Chladná a nedotknutelná fetiš haute couture podle Martina Humpoláka

Martine, vždy jsi věděl, že budeš návrhářem?

Vlastně jsem původně návrhářem být neměl. Na střední škole jsem studoval floristiku, vždy jsem měl blíže k rostlinám a přírodě než k umění a designu, a to především díky své sestře a mamince. Odjakživa jsem ale tíhnul k oděvu, jako malý jsem si kreslil, navrhoval oděvy. Ale když jsem se rozhodoval o své budoucnosti, nedomníval jsem se, že bych měl na to být návrhářem. A tak jsem se chtěl stát floristou, po čemž stejně po půl roce studia sešlo a přestoupil jsem na střední uměleckoprůmyslovou školu v Jihlavě, kde jsem začal studovat oděv. A poté jsem prošel třemi oděvními školami – zmiňovanou střední školou v Jihlavě, poté ateliéry vysokých škol ve Zlíně a nyní na UMPRUM.

Jak to bylo u vás doma? Vedli tě rodiče k tomu, co jsi miloval, tedy vytvářet?

Nemyslím si, že mě vyloženě vedli, ale nebránili mi v tom. Jsem také rád, že mi tehdy umožnili přestup v rámci škol. Nebýt toho, pravděpodobně bychom spolu dnes nemluvili o mé tvorbě...

Jaké byly tvoje začátky v roli návrháře?

Je to nejspíš právě můj přestup z floristiky v Litomyšli na oděvní školu, což vnímám jako velice zásadní zlom. Tehdy, když začaly přicházet první úkoly. Při jejich plnění jsem si tehdy říkal: Páni, to je ono, tomu se chci věnovat!

Popíráš nositelnost, hledáš krásu ve skulpturálních oděvech. Nebojíš se toho, že jednoho dne budeš muset čelit nátlaku na nositelnější oděvy?

Mimo svou, řekněme nenositelnou práci, pracuji i na zakázkové tvorbě, která mě jako návrháře živí a při níž se musím soustředit na to, aby oděvy byly především nositelné. Zaměřuji se stále na skulptury a hodlám se jim věnovat i v budoucnu, ale chci jim vetkat nositelnější ráz. Nejen z důvodu finančního, ale možná i z toho, že jednoho dne budu muset jako návrhář prodat sám sebe. Bylo by skvělé odevzdat a předat myšlenky a koncept zakořeněné v kolekci dál, vidět, jak to, co do oděvu předávám, lidé nosí. I pro mne to bude přínosné a vlastně se nositelnosti nebráním.

A jak tedy v tvém případě probíhá zadání klienta?

Vždy se zajímám o to, co klient chce. Jaká je vlastně jeho představa? Pak se jej snažím nasměrovat k nějakému společnému cíli, abychom jak on, tak já byli spokojeni a došli ke zdárnému cíli. V němž i klient uvidí nějakou jinou stránku toho, co by mu mohlo slušet a co by se mu mohlo líbit. Jde mi o představení něčeho nového, ale zároveň naslouchání přáním a potřebám.

Kdo tě třeba vyhledává?

Co se týče zakázkové tvorby, většinou jde o klienty, kteří jsou v mém věku. Měl jsem samozřejmě i starší klienty, z generace čtyřicátníků. Zároveň nezáleží na tom, jakého pohlaví je můj zákazník. Jde jen o to, jestli mu můj oděv padne, či nikoliv. Zda se v něm bude cítit pohodlně a bude to vyzařovat to, co by si on sám představoval. 

Jakou roli ve tvé tvorbě hraje queer komunita? A vidíš rozdíl mezi mužskou a dámskou siluetou?

Nevidím žádné velké rozdíly. Přistupuji k oděvu volně. Proč tvořím tak, jak tvořím? Co se týče konstrukce, je v tom můj zájem pracovat s dámským střihem a poupravovat jej na těle mužském. Je to pro mne takové sentimentální... Když jsem vyrůstal, psal se rok 2000 a tyto věci byly nepřijatelné. Když jsem byl malý kluk, rád jsem se oblékal do šatů. Ohromně mě to bavilo. Rodiče na to však nepohlíželi úplně dobře. Nyní jsem si ve své tvorbě našel svobodu a volnost. Je v tom takový sentiment – pracuji s dámskými prvky a s ‚‚dámským šatníkem‘‘, převádím je na pánskou postavu. Vzdávám hold tomu, co jsem jako dítě nemohl dělat, a taky mému mladému já. Vlastně kdybych jako malý mohl vidět to, co dělám teď, měl bych z toho ohromnou radost. 

Samuel Alexander
Info ikona

Víra, historie, umění. Vypadá to, že tvá tvorba je jejich prvky prodchnutá. Kam chodíš pro inspiraci?

Pravda, často se inspiruji právě ve víře, protože se mi mimo jiné líbí její koncept, pilíře, na kterých staví. Miluju historii oděvu, umění i filmu. Často čerpám třeba z filmů, které vznikaly v šedesátých a sedmdesátých letech.

Jak tomu bylo v případě kolekce, kterou jsi nazval Fetishes?

V editorialu Fetishes zobrazuji právě historii haute couture, od samotného formování módy v osmnáctém století na francouzském dvoře, kdy se inspiruji první slavnou francouzskou módní návrhářkou Rose Bertin. Postupně v kolekci přecházím k samotnému počátku haute couture v polovině devatenáctého století, který začal psát Charles Frederick Worth. Vlastně si z haute couture i utahuji a dělám si z ní legraci. Z toho, jak k ní všichni vzhlížíme a fetišizujeme ji. V kolekci se snažím o vyobrazení vzestupu, vrcholu a pádu. A tím pomyslným pádem jsou ony poslední svatební šaty, ve kterých je ukryta i určitá ironie. Má jít o zlatý hřeb večera, ale v mé kolekci znamenají takové šaty úpadek současné haute couture. Baví mě hrát si s ironií, která se z módy vytrácí, ale teď ji znovu objevujeme.

Ukrýváš do nových kolekcí i vlastní prožitky?

Ač to na první pohled možná není znát, tak ano, vetkávám do nich i to, co zrovna sám prožívám. