Utajený deník luxusní prostitutky

Žila dvojí život, lhala lidem kolem sebe a nosila paruku, aby ji nikdo nepoznal. Zkoušela s tím přestat, ale nešlo to. Po patnácti letech prostituce se rozhodla svůj příběh napsat. Kdybyste ji potkaly v jednom z těch elegantních new - yorských hotelů a viděly ji sedět nad kávou, ani na okamžik by vás nenapadlo, že to je prostitutka. Tracy Quan je drobná a krásná a vypadá spíš jako advokátka. Má na sobě perfektně střižené černé kalhoty a vypasovanou košili luxusní značky Bottega Veneta. Ještě nedávno v takovémhle hotelu vysedávala a čekala na zákazníka. Byla call girl neboli luxusní prostitutkou. Teď se podle jejího životního příběhu natáčí celovečerní film. „Je to hrozně příjemný pocit. Můžu chodit do hotelů, ale už v nich nemusím pracovat,“ říká a rozhlíží se kolem sebe s ironickým úsměvem. „Když jsem ještě byla call girl, měla jsem v těch drahých schůzku se třemi muži denně, s každým po hodině.“ Schůzku? „Ano, říkalo se tomu schůzka, ale šlo o sex, někdy jenom se mnou, jindy ve třech, s mužem a jeho manželkou nebo s jinou prostitutkou. Když se podívám zpátky na ty roky, kdy jsem pracovala jako blázen, ani nechápu, kde jsem na to všechno brala energii – sex, dvojí život a lži, které jsem musela říkat.“

Z hotelu do Hollywoodu
Je jí něco přes třicet, patnáct let prožila jako prostitutka a teprve v roce 1999 odešla ,do důchodu‘ a začala psát Deník manhattanské call girl, román plný černého humoru o vyšších vrstvách a newyorském sexbyznysu. Při psaní vycházela ze stejnojmenného sloupku, který psala pro internetový literární magazín salon.com. Filmová práva na deník už uchvátila filmová call girl – Julia Roberts. V hlavní roli má být herečka z Charlieho andílků Lucy Liu a režisérem nikdo menší než slovutný autor seriálu Sex ve městě Darren Star. „Je na čase, aby se nejstarší profese na plátně objevila v současné podobě,“ řekl Star.

„Hrdinka mé knihy taky propadla bezuzdnému nakupování, stejně jako protagonistky Sexu ve městě, a stejně jako ony žije bohatým sexuálním životem,“ pochvaluje si Tracy režiséra Stara. Rozdíl je ale v tom, že ona s muži spí za peníze. „Sex a láska jsou zkrátka dvě různé věci,“ vysvětluje Tracy. „Nemá smysl svůj poklad dávat lidem, které nemilujete. Tak by za to měli platit.“ Podle ní být luxusní call girl neznamená jenom peníze. „Je to také určitý způsob chování. Když je člověk třída, jedná se spolehlivými a zdvořilými klienty a nevystavuje se žádnému riziku.“

Nejdřív Tracy pracovala pro prvotřídní agentury poskytující doprovod, pak nastoupila do exkluzivního manhattanského nevěstince. „To jsem brala jako velkou poctu, protože práce tam je mnohem bezpečnější a pohodlnější, všichni klienti jsou osobní přátelé nebo bývalí klienti madam. Tam člověk na žádného Jacka Rozparovače nenarazí.“

Nazí jsme si rovni
Podle Tracy jsou špičkové prostitutky inteligentní a profesionální ženy, které svou práci dělají kvůli penězům a zcela svobodně. „Agentuře jsem dávala polovinu toho, co jsem vydělala, ale nechávala jsem si všechno spropitné.“ V průměru si vydělala zhruba 2000 dolarů týdně (asi 56 tisíc korun) s tím, že pracovala jenom tři dny v týdnu. Přiznává ale, že většinu peněz utrácela za značkové oblečení (má slabost pro prádlo značky Wolford a kabelky Bottega Veneta) a jídlo v restauracích. „Mám spoustu oblečení, jedla jsem v těch nejlepších new-yorských restauracích a procestovala jsem Ameriku i Evropu. A kdykoliv jsem si mohla udělat volno, zajít do divadla, číst knihy, chodit do kina.“

