Porovnávám, přeměřuji, posuzuji. Mám alergii na usměvavé číšnice, až příliš ochotné prodavačky, vstřícné úřednice a zvláště na svůdně upocené cvičenky nejmenovaného pražského fitka. A můj přítel zatím netuší, že ta sladká bledá hnědovláska, vedle které se každé ráno probouzí, je ve skutečnosti zamilovaný zabiják, jenž mu bodne dýku do srdce, jakmile dá servírce trošku větší dýško. A to se, prosím, stalo mně, která absolutní nežárlivost považovala za jednu z nejatraktivnějších vlastností ve svém portfoliu. Cenila jsem si své bezmezné tolerance tak, že jsem se s ní každému potenciálnímu partnerovi nenápadně chlubila hned na jedné z prvních schůzek. „Víš, nechápu scény, když muž přijde bez ohlášení domů až někdy k ránu a žena ho hned na chodbě podrobí zničujícímu výslechu: ‚Kdes byl?‘ ‚Cos tam dělal?‘ ‚S kým?‘ Já bývám v klidu, naopak jsem ráda, že se milý dobře bavil.“
Láska a vražda
Pche, kde jsou ty časy. Nastala éra spalující žárlivosti. Když teď můj milý přišel domů bez ohlášení až k ránu, vartovala jsem už před domem. A bylo mi jedno, že se dobře bavil. „Můžeš mi říct, proč jsi nezavolal?“ řekla jsem hlasem přeskakujícím do hysterických tónin. „Celou noc jsem nespala, nevěděla jsem, co se ti stalo,“ pokračovala jsem v citovém vydírání. Bylo jedno, co řekne na svou obhajobu. Rozsudek byl dán předem. Nebyl ten zincenovaný monstrproces zbytečný, začala jsem sebekriticky přemýšlet druhý den. Proto jsem mezi přáteli zapátrala po veselých, bezdůvodných a neškodných žárlivých scénách, jimiž bych mohla pobavit čtenářky Elle a našla v nich i recept, jak uhasit svou žárlivost. Neuspěla jsem. „Žádná historka se žárlivostí není vtipná. A každá má důvod,“ povzdechl si dvakrát rozvedený kamarád. „Vzpomínám si jenom na hrnky létající po kuchyni. Do smíchu mi nebylo,“ prohlásil kolega, který má před svatbou. „Prořezané pneumatiky, počítač vyhozený z okna, hysterické výstupy v restauraci,” vypočítával jeden ženáč. „Zrovna jsem o tom psala soudničku,“ dala mi naději moje mladší sestra. „Nějaká paní měla podezření, že manžel má poměr se sekretářkou. Našla mu totiž esemesku: ,Mám to u sebe. Přijď si pro to.‘ To jí stačilo. Vtrhla do kanceláře, zabila manžela, postřelila sekretářku a pak zastřelila sebe. A manžel se sekretářkou nic neměl,“ říkala sestra. Marně jsem vysvětlovala, že potřebuju něco pozitivního, optimistického a nejlépe k popukání. „A nějakou historku z vlastního milostného života nemáš?“ páčila jsem z ní. „Žádná rozhodně nebyla vtipná,“ ukončila sestra nekompromisně hovor.
Horlivost a žár
Rozhodla jsem se o té nebezpečné emoci něco zjistit, připravit se, až nás zase navštíví. O jejím prapůvodu není nic známo, ani se neví, jak se dostala do češtiny. Možná se narodila ze slova ,žár’, možná z polského slova ,zarliwy’, které znamená horlivost. Kombinace těchhle dvou slov ji dokonale vystihuje. Jak jsem zjistila z archivu novinových článků za poslední dva roky, v životě se kvůli žárlivosti málokdo směje, ale hodně lidí kvůli ní bije, podřezává, škrtí, zabíjí. Důvodem může být cokoliv: nevrácení zmeškaného hovoru do deseti minut, pípnutí CIZÍ esemesky po dvaadvacáté hodině, vypnutý telefon kdykoliv. Vzpomeňte si na balíkového vraha, který přítelkyni kvůli tomu, že jí přišla večer CIZÍ esemeska, rozpůlil a půlku poslal do Brna a druhou do Prahy. Dostala jsem strach. Stala se i ze mě potenciální vražedkyně? Budu se žárlivosti smát, nebo kvůli ní vraždit? A proč žárlím? Odpověď na tuhle otázku je bolestná. Žárlím, protože vztah nemám úplně pod kontrolou, a nejistota mi někdy zatemňuje mozek. Můj milý nekriticky neaplauduje při každé pitomině, kterou vypustím z pusy, netleská mým nadbytečným kilům a není na větvi z mého růžového svetru a zlaté minisukně. Miluje mě, ale zdravý rozum nemá v poloze ,vypnuto’. Na to nejsem zvyklá. A tak místo abych zavraždila pitominy, kila a minisukni, mám někdy chuť z lásky zabít jeho.
