Beautiful Mess Efekt: Proč jsou chyby atraktivnější než si myslíte

Někdy si zkrátka nedokážeme vyjít vstříc. Utápíme se v domnělých slabinách a nedostatcích a máme pocit, že nám všechno protéká mezi prsty, zatímco všichni ostatní mají svůj život dokonale pod kontrolou. A při té přísnosti na sebe samotné stojí za to se zeptat: Mluvili bychom stejně tvrdě i se svými nejlepšími přáteli? Nebo je možné, že na člověka v zrcadle nahlížíme úplně jinak než na ty, které milujeme? Smutnou pravdou je, že na sebe klademe mnohem vyšší nároky než na ostatní. 

Chceme se ukazovat jen v tom nejlepším světle, zatímco od druhých očekáváme autentickou upřímnost. Jsme na sebe tvrdí, zatímco u ostatních obdivujeme odvahu a vidíme sympatičnost v tom, když si své nedokonalosti připouštějí. Stručně řečeno: naši vlastní zranitelnost vnímáme mnohem hůř než lidé kolem nás. Tento fenomén, kdy své slabosti posuzujeme negativněji než slabosti ostatních, popsali i psychologové a dali mu jméno: beautiful mess efekt. 

Strach z odmítnutí bývá neopodstatněný 

Právě beautiful mess efekt nám často brání přiznat chybu nebo se omluvit. Bojíme se druhému otevřít, mluvit o svých pocitech nebo sdílet své obavy. Odhalením se stáváme zranitelní a riskujeme, že nás někdo odmítne nebo špatně posoudí. Jenže podle psychologů se v tom často mýlíme. 

Psycholožka Anna Bruk spolu s týmem z Univerzity v Mannheimu efekt zkoumala prostřednictvím sedmi studií na stovkách účastníků. Ti měli popsat situace, v nichž buď oni sami, nebo někdo jiný úmyslně ukazuje zranitelnost – například přiznání romantických citů nebo přijetí zodpovědnosti za chybu. Účastníci pak hodnotili, nakolik takové chování působí jako odvaha, nebo naopak jako slabost. A napříč situacemi i kontexty se ukázalo totéž: vlastní zranitelnost vnímali mnohem negativněji, častěji jako slabost, zatímco u druhých ji hodnotili spíš jako projev odvahy.

Odkud se ten rozdíl bere? 

Vědci předpokládají, že beautiful mess efekt souvisí s takzvanou Construal Level Theory, tedy teorií úrovně interpretace neboli psychologické vzdálenosti. Tenhle koncept popisuje, jak moc je pro nás nějaká situace „na dosah“ – jestli se nás týká teď hned, nebo je naopak daleko v čase, prostoru či vztazích. A podle toho si ji v hlavě vykreslujeme: buď velmi konkrétně, nebo spíš v širokých, uklidňujících obrysech. 

Protože se sebou samými trávíme nejvíc času, jsme si nejblíž – doslova i obrazně. Proto přemýšlíme o své vlastní zranitelnosti velmi konkrétně, všímáme si i těch nejmenších detailů. Tomu se říká nízká úroveň interpretace. 

Když ale přemýšlíme o zranitelnosti někoho jiného, uvažujeme mnohem abstraktněji – na vysoké úrovni interpretace. S odstupem pak vidíme třeba kamarádku, která prochází těžkým obdobím, ale i tak to zvládá, není dokonalá, a přesto bojuje dál. Dřívější výzkumy této teorie ukázaly, že vyšší, abstraktnější úroveň konstrukce souvisí s pozitivnějším a odvážnějším pohledem na věc. Proto na nás zranitelnost druhých působí spíš pozitivně. A často je dokonce atraktivní.

Zranitelnost je sexy

Nejde o to, že bychom měli chyby a slabiny vystavovat na odiv, ale o to, že díky nim působíme lidštěji a srozumitelněji. Záleží spíš na tom, jak s nimi naložíme. Pokud někomu ublížíme, je samozřejmě na místě to přiznat a napravit. Vše ostatní ale často vnímáme přísněji, než je nutné. Otevřenost, s jakou dokážeme přiznat, že nejsme bezchybní, je sama o sobě sexy – zejména dnes, kdy se všichni snaží držet dokonalý obraz sebe samých. Upřímnost a schopnost podívat se na sebe s nadhledem ukazují sebejistotu i sebereflexi. A ty jsou pro lidi kolem nás mnohem zajímavější než snaha za každou cenu působit perfektně.

Co z toho plyne pro nás? Beautiful mess efekt můžeme využít k tomu, abychom budovali důvěru a byli si s lidmi kolem bližší. Stačí se otevřít a mluvit o tom, co nám nejde. Má to výhody i pro nás samotné – můžeme změnit způsob, jakým o sobě přemýšlíme. A navíc si ušetříme energii, kterou stojí udržování dokonalé fasády. Možná tím zároveň dodáme odvahu i druhým, aby se otevřeli a mluvili o svých problémech.