Tvorbu Barbory Valáškové poznáte relativně snadno. Má totiž jednoho společného jmenovatele - modrou barvu. Představujeme další talentovanou ženu v umění, kterou je tentokrát malířka, jež si tak trochu přivlastnila jednu barvu. Její plátna jsou nejen plná modré, ale také ruzných pocitů a emocí. Abstraktní umění se vyznačuje tím, že není doslovné. Nechává prostor divákovi, aby si sám vytvořil příběh a minulost, přítomnost nebo i budoucnost skrývající se v díle. U obrazů Báry Valáškové to není jinak. Její tvorba nám poodhaluje autorčino nitro, zároveň nastavuje zrcadlo i nám, divákům.
Bára před dvěma lety dokončila studium Ateliéru malby Roberta Šalandy a Lukáše Machalického na pražské Akademii výtvarného umění. Její obrazy jste mohli vidět například na společné výstavě OFF - HIBIT v DSC Gallery či na výstavě TA malba v Trafo Gallery. Dále například v galerii Industra, galerii Černá labuť nebo v Dudes&Barbies Gallery. Až do 18. září 2022 se můžete nechat vtáhnout do modrého světa při návštěvě Bářiny sólové výstavy s názvem Blau v Kampusu Hybernská, která se koná při příležitostí PRAGUE ART WEEK 22.
Umění Báry Valáškové netřeba dále představovat. Přijměte naše pozvání a pojďte se s ním blíže seznámit skrz náš rozhovor.
Maluješ jenom modrou barvou. Kdy to vlastně začalo?
Řekla bych, že to byl přirozený proces, který nenuceně vykrystalizoval k použití pouze jedné barvy. Modrá je barva harmonie a klidu, který mi v té době chyběl a říkám si, že mé podvědomí si ji vybralo jako určitou formu „terapie“. Před akademií jsem malovala hodně černou barvou. Poté mi bylo doporučeno malovat barevně, což pro mě nebylo přirozené. V druhém či třetím ročníku jsem začala používat převážně modrou. Není to o tom, že bych neměla ráda barvy, líbí se mi barevné obrazy, ale sama to „nedokážu aplikovat“. Momentálně bych to absolutně nebyla já, ale nevylučuji, že někdy další barvy přidám. Přece jenom, člověk se neustále mění a vyvíjí.
Není občas svazující tvořit výhradně jednou barvou?
I když je to pro mě již naprostá automatika, tak to opravdu svazující je. Jsem si toho čím dál více vědoma, protože modrou maluji cca 7 let a paradoxně abstrakce je za mě těžší než „technická“ malba nějakého konkrétního motivu. Běžně by stačilo námět na obraze doplnit jinou barvou a byl by hotov, ale já musím hledat odlišnou strategii, jak docílit stejného cíle jinou cestou. Proto se snažím kombinovat a neustále zkoušet různé techniky a zpracování. Například na výstavu Blau v Kampusu Hybernská jsem udělala pár obrazů, kdy jsem malovala obraz na matrici a pak ho obtiskla na finální plátno. Na dvou z nich jsem udělala více soutisků. Požadovaný odstín barvy si míchám a v silnějších vrstvách může působit až jako černá. Inspirovala jsem se linorytem, který jsem si párkrát tiskla ručně, a díky kterému se tehdy začal formovat můj nynější rukopis.
Jaký vztah máš ke svým obrazům? Je těžké se jich vzdát, když si je někdo koupí?
Ze začátku to asi těžší bylo. Přece jen k nim máte určitý vztah, spojuje vás s nimi nějaká vzpomínka. Nicméně je to „nástroj“ k tomu, abyste mohli svobodně tvořit dál a nemuseli k tomu být 8 hodin v práci. Tohle je vaše práce, která je zároveň váš koníček, obsese, takže co víc si přát. Když vidím, že z nich má někdo radost, dělá to radost i mně. Ale nebudu lhát, bylo je a bude vždy pár obrazů, se kterými se mi bude hůř loučit. Myslím, že každý z nás má k pár svým obrazům z nějakého důvodu blíž.
Kdo je tvojí inspirací?
Asi nebudu jmenovat nikoho konkrétně. Teď to bude znít jako klišé, ale obecně mě inspirují lidé, kteří si i přes překážky jdou za tím, co v životě chtějí, nebojí se riskovat. Kteří dokáží rozšiřovat svou komfortní zónu, což se snažím praktikovat i u sebe. Člověka to posílí a motivuje. Jsem ráda, když mám takové lidi ve svém okolí, protože často jsou inspirativní v osobním i pracovním životě.
Jak vnímáš postavení žen na umělecké scéně?
Řekla bych, že současná doba ženám přeje více než dříve. Postavení žen na umělecké scéně vnímám poslední dobou pozitivně. Co si pamatuji, tak někteří pedagogové měli předsudky, že ženy s uměním stejně po škole skončí, vdají se atd. Je super, že díky sociálním sítím můžeme vidět, kolik žen tvoří, pracuje na sobě a dokáže skloubit tvorbu i s mateřstvím a rodinným životem.
Je nějaké téma, které ve svých obrazech zpracováváš, nebo se tvůj tvůrčí proces odvíjí především od tvých emocí a pocitů, které prožíváš v danou chvíli, kdy maluješ?
Vždy zpracovávám určité téma, které se mnou delší dobu nějakým způsobem rezonuje. Dříve jsem hodně řešila práci s prostorem, osobním prostorem a jeho narušením. Jsem emocionálně založená, takže se v mých obrazech vždy odráží aktuální pocity. U některých obrazů se to dá vyčíst víc, u některých míň. Baví mě, když si o nich divák tvoří vlastní představu. I když jsou některé obrazy více abstraktní, bez figurativního zobrazení, prvků a na první pohled pro některé nečitelné, vždy jsou součásti jednoho tematického celku.
Tvá díla na mě působí těžce, zároveň i uklidňujícím dojmem. Je tento paradox tvým cílem?
Nebylo mým cílem vyvolat v lidech tyto dva protipóly, nicméně často to slýchávám a jsem ráda, že tak to na diváka působí. Myslím, že primárně je to díky expresivní malbě v kombinaci s modrou, která dodá dílům jakýsi meditativní charakter. Často maluji rukama, kde jsou tahy viditelně ponechány, což také přispívá k intenzivnějšímu dojmu.
Právě teď probíhá výstava s názvem Blau v Kampusu Hybernská, která je součástí PRAGUE ART WEEK 22. Jakým způsobem vznikala díla na tuto akci?
S kurátorem výstavy Michalem Štochlem jsme se domluvili na konceptu výstavy, který se, dá se říct, odvíjel od mých obrazů z „Dear diary“ série. Jsou to plátna malých formátů, nejčastěji velikosti sešitů a zápisníku, na které jsem zaznamenávala různé každodenní zážitky, pocity. Po našem setkání s Michalem jsem začala pracovat na obrazech, které jsou záznamem reálných prožitků od té chvíle. Obrazy pak nenesou klasické názvy, ale najdete zde řadu čísel, které odkazují na datum a čas vzniku vzpomínky.
