Objednali jsme další flašku a slova se ujala bývalá miss třídy, smířlivá duše se znalostí pěti světových jazyků a totálně bezradná ve věci svého manželství: „Nedávno jsem zjistila, že můj muž je nejšťastnější, když se s ním hádám. Pochopila jsem, že on celé ty roky, kdy jsem po nocích studovala příručky o harmonickém manželství a snažila se o kompromisy, trpěl jako v koncentráku, protože se mu nedostávalo jeho životní potřeby. Nedávala jsem mu domácí dusno.“
„Můj přítel je nejspokojenější, když vařím a jsem na něj naštvaná,“ promluvila další spolužačka, kdysi ukázková záškolačka, dnes vyhledávaná dětská psycholožka. „Přesně jako jeho matka. Ta také stojí nad plnými hrnci a ve tváři má přitom výraz dozorkyně v polepšovně, která ví, za co se budeš smažit v pekle.“
Bývalé miss svitlo: „Moje tchyně pracuje na celnici a neuplyne den, aby také doma neudělala razii! Že mě to dřív nenapadlo!“
„Moje matka je doktorka, moje žena je doktorka. Obě dvě blondýny, obě dvě neurotičky, pro obě dvě jsem nezodpovědný chudák se zamrzlou pubertou,“ řekl kamarád, se kterým jsem čtyři roky seděl v lavici a jenž má nemalou zásluhu na mé maturitě z matematiky. „Vysvětlete mi, proč jsem se já blázen ženil, vždyť jsem mohl zůstat s matkou!“
Také jsem se zamyslel, aspoň do té míry, do jaké mi to dovolovalo promile alkoholu v krvi. Moje přítelkyně vypadaly různě. Vždy mě však nejvíc přitahovaly ty srdečné a praštěné. Takové, jako je moje matka. Takové, se kterými je nejvíce problémů. Potom jsem si však vzpomněl na svou první lásku – melancholickou a chladnou jako únorové ráno – a začal jsem zpochybňovat teorii o tom, že hledáme klon své matky.
„Jasně, není to tak jednoduché,“ pravila psycholožka. „Mladý člověk se podvědomě vzpírá opakovat model svých rodičů, je to součást revolty vůči světu dospělých. Často si vybírá přesný opak své matky, ale posléze manželku nutí, aby se jeho matce co nejvíc podobala. Dětství je totiž pro něho zakonzervovaný svět, který fungoval, protože všecko v něm vyřešila maminka. Navařila, pobuzerovala, ale postarala se o blaho svého synka. Dětství je ztracený ráj a každý muž se do něj chce vrátit.“
„Takže by se ženy měly řídit podle hesla: Ukaž mi svou matku a já ti povím, jestli spolu můžeme chodit?“ zeptal jsem se.
„Klasické dohazovačky fungují právě tak,“ ujistila mne odbornice.
Rozborem tohoto tématu jsme se dopracovali k dalším závěrům. Například že tak jako muži hledají matku, ženy hledají otce. Že tato zásada nabývá u slabších jedinců obludných rozměrů, takže někteří muži jsou dokonce schopni nutit své polovičky do módních výstřelků, které čas spláchl někdy v roce 1978, a že tedy různé retro styly jsou jen kamufláží pro zakrytí mužské touhy vyspat s vlastní matkou. Že za tím vším je skryta pouze a jen nechuť mužů riskovat špatný výběr partnerky, že hledání matky v mladším vydání je sázka na jistotu, protože matku syn zná a ví, co od ní může očekávat. Vyšli jsme z toho zkrátka jako dementi.
Nakonec jsme v lokále zůstali sami, a tak si k nám přisedl i barman. Nechal si vyložit podstatu problému a potom řekl, že tedy dobře, ale když je někdo silná osobnost, může se rodičovskému diktátu vzepřít. Na to spolužačka psycholožka – rapidně se propadající do životní skepse – zamrmlala něco v tom smyslu, že předsevzetí jsou pěkná věc, ale realita je bohužel shnilá díra, kde se z bývalých obětí stávají agresoři realizující se na dalších obětích. A že všechny rady, které v práci udílí, jsou stejně jen marným házením zrna na neúrodnou skálu.
A tehdy si barman lépe prohlédl spolužačku psycholožku a identifikoval ji jako příjemnou paní z poradny, která mu před časem mluvila do svědomí a tvrdila mu, že i když ho otec tloukl a ponižoval jeho matku, on sám nemusí nutně následovat otcova příkladu. Může být silným jedincem, na kterého se děti budou těšit. Když to nedokáže, jeho žena si to nenechá líbit – jako kdysi matka –, sbalí sebe i děti a milý barman přijde o všecko. A tak se barman snaží a má dílčí výsledky.
