Ženy v umění #14: Éterická Anna Ruth

Anna Ruth je čerstvá absolventka Akademie výtvarného umění v Praze. Její tvorba je inspirovaná přírodou, tvoří převážně figurativní malbu, která se ale potkává s abstrakcí. Anna dokáže zapůsobit svým hlubokým vnímáním života, umí oslovit nejen odbornou, ale i laickou veřejnost a to se podaří málokomu. Ve svém umění zpracovává především motivy rostlin, zvířat, ale i fantaskní persony a noří se abstraktních dimenzí. Maluje na velké formáty, najdete u ní ale i komornější rozměry. Pokud hledáte kvalitní umění, které byste si pověsili doma na zeď, jste tady správně. Pokud hledáte umění, které se dotkne vašich pocitů a emocí, tak jste taktéž na správné adrese. Anna se vás dotkne nejen svojí malbou, ale také hudebním talentem.

S Annou jsme si povídali o její tvorbě, co v životě umělce znamená dokončení vysoké školy, ale také o uměleckých spolupracích. 

 

Proč sis vybrala profesi umělkyně? 

K umění jsem měla vždy velmi blízko, máme to skoro jako rodinné dědictví. Je to něco, co mě naplňuje, malba je pro mě hlavní médium sebevyjádření, ale až s pandemií jsem k ní přehodnotila svůj postoj. Dřív byly malby přirozený vedlejší produkt mé existence a prostá potřeba. Až poslední roky jsem vše začala brát víc vážně a uvědomila jsem si, že je to i má práce. Musela jsem tvořit téměř každý den, stalo se to až jakousi obsesí. Jsem plná touhy dělat obrazy, mám jich v hlavě tolik, že jinou práci vnímám jako plýtvání časem. Během covidu jsem se uměním začala částečně živit. Jsem vděčná, že mé obrazy vyvolávají tak silné emoce, že je lidé touží mít ve své blízkosti.

Ve své tvorbě pracuješ s přírodními motivy a zvířaty. Co tě k tomu vede?

Moje mantra je, že mě baví všechno co roste, bují, tleje a žije svým životem. Lesy a vše, co se v nich odehrává, jsou pro mě silný až archetypální motiv, ráda o tom sním a zasazuji si různé příběhy do přírodního prostředí a jeho bezčasí. Když jsem byla malá a máma mi koupila panenky Barbie, hned jsem je odnesla do lesa, kde jsem jim vytvářela domečky, dávala je do stromů a dělala jsem z nich amazonky a lesní bojovnice. Fascinace přírodou je ve mně zakořeněná, odráží se tak v mé tvorbě silně. Skrze postavy panenek jsem poznávala les, učila se o rostlinné říši, třeba jak rozeznávat typy bylin a k čemu jsou dobré, pozorovala přírodní cykly a zvířecí drobotinu. Pro mě jako pro ženu je důležité vědět kde a kdy co roste, a k čemu to může být dobré, neztrácet sílu, která pramení z kontaktu s přírodou. 

Na první pohled jsou tvé obrazy figurativní, já v nich vidím ale i abstrakci. Jak nad tím přemýšlíš ty a s jakým záměrem je tvoříš?

Je to kombinace obojího, jedno vychází z druhého. Málokdy k malbě používám jako předlohu fotky. Když maluji z hlavy, líp se dostanu k jádru věci a vystihnu podobu s větší přesvědčivostí, fotka vede moc po povrchu a zatěžuje zbytečnými detaily. Osobně mi abstrakce ve vlastní tvorbě ale nestačí. Vizuálně a esteticky ji ocením, ale mám ji nejradši v kontaktu s figurativním prvkem. Přijde mi, že kontrast abstrakce a figurativní malby vytváří dobré napětí. Navzájem se tyto přístupy podporují a dávají si prostor vyznít. Pokud by to bylo celé jenom realistické, tak by mě to nebavilo, často se na cestě k malířské „dokonalosti" vytratí živost malby. Tyto dva protipóly vnášejí do mých obrazů život a dynamičnost, dávají mi svobodu, prostor pro představivost diváka i prostor pro mě jako autorku naznačit příběh za obrazem. Začínám teď hodně pracovat s akvarelem, fascinuje mě jeho lehkost a snovost, kterou vytváří na plátně.

