Vnitřní světy: Martina Bechyňová

Od doby, kdy jsem si u ní vyzvedávala Minimalismus – Martiny první knihu – uplynulo několik let. Setkáváme se v její kanceláři. Je před Vánoci, takže všude kolem jsou krabice, zabalené balíčky, papíry a věci v pohybu. Prostor působí trochu chaoticky, a přesto v něm všechno funguje. Stejně jako ona sama. 

Martina Bechyňová aka inkoustová tečka je textařka, autorka a kreativní duše, která během několika měsíců vybudovala firmu s nemalými obraty. Z osobních poznámek a slovních hříček se staly texty, které s lidmi rezonují natolik, že je dnes nosí i na sobě.

 

Vždycky jsi chtěla psát. Pamatuješ si moment, kdy sis uvědomila, že psaní není jen koníček, ale něco, co tě definuje?

Já jsem to vlastně věděla hrozně brzy. Už jako dítě jsem měla v hlavě, že budu psát. Psala jsem si do sešitů, deníků, vymýšlela příběhy, milovala jsem slohy. Když pak přišel internet a blogy, bylo to jako otevření dveří. Najednou existoval prostor, kde jsem mohla psát a hned dostat zpětnou vazbu. A hlavně tam byla komunita. Pocit, že v tom nejsi sama a že to, co píšeš, může někoho zajímat.

Když se dnes podíváš na cestu od blogů přes knihy až k vlastní firmě – jak jí sama rozumíš?

Dnes ji vnímám jako jednu dlouhou linku, která se jen různě ohýbala. Nikdy to nebylo tak, že bych si řekla, že teď půjdu tímhle směrem a za pět let budu tady. Spíš jsem vždycky reagovala na to, co se zrovna dělo – co mi dávalo smysl, co fungovalo, co mě bavilo. Psaní tam bylo pořád, jen se měnilo, kam ho ukládám. Jednou to byl blog, pak knížky, dneska mikiny a trička. A až zpětně si člověk uvědomí, že to vlastně celou dobu směřovalo k tomu, aby mohl tvořit po svém.

Dnes tě živí texty, které existují ve fyzickém světě. Jak ses sžívala s tím, že psaní nemusí mít jen podobu knihy?

Chvíli mi to trvalo. Dlouho jsem měla pocit, že „hodnotné“ psaní musí skončit knihou, jinak to není dost. A pak se stalo to, že texty na oblečení začaly fungovat mnohem silněji než cokoliv jiného, co jsem do té doby udělala. Nejdřív mi to přišlo skoro absurdní. Ale postupně jsem si uvědomila, že forma není to podstatné. Podstatné je, že se v tom lidé poznají a chtějí s tím žít a doslova to nosit na sobě.

Máš pocit, že některé tvoje texty lidem nahrazují větu, kterou sami neumí říct nahlas?

Hodně to cítím u textu „NE“. To je věta, se kterou jsem sama dlouho bojovala. Neumím ji říkat lehce, stojí mě energii a pořád se to učím. Když jsem ten text psala, nebyl určený nikomu jinému než mně. A o to silnější pak bylo zjištění, kolik lidí se v tom našlo. Myslím, že to „ne“ je pro spoustu z nás připomínka hranic, které si neumíme vytyčit a udržet.

Když se rozhoduješ pro nový projekt, co se v tobě ozve jako první?

Po prvotní vlně většinou strach. Ten je tam skoro vždycky. A často úplně zbytečný, z věcí, které zvenku vypadají banálně. Ale postupně jsem se naučila, že strach nemusí rozhodovat. Jdu do toho, projdu tím nepříjemným momentem a většinou se ukáže, že se vlastně nic zásadního nestalo. Tenhle zážitek se mi pak pomalu ukládá – že ne každá změna znamená ohrožení a že příště jsem zase o kousek odvážnější.

Spousta lidí by řekla, že funguješ ve zrychleném režimu. Jak to vnímáš ty sama?

Mám rychlé tempo, to je pravda. Hlava jede dopředu, nápady se vrství, věci se dějí paralelně. Dlouho jsem měla pocit, že je to problém – že jsem moc rychlá, moc intenzivní. Dneska se na to snažím dívat jinak. Ne jako na chybu, ale jako na nastavení. Jen si k sobě musím vybírat lidi, kteří to tempo ustojí a nemusí mě brzdit nebo naopak dohánět.

O ADHD jsi v poslední době mluvila hodně otevřeně. Co ti to pojmenování dalo?

Hlavně úlevu. Ne ve smyslu nálepky, ale pochopení. Začala jsem si víc uvědomovat, jak moje hlava funguje, kde jsou moje silné stránky a kde si musím pomoct. Přestala jsem se na sebe dívat jako na někoho „rozbitého“, kdo prostě nezvládá věci tak, jak by měl. Místo toho jsem se začala učit pracovat s tím, co mám.

Zároveň říkáš, že nechceš, aby se tohle téma stalo tím hlavním, co tě definuje. Proč?

Protože to není důvod, proč tvořím. Moje téma je psaní, pozorování světa, zachycování věcí, které se dějí kolem i uvnitř mě. Měla jsem období, kdy jsem se potřebovala hodně zorientovat sama v sobě a vypsat se z toho. Ale nechci zůstat zaseknutá v tom, že mě definují jen ta čtyři písmenka. Tvorba pro mě vždycky byla a je tím hlavním bodem.

Jakou roli v tomhle procesu hraje terapie?

Obrovskou. Terapie mi dává zrcadlo, někdy dost nepříjemné, ale přesné. Člověk tam často narazí na věci, které by nejradši neviděl, a právě v tom je ta hodnota. Hodně silná pro mě je i skupinová terapie – slyšet ostatní, vidět se v jejich příbězích, nemuset všechno vysvětlovat. Je to náročné, ale zároveň hodně očišťující.

Učíš se nastavovat hranice – v práci i ve vztazích. Co pro tebe bylo nejtěžší si v tomhle přiznat?

Že mám obrovskou tendenci se vysvětlovat a obhajovat. Jako bych měla pocit, že lidem dlužím důvod, proč jsem taková, jaká jsem. A postupně se učím přijímat, že to tak není. Když mi někdo škodí nebo mi bere energii, nemusím ho držet ve svém životě jen ze zvyku nebo loajality.

Jak se dnes díváš na vlastní úspěch?

Pořád se to učím. Mám tendenci shazovat věci, které se povedly, i sama před sebou. Říkat si, že to není tak velké, že to byla náhoda. A přitom, když se na to podívám objektivně, vím, že se dějí velké věci. Takže se učím se občas zastavit a dovolit si to vidět.

Když je tvoje tvorba zároveň byznys, jak si hlídáš, aby ti to nevzalo radost?

Hlavně tím, že si dovoluju vypínat a utíkat, občas se prostě někam schovat. Když nechci být na sítích, nejsem. Nesleduju pořád čísla, nenechávám se jimi řídit. A snažím se aspoň v nějakých momentech oddělovat čas, kdy tvořím, od času, kdy řeším prodej, logistiku a administrativu, i když to samozřejmě nejde vždycky úplně striktně.

Co děláš ve chvíli, kdy víš, že bys měla tvořit, ale hlava je zahlcená?

Vyjednávám sama se sebou. Dělám si malé dohody, dávám si odměny, pracuju s tím trochu jako s dítětem. A jindy si naopak dovolím nic nedělat a netrestat se za to. Není to dokonalý systém, ale zatím je to to, co mi funguje nejlíp.

Máš pocit, že se tvoje tvorba v poslední době nějak proměňuje?

Určitě. Mám pocit, že míň řeším, jak to bude působit navenek, a víc to, jestli je to pravdivé pro mě. Dřív jsem se víc schovávala za formu. Teď si dovolím být přímočařejší, i když to někdy znamená větší zranitelnost.

Prozradíš, na čem teď aktuálně pracuješ?

Momentálně řeším hlavně další směřování značky a to, jak si ulevit od věcí, které mě brzdí v samotném psaní. Zároveň chystám podcast založený na rozhovorech s tvůrci, kteří se pohybují mezi kreativitou a realitou podnikání. A vedle toho teď také píšu knížku – pohádku o kobylce.