Cestou na chatu pravidelně míjím obrovský nápis namalovaný na stěně domu: KAŽDÝ DEN MÁŠ ŠANCI BÝT LEPŠÍM. V momentě, kdy dohasínající abiturientský sraz dospěl k dramatickému zvratu, tuto větu odcitovala bývalá miss třídy. A my se dlouho a bezmocně smáli... A pak jsme se rozešli do svých životů. Za matkami a otci v různých podobách, s nimiž žijeme.
„Můj přítel je nejspokojenější, když vařím a jsem na něj naštvaná,“ promluvila další spolužačka, kdysi ukázková záškolačka, dnes vyhledávaná dětská psycholožka. „Přesně jako jeho matka. Ta také stojí nad plnými hrnci a ve tváři má přitom výraz dozorkyně v polepšovně, která ví, za co se budeš smažit v pekle.“
Bývalé miss svitlo: „Moje tchyně pracuje na celnici a neuplyne den, aby také doma neudělala razii! Že mě to dřív nenapadlo!“
„Moje matka je doktorka, moje žena je doktorka. Obě dvě blondýny, obě dvě neurotičky, pro obě dvě jsem nezodpovědný chudák se zamrzlou pubertou,“ řekl kamarád, se kterým jsem čtyři roky seděl v lavici a jenž má nemalou zásluhu na mé maturitě z matematiky. „Vysvětlete mi, proč jsem se já blázen ženil, vždyť jsem mohl zůstat s matkou!“
Také jsem se zamyslel, aspoň do té míry, do jaké mi to dovolovalo promile alkoholu v krvi. Moje přítelkyně vypadaly různě. Vždy mě však nejvíc přitahovaly ty srdečné a praštěné. Takové, jako je moje matka. Takové, se kterými je nejvíce problémů. Potom jsem si však vzpomněl na svou první lásku – melancholickou a chladnou jako únorové ráno – a začal jsem zpochybňovat teorii o tom, že hledáme klon své matky.
„Jasně, není to tak jednoduché,“ pravila psycholožka. „Mladý člověk se podvědomě vzpírá opakovat model svých rodičů, je to součást revolty vůči světu dospělých. Často si vybírá přesný opak své matky, ale posléze manželku nutí, aby se jeho matce co nejvíc podobala. Dětství je totiž pro něho zakonzervovaný svět, který fungoval, protože všecko v něm vyřešila maminka. Navařila, pobuzerovala, ale postarala se o blaho svého synka. Dětství je ztracený ráj a každý muž se do něj chce vrátit.“
„Takže by se ženy měly řídit podle hesla: Ukaž mi svou matku a já ti povím, jestli spolu můžeme chodit?“ zeptal jsem se.
„Klasické dohazovačky fungují právě tak,“ ujistila mne odbornice.
Rozborem tohoto tématu jsme se dopracovali k dalším závěrům. Například že tak jako muži hledají matku, ženy hledají otce. Že tato zásada nabývá u slabších jedinců obludných rozměrů, takže někteří muži jsou dokonce schopni nutit své polovičky do módních výstřelků, které čas spláchl někdy v roce 1978, a že tedy různé retro styly jsou jen kamufláží pro zakrytí mužské touhy vyspat s vlastní matkou. Že za tím vším je skryta pouze a jen nechuť mužů riskovat špatný výběr partnerky, že hledání matky v mladším vydání je sázka na jistotu, protože matku syn zná a ví, co od ní může očekávat. Vyšli jsme z toho zkrátka jako dementi.
Nakonec jsme v lokále zůstali sami, a tak si k nám přisedl i barman. Nechal si vyložit podstatu problému a potom řekl, že tedy dobře, ale když je někdo silná osobnost, může se rodičovskému diktátu vzepřít. Na to spolužačka psycholožka – rapidně se propadající do životní skepse – zamrmlala něco v tom smyslu, že předsevzetí jsou pěkná věc, ale realita je bohužel shnilá díra, kde se z bývalých obětí stávají agresoři realizující se na dalších obětích. A že všechny rady, které v práci udílí, jsou stejně jen marným házením zrna na neúrodnou skálu.
A tehdy si barman lépe prohlédl spolužačku psycholožku a identifikoval ji jako příjemnou paní z poradny, která mu před časem mluvila do svědomí a tvrdila mu, že i když ho otec tloukl a ponižoval jeho matku, on sám nemusí nutně následovat otcova příkladu. Může být silným jedincem, na kterého se děti budou těšit. Když to nedokáže, jeho žena si to nenechá líbit – jako kdysi matka –, sbalí sebe i děti a milý barman přijde o všecko. A tak se barman snaží a má dílčí výsledky.
Cestou na chatu pravidelně míjím obrovský nápis namalovaný na stěně domu: KAŽDÝ DEN MÁŠ ŠANCI BÝT LEPŠÍM. V momentě, kdy dohasínající abiturientský sraz dospěl k dramatickému zvratu, tuto větu odcitovala bývalá miss třídy. A my se dlouho a bezmocně smáli... A pak jsme se rozešli do svých životů. Za matkami a otci v různých podobách, s nimiž žijeme.