Žila jsi půl roku v Indonésii, ovlivnilo tě to nějak v tvorbě?

Strašně moc. Bylo to pro mě velmi silné a do teď z toho čerpám. Jakmile jsem tam přijela, měla jsem po dlouhé době pocit, že jsem přesně tam, kde mám být, na správném místě ve správný moment. Našla jsem tam druhý domov. Bydlela jsem u jednoho umělce v džungli, v jehož ateliéru jsem mohla pracovat, to bylo naprosto skvělé. Součástí tamní kultury a společnosti jsou dodnes kouzla a duchovno. Spiritualita je tam zcela běžný aspekt ve všedním životě. Zajímám se o javánskou tradici dál a ráda bych tam tento podzim jela znovu.

Borzoi, Anna Ruth
Info ikona

Právě jsi úspěšně dokončila magisterské studium na Akademii výtvarného umění v Ateliéru kresby Jiřího Petrboka, gratuluji! Mohla bys čtenářům přiblížit, co to znamená pro tvoji tvorbu? Jak moc je vystudování umělecké školy v dnešní době důležité, pokud se chce člověk uměním živit?

Znám spoustu lidí, kteří se uměním živí dobře a nepotřebovali k tomu žádnou školu, ale pro mě osobně byla škola důležitá, jelikož jsem měla příležitost pracovat v prostředí utvářeném komunitou lidí, kteří mají stejný cíl, podobné problémy, životní náplň. Ze začátku jsem si udržovala odstup, ale poslední roky se atmosféra v ateliéru dost proměnila v komunitní přístup, který pro práci spíš nadchne a dává prostor k růstu. Konzultace a pozorování přístupu již etablovaných umělců mi pomáhá najít hranice vlastní tvorby a kultivovat ji v kontextu současného umění. Jiří Petrbok je skvělý člověk a autor, jsem mu vděčná za jeho přístup ke studentům, dává prostor a svobodu, je ochoten vnímat změny a vývoj u svých žáků a nezavírá je do škatulek. 

Během studia školou proudí hodně lidí se zájmem o mladé umění, je velká šance, že je mezi nimi sběratel nebo budoucí kupec. Hodně mladých lidí teď investuje do umění. Osobně preferuji, když ke mně takové příležitosti přichází přirozeně, když někoho má práce baví natolik, že mě osloví sám a mám velké štěstí, že se to tak zatím děje. Uvidím, co život po škole ještě přinese. Doufám, že budu mít možnost nadále financovat svou tvorbu tvorbou. To je sen. Momentálně jsou mé práce k vidění třeba v NOOKART studiu nebo na AVU diplomantské výstavě, která se myslím dost povedla a měla úspěch a rekordní návštěvnost. Díky novým příležitostem, které mi teď do života chodí, jsem mnohem otevřenější navazovat nové kontakty. 

V rámci své diplomové práce jsi vytvořila nejen malby, ale také instalaci. Proč ses rozhodla pro zakomponování tohoto média a je to něco, na co by ses chtěla více soustředit?

Už delší dobu mě lákalo přesáhnout plochu svých obrazů, už mi nestačilo to prostředí jen zobrazovat v ploše, chtěla jsem se jím obklopit a vstoupit do něj. Moje diplomka je vlastně takový pokoj. Sama pro sebe tu instalaci nazývám „elfská Ikea”. Jde o bezpečné místo, kde jsem mohla poprvé spojit svoji hudební tvorbu a obrazy. Centrem instalace je postel, která později sloužila jako stage pro můj hudební projekt ve kterém vystupuji pod názvem Koruth. Spojením těchto sfér mi tak vznikl přirozený environment pro moji hudbu.

