 jedním z nejvíce trendy podniků v Praze. A právě tam se potkala módní návrhářka Alice Abraham se svým budoucím mužem Philipem. „Oba jsme tam tehdy pracovali, já jako zpěvák a performer, Alice zase tančila na baru,“ vzpomíná po letech Philip. Tvrdí, že u něj to byla láska na první pohled: „Je tak nádherná, že každý chlap, co tam byl, s ní chtěl jít na rande!“ Alice navíc mluvila francouzsky, takže mezi nimi ani nenastal problém s jazykovou bariérou: „Neřeknu česky ani slovo,“ přiznává Philip. Přesto je tohle seznámení nakonec dovedlo až do kostela svatého Ignáce, kde se v roce 2001 vzali.
Philip, Francouz původem z afrického Beninu, nemá zkušenost s předsudky: „Ve společnosti, ve které se pohybujeme, nikdo neřeší, odkud jsem či jak vypadám.“ Alice je trochu kritičtější. „Česká společnost ještě není připravena žít bez problémů s lidmi jiných ras. Dosud se nenaučila akceptovat odlišnost. Na rozdíl od Londýna, Paříže či podobných evropských měst jsou tady všichni možná až moc konzervativní – a všechno souvisí s barvou. Nejpřijatelnější je šedá, ve všech směrech. Když jste příliš jiní, příliš odlišní, koledujete si o problémy,“ říká Alice.
Jak Philipa přijala její rodina? „Nevěřím, že by kterýkoli z českých rodičů skákal radostí, když se doslechnou, že s jejich dcerou chodí nějaký černý zpěvák, který přišel bůhvíodkud…“ Philip podobný problém neřešil: „Už dlouho předtím, než jsem potkal Alici, jsem rodině nehlásil své partnerky a ani je před rodinou neobhajoval. Všechno – nejen v tomto směru – u nás bylo spíš otázkou, zda člověk je či není dospělý. Takže přivést Alici a představit ji rodině bylo víc než jednoduché. A moje máma Alici miluje!“ Právě letos se ji ostatně chystají navštívit o Vánocích; vyměnit kapra za krocana ale není nic těžkého. Víc Philipa překvapují Velikonoce: „Alice moc krásně maluje vajíčka, což je něco, co neznáme ani ve Francii, ani v Africe.
Alexander & Zuzana Popovi
Bulhar&Češka
Za všechno může Evelína,“ tvrdí svorně oba manželé, Češka Zuzana a Bulhar Saša. Žijí spolu čtyři roky, sezdáni jsou rok a půl. Téměř pohádkový je pak příběh jejich setkání: společná kamarádka Evelína totiž tušila, že jsou pro sebe zrozeni – a poslala Zuzanu na dovolenou do Bulharska k Černému moři. Tam se o ni, samozřejmě úplnou náhodou, staral milý průvodce, rovněž od Evelíny informovaný, že Zuzka je přesně žena pro něj. „Tenkrát jsem studoval filologii a uměl dobře česky, prováděním jsem si jen přivydělával. Zuzka se mi už tehdy líbila, ale neměla o mě zájem.“ Zuzka se sice vrátila domů, ale později se, zřejmě řízením osudu, setkali v Chicagu. Tam ona odjela v rámci programu work and travel, Saša v USA studoval ekonomii. Už jako pár přijeli do Čech, poprvé na vánoční svátky: „Jakkoli jsou oslavy Vánoc odlišné, Sašovi se moc líbí ty české. Z bulharských zvyků zachováme jen pečení chleba, do kterého se zapékají lístky s předpověďmi na příští rok. Mě ale bulharská kuchyně jinak moc nebaví – Saša by nejraději nacpal špenát i do bábovky.“
Co je tady odlišné od prostředí, v němž Saša vyrůstal? „Češi jsou velmi klidní, nerozumím ale, proč je tu tolik nepříjemných číšníků, to jsem jinde nezažil. Samozřejmě už jsem ale našel hospůdky, kde je tomu naopak. To je ovšem opravdu jediný negativní vjem, a ani to není nic důležitého. Naopak moc mi třeba vyhovuje, že tady má člověk víc soukromí: v Bulharsku se sebemenší trable řeší v rodinném kruhu, všichni mají pocit, že mají nárok se k vašemu životu vyjadřovat. To v Čechách není a já jsem za to opravdu rád,“ doplňuje Saša. „Žije se mi tu hezky, jen mi chybí hory. O to se se Zuzkou stále přeme: máte v Čechách hory?“
Zatím nevědí, kde budou v budoucnu žít. Saša si právě dodělává doktorát a je možné, že díky předchozím zkušenostem dostane práci v USA. „V tom případě se tam prostě přestěhujeme,“ říká Zuzka. „Do Bulharska se třeba vrátíme na důchod a koupíme si malý domeček u moře, ale teď tam žít nemůžu, neměl bych tam práci,“ doplňuje ji Saša. Zuzka je právě v pátém měsíci těhotenství. „Jasně že to bylo plánované, jen jsme netušili, jak rychle se nám to povede,“ smějí se oba šťastně.