„Během těch let jsem zkusila i ,slušné‘ práce, pracovala jsem jako sekretářka v reklamní agentuře, ale nikdy jsem si nepřestala bokem přivydělávat prostitucí. Být sekretářka bylo pro mě hrozně neobvyklé. Byla jsem zvyklá s nejmocnějšími byznysmeny Ameriky spát, ne jim dělat asistentku. Byla jsem zvyklá s nimi být na stejné úrovni, což je jednoduché, když je znáte nahé. V kanceláři je to jinak; tam vládne byrokracie a systém kast.

Prostituce vyžaduje značnou dávku inteligence. Když ji chce člověk provozovat dobře, musí na to jít chytře. Musí si zorganizovat práci a držet se stranou od policie.“ To ale nemění nic na tom, že Tracy měla pohlavní styk s neznámými muži a za peníze. Tracy říká, že jí sex připadal úžasný. „Ženě se dostane plné pozornosti muže, pro něhož je natolik přitažlivá, že je ochoten jí zaplatit. Moji klienti byli příjemní a bohatí muži pečlivě ověření madam nebo mnou. Spala jsem s muži, s nimiž bych za normálních okolností neměla možnost se setkat – s ortodoxními židy a muslimy, hluboce věřícími, se silně potlačenými pudy. Se mnou se ale uvolnili a otevřeně mi vyprávěli o svých životech a manželstvích.“

Po delší odmlce Tracy připouští, že občas po ní někdo chtěl i něco drsného. „Ale nefungovalo to tak, že bych musela mít styk s mužem, který by se mi nelíbil,“ trvá na svém. Někteří klienti ji žádali o anální sex, jiní o sadomasochistické praktiky. „Morálku sice chápu velice volně, pokud jde o sex, ale zároveň jsem v sexu poměrně konzervativní. Naučila jsem se tyhle žádosti odmítat tak, abych neranila klientovy city. Řekla jsem ne, ale navrhla jsem něco jiného, třeba sex ve třech. Sex se ženou mi nevadí. Radši mám opravdový sex, ale nevadí mi předstírat sex s dívkou, když to klienta nažhaví. Nikdy mi to nebylo nepříjemné, nanejvýš jsem se u toho trochu nudila.“

Tracy chtěla být prostitutkou už od dětství. „Pamatuji si, že jsem vídala call girls ve filmu a přála jsem si stát se jednou z nich, protože měly všechno – vlastní byty, vlastní peníze a byly nezávislé a svobodné.“ Poprvé dostala za sex zaplaceno v Londýně, když jí bylo čtrnáct. „S prostitucí jsem začala tak, že jsem chodívala do hotelů a povídala si tam s muži. Jednou večer jsem sama oslovila krásného asi dvacetiletého Američana, ten mne vzal nahoru do svého pokoje a zaplatil mi za sex. Netušila jsem, že se ode mě čekalo, že mu ho vykouřím. Místo toho on udělal orální sex mně a pak jsem ho donutila, aby si vzal kondom, lehla si na záda a nechala ho, aby se se mnou vyspal. Byl rychlý a jemný, ale pak se rozbrečel. A tehdy jsem si uvědomila, jakou mám moc, vždyť ten muž mi za sex zaplatil. Peníze pro mě znamenaly kontrolu nad vlastním životem, nezávislost.“

Tracy mohla s úspěchem vystudovat, kdyby ve čtrnácti letech definitivně ne­odešla ze školy. „Nesnáším auto­rity,“ říká. „Číst jsem uměla, ještě než jsem šla do školy, a při vyučování jsem se nudila. Na svůj věk jsem byla emočně dost vyzrálá. V deseti už jsem si musela sama vařit a starat se o domácnost, moje matka nebyla zrovna mateřský typ. Od čtrnácti jsem se dokázala sama o sebe postarat.“