Had, Anna Ruth
Info ikona

Zmínila jsi, že další rovina tvé tvorby je práce s hlasem. Je to spíše performance nebo je možné si tě zabookovat i jako DJku na akci?

Než jsem začala sdílet svoji malířskou tvorbu na instagramu, spousta lidí si myslelo, že jsem jenom hudebnice. Když vystupuji, říkám si Koruth a je to celé taková intuitivní improvizace s hlasem, sběr zvuků z okolí zachycený do nekonečna zacyklených loopu které se vrství, prohlubují a deformují v různé obrazy. Ambientní éterická balada bez tíhy slov. Je to oproti malbě okamžité sdílení, hudba vyvolává spoustu emocí, které přesahují mě samotnou a zažívám to spolu s posluchačem v reálném čase. Což je velká síla, dává mi to hrozně moc.

Mimo sólové tvorby se také věnuji kolaboracím, např. s Macronoisem, Kultem masek apod. Neobvyklé je, že společně hrajeme naživo, ale nemáme žádné nahrávky. DJovat jsem začala teprve nedávno. Když pracuji se svým hlasem, tak je to spíš performance, něco až posvátného. Kdežto když vystupuji jako DJka, tak se mohu přizpůsobit atmosféře na akci. Moc mě baví, když lidé na hudbu co miluju tančí. Přijde mi super, že moje malba i hudba spolu fungují. Když ztratím cestu v obrazech, tak ji najdu v hudbě. Je pro mě velmi důležitá ta energie, která proudí z obou stran mé tvorby. Ty věci si nepřekáží, naopak se dobře doplňují. 

S uměleckým kolegou Adrianem Altmanem pracujete na murálu ve spolupráci s Converse, který bude k vidění od července na pražském Andělu. Jaké to je se s někým podílet na uměleckém projektu? Přece jenom umění je hodně o vnitřním světě a o pocitech a to je velice specifická oblast pro každého jedince, mohou vznikat konflikty a nežádoucí kompromisy…

Jsem moc ráda, že nás z Converse s Adrianem oslovili. Přišlo to zrovna ve chvíli, kdy jsem si říkala, že bych si chtěla zkusit s někým spolupracovat. Kolektivy a spolupráce vnímám jako cestu, ráda bych, aby malování nebylo tak individuální. Například v hudbě miluji, když  mohu spolupracovat s dalšími tvůrci, je to krásné přirozené sdílení. Hledala jsem, jak to najít i v malování, jelikož malba bývá velmi osamělá práce. S Adrianem bylo super spolupracovat, jelikož on je spíš abstraktní umělec a v mé tvorbě je výraznější figurativní rovina, ve finále tedy bylo snadné to propojit dohromady. Původně jsme si mohli plochu rozdělit a každý ji pojmout po svém, nakonec jsme ale vytvořili společně jeden obraz a využili jsme tak naplno potenciál velké plochy, moc se těším, až to bude zrealizované a uvidím náš počin ve veřejném prostoru. Tématem je identita a jak složité je ji najít, symbolizuje proměnu.

Jaké jsou tvé plány po ukončení studia? Chystáš nějakou výstavu?

Upřímně mi ještě nedošlo, že je konec. Naštěstí jsem během diplomky pracovala i na jiných projektech, takže teď nemám takový ten pocit náhlého šlápnutí do prázdna, kdy bych musela hledat, co dál, nicméně zásadní pro mě nyní je, najít vhodný stálý ateliér. Jelikož jsem vždy vnímala ateliér jako svůj druhý domov, tak je pro mě opravdu důležité cítit se tam dobře. Jsem moc ráda, že mé práce s lidmi rezonují, cítím se, že je teď vše hezky přede mnou a začíná nová kapitola. Je na čase jít dál. Čeká mě nahrání sólového alba a také se rýsují nabídky na výstavy a spolupráce s galeriemi.

Předplaťsi & Ušetři

Elle cover
REKLAMA