On Radar: Mess

Dělá hudbu pro lidi, co věci prožívají. Mess je slovenská hudebnice usazená v Praze, jejíž tvorba se nedá vměstnat do jedné škatulky. Prolíná se v ní rap a R&B a dýchá z ní melancholie. Jak sama říká, na prvním místě je pro ni pocit. I proto odešla z konzervatoře, kde pro emoce nebyl prostor. Zkoušela práci v korporátu, ale nakonec zjistila, že je jí mnohem bližší upřímné prostředí profesionální kuchyně, které má podle ní k hudební branži překvapivě blízko. Své první věci nahrávala v pokojíčku do telefonu. Dnes má pod pódiem lidi, co s ní zpívají texty od prvního do posledního slova. „Chci, aby se všichni dokázali vyventilovat a dostali ze sebe ven to, co je bolí,“ vysvětluje. To nabízí i na svém novém albu MESS SEASON, které je ideálním soundtrackem tohoto léta pro všechny, kteří jsou znudění z umělosti online bytí a míří do klubu tancovat do šesti do rána. Tancovat a prožívat.

Mess, protože jsi messy? Funguje to jméno jako nějaké smíření s vlastním vnitřním chaosem? 

Já jsem vlastně docela organizovaná! V mém bytě je všechno uspořádané, každá věc má své přesné místo. V praktických věcech mám pořádek. Ale můj niterný svět je strašně nepokojný a chaotický, mám strašně moc myšlenek, dokážu z hodiny na hodinu změnit celý svůj životní názor a směr. S tím, i s tím overthinkováním, jsem občas dost bojovala, ale čím jsem starší, tak mám pocit, že jsem dospěla do bodu, kdy se taková prostě přijímám. Nebyl to ale záměr toho pseudonymu, to jsem si jen odvodila z mého starého username na Instagramu @messyhoe. (smích)

Máš za sebou studium na herecké konzervatoři. Co ti tahle zkušenost dala nebo vzala?  

Vzalo mi to hodně sebevědomí. Tam, kde jsem studovala, se učilo hlavně muzikálový herectví. Co se týká zpěvu, kladen byl důraz na techniku, osobní pocit a emoce byly až druhořadý. Pro mě byl ale pocit vždycky na prvním místě. Pro mě byl ale pocit vždycky na prvním místě. Neumím zpívat bez emocí, nejdou mi covery, když se s tím neztotožňuju nebo když mi ta hudba není blízká. Myslím, že pěvecky moc nevynikám, spíš tím pocitem. To, co dělá mojí hudbu speciální pro lidi, není síla mého hlasu, ale to, jak umím ten pocit vyjádřit. A pro to tam prostě nebyl prostor. To stejné platilo s tancem, to je moje velká slabina. Až teď se dokážu líp spojit se svým tělem a víc se hýbat, ale do té doby jsem byla docela dřevěná. Navíc jsem se tehdy hrozně styděla. 

U herectví jsi zůstat nechtěla? 

Díky konzervatoři jsem zjistila, že herečkou být nechci. Když jsem tam poznala nějaké lidi, kteří nás učili, a viděla jejich osobnosti nejen na jevišti, ale i v životě, začalo se mi to příčit. Nedávalo mi to smysl, necítila jsem, že tohle je moje autentický já a že to chci dělat. Nechci celý život hrát něco, co nejsem. Tu profesi respektuju, ale z nějakýho důvodu jsem měla pocit, že to jde proti mým hodnotám. Nemám to v hlavě ještě natolik pospojovaný, abych to dokázala zformulovat, ale zatím mám od toho odstup. Nějaký herectví děláš i na pódiu, ale to jde skrz mě a moje životní zkušenosti, které jsem vložila do těch textů, a tím pádem je to pro mě autentická emoce, na kterou se dokážu napojit a umím to „zahrát“. 

Kromě hudby se věnuješ i vaření. To je docela niche kombinace...  

Je to dost podobný prostředí tomu hudebnímu – ten grind, který je v kuchyni, je hudbě hodně podobný. Ty lidi jsou tam hodně otevření, od rány, a to se mi strašně líbí. Předtím jsem dělala v korporátu a snažila jsem se vtěsnat do tý korporátní šablony. A já taková nejsem, jsem hodně od rány a tady mám větší svobodu. Můžeme se pohádat se šéfem, zakřičet si a pořád to funguje, pořád tam je harmonie. A to samý v hudbě, jsou tam emoce, říkáš si věci otevřeně a bez cenzury, to mě baví. Nemám ráda nevědět na čem jsem, neumím se v tom pohybovat. 

Není tenhle přístup tak trochu generační věc?  

Myslím, že ano. Myslím, že nás zajímají věci, který jsou opravdovější, víc real. Vnímám to v hudbě, ale třeba i v médiích. Podle mě se časem už nebudeme umět přizpůsobovat korporátní profesionální struktuře. 

Proč jsi začala tvořit vlastní hudbu?  

Vždycky jsem k tomu měla blízko. Když jsem chodila na konzervatoř, tak jsem si jen tak začala psát texty, které mi přišly dobré, ale učitelka mi pořád říkala, že neumím zpívat. Věděla jsem, že ne každý zpěvák si píše vlastní texty a že by to mohla být cesta. Ale strašně se mi příčila myšlenka, že by moje slova a moje emoce měl přezpívat někdo jiný - určitě by to neudělal tak, jak to cítím. Tak jsem si řekla hell no a začala si to zkoušet nahrávat sama s kytarou a klavírem, a docela se mi to líbilo. Stáhla jsem si GarageBand, tam jsem to nahrávala, učila se tam dávat různý efekty a začala to dávat na SoundCloud. Vytvořila se mi tam nějaká mini fanbase, která mi dodala sebevědomí. Pak jsem už šla do labelu, kde jsem se víc našla a zjistila, co mě baví. Celý se to tak nabalovalo a začalo to přitom jen z mého pokojíčku. Doteď je to pro mě nereálný, když si celou tu cestu projdu, a to ještě ani nejsem tam, kde chci být. 

Kde chceš být? 

Nikdy nebylo mým snem vyprodávat O2 a jiné haly. Aby davy šílely. Spíš je pro mě krásné vidět, jak je na každé show víc a víc lidí. Už několikrát se mi stalo, že lidi zpívali moje texty od slova do slova až tak, že jsem slyšela jenom to, jak křičí, ne hudbu ani sebe. A to bylo to nejkrásnější, co jsem kdy viděla. To, že se ti lidi tak ztotožňují s tím, co píšu, že mají chuť to na té show ze sebe úplně vykřičet. A čím víc lidí to bude křičet, tím líp. Chci, aby se všichni skrz ty texty dokázali vyventilovat a dostat ze sebe ven všechno, co je bolí. To je to, co chci.

Tvoje tvorba je hodně intimní. Bylo pro tebe někdy těžké jít s takhle osobními věcmi ven?  

Ne. Já jsem oversharing člověk, nemám žádnou cenzuru. Teď se snažím být trochu opatrnější, ale nikdy jsem neměla problém být úplně upřímná a přímá v tom, co cítím. Proč bych se za to měla stydět?  

Zůstalo pro tebe právě psaní textů tou nejbližší formou vyjádření?  

Rozhodně, ale snažím se to neznásilňovat. Každý má ten proces jiný, někdo píše, aby se vypsal. To jsem taky zkoušela, ale pak jsem začala psát úplné blbosti, bylo cítit, že to je na sílu. Nejlíp se mi píše, když si dám jedno nebo dvě piva, vypnu ten overthinking a sebekritiku a naladím se na flow. 

Co ses za tu dobu v hudební branži naučila sama o sobě?  

Že mám občas držet pusu. A že jsem hodně naivní. Když jsem přišla do Prahy, byla jsem hodně čistá a myslela si, že se ke mně všichni budou chovat tak, jako já k nim. Pak jsem zjistila, že je to tady tvrdší. Praha jede hodně na výkon a hodně se to odráží i v té hudbě. Zocelilo mě to za ty dva roky, co tu jsem. Ukázalo mi to, že každý člověk, který tu někde je, se tam musel probojovat, že mu to nikdo nedal zadarmo. Když jsi nový artist, tak zničehonic tě lidi znají, dostáváš komplimenty a hodně věcí „zadarmo“. Jakmile to děláš dýl, už tě tak lehko lidi nepodpoří. Musíš si rozmyslet, jestli to chceš fakt dělat, i kdyby to mělo být jen pro jednoho posluchače a před prázdným klubem, nebo jestli ti jde jen o recognition a hezká slova. A tam se to buď zlomí a budeš Viktor Sheen, nebo to zlomí tebe. 

Zažila jsi momenty, kdy to na tebe dopadlo a cloumaly s tebou pochybnosti?  

Hodněkrát. Říkala jsem si, jestli je tohle ta cesta, jestli na to mám a že je to občas fakt náročný. Často přijdou pochybnosti ve chvíli, kdy nepřichází zpětná vazba. Hodně komunikuješ s lidma, neustále čekáš, jestli ti někdo poví ano, chceme tě zabookovat, vytvoříš si nějaký očekávání a pak se to na poslední chvíli zruší. Musíš se naučit s tímhle fungovat. Už jsem se z toho mnohokrát trochu rozložila, ale mám pocit, že teď už je to lepší. Díky těmhle blbým chvílím jsem si uvědomila, co od toho chci – a že to je o tom, že tam budu stát klidně i pro toho jednoho člověka. Od tý doby se mi žije lehčeji. Mám z toho období takový vzpomínkový pesimismus, protože jsem to v sobě už dál neřešila. Měla bych si to možná vypsat do deníku a nějak si to urovnat. 

Prý ale ty sama hudbu vlastně neposloucháš. Je to pravda?  

Asi čtyři roky jsem hudbu neposlouchala, pouštěla jsem si jenom podcasty. Abych se uměla dostat do toho, co chci vlastně dělat já. Potom se to ale zlomilo a dokázala jsem si z tý hudby brát už jenom inspiraci. Pořád se mi moc libí, co dělají moji kolegové artists, ale už nechci, aby mě to nějak zásadně ovlivnilo. Chci vědět, jak se přitom cítím já. Takhle jsem to teď měla s Rihannou. Hodně jsem ji poslouchala a říkala si, že chci, aby se lidi takhle cítili, když poslouchají mojí hudbu. A myslím, že na novém albu to hezky vyšlo. Má to živější energii, odráží to moje nitro z mýho party období. 

Máš nějaký lék na mentální kocovinu, když na tý after uděláš něco,co bys nejradši vymazala z paměti? 

Odpustit si. Nejhorší je se za to bičovat. Tím jsem si prošla mockrát, ale je důležité si uvědomit, že to, co se stalo, už nevrátíš zpátky. A většinou to ani není tak hrozný, jak to sama vidíš. Jen se prostě uklidnit, jít do přírody. Dát si dobré jídlo a jít dál. To je to jediné, co mi pomohlo. A samozřejmě se z toho poučit. Teď už nedělám moc věcí, za které bych se musela další ráno stydět.

Je MESS SEASON o nespoutanosti a sebevědomí?  

Pořád tam zůstává ta moje emotivní tíha, ale už je to aspoň do rychlejších beatů. Má to takové baddie vibes. S tím, že jsi ta baddie, která je do šesti do rána na nějaké afterce, potom dva dny v kuse pláče a má bláznivý život, který je prostě mess. Je to mess season. So slzami v očiach a s drinkom v ruke.