„Měla jsem jenom jeden ošklivý zážitek. Bylo mi čtrnáct a někde v baru v Londýně jsem sebrala svého čtvrtého zákazníka. Ten mě uvázal a vyhrožoval mi, že mě zabije. Nechala jsem se uvázat, protože jsem si myslela, že to je normální, že to zákazník od prostitutky čeká a že ji potom zase odváže. Jenže jeho asi vzrušovalo, jak mi vyhrožoval, a trvalo to hodně dlouho. Od té doby sadomasochistické praktiky odmítám, nedělám to ani se zákazníky, ani ve vážných vztazích.“

Při rozhovoru s ní člověk cítí, že pod slupkou zdvořilého a příjemného vystupování je vrstva tvrdého ledu. S touhle ženou není radno se dostat do sporu, koneckonců si na živobytí vydělává, policii se vyhýbá a ,boxuje‘ sama za sebe už od čtrnácti. V sedmnácti si koupila letenku do New Yorku – odletěla tam se sedmdesáti dolary v kapse. Okamžitě začala pracovat pro agenturu s hosteskami a pak se přesunula do nevěstince, kde klienti za hodinu platili od 300 do 500 dolarů. „Ty nejlepší prostitutky většinou mají ,ctihodné‘ postavení a předstírají nějakou kariéru – já jsem třeba říkala, že jsem redaktorka na volné noze. Domácímu nebo bance samozřejmě nemůžete říct, čím se doopravdy živíte.“

Diskrétnost především
„Někdy jsem partnerovi řekla pravdu. Počkala jsem několik měsíců, a když jsem měla pocit, že je tolerantní a velkorysý, řekla jsem mu to. Jeden můj bývalý přítel řekl, že mu to vůbec nevadí, ale za půl roku se přiznal, že ho to ničí, a tak jsme se rozešli. Byla to škoda, ale jak bych mohla zůstat s někým, kdo se nedovedl vyrovnat s tím, co dělám?“ Její současný přítel, operní skladatel, o její minulosti ví. Jsou spolu asi tři roky a seznámili se poté, co on četl její sloupek Deník manhattanské call girl. Tracy nechce jeho jméno prozradit. Při vyprávění o prostituci je překvapivě otevřená, ale svůj osobní život si chrání. „To úspěšné prostitutky dělají, musejí být ochotné vést dvojí život.“ A tak mě ani nepřekvapuje, když mi prozradí, že záplava lesklých černých vlasů je paruka, kterou čas od času nosila pro utajení a teď i na interview s novináři, prostě způsob, jak udržet své dva životy oddělené. „Mezi prostitutkami platí nepsané pravidlo, že klienty nelíbají na ústa a při pohlavním styku s nimi orgasmus předstírají,“ vypravuje Tracy. „Ale já jsem ho nemusela předstírat pokaždé. S některými klienty jsem to opravdu měla ráda. Ono to ani jinak nejde, když už je člověk zná a spí s nimi pravidelně. Vždyť se stálými zákazníky jsem chodila třeba i pět let. Do dvou z nich jsem se svým způsobem i zamilovala, i když jsem jim to nikdy neřekla a nikdy jsem se nepokusila překročit hranici a zažít s nimi normální vztah.“

V roce 1999 kamarádka Tracy navrhla, aby o svém životě začala psát. „A jak jsem začínala víc psát, tak jsem omezovala práci prostitutky. Začala jsem mít málo času, můj sloupek četly miliony lidí, vyšel o mně článek v deníku New York Times. Úspěšná prostitutka musí být především stoprocentně diskrétní.“ Když vyšel její román, roztrhala Tracy svůj malý černý deník plný informací o klientech. „Malý deníček je pro prostitutku na mé úrovni naprostá nezbytnost. Zapisuju si tam kontakty na klienty, co jsem s nimi dělala, kolik jsem si za to řekla a jaký sex mají rádi. Radši jsem se toho zbavila, abych ochránila bývalé klienty a neohrozila jejich anonymitu.“ S černým deníčkem skončila i Tracyina kariéra call girl. Teď si vydělává jako spisovatelka a pracuje na pokračování Deníku manhattanské call girl. „Kdyby se mě někdo jako dítěte zeptal, čím chci být, řekla bych buď spisovatelkou, nebo prostitutkou,“ říká Tracy beze stopy ironie v hlase. „Teď jsem obojím, a rozhodně nelituju.“

EBC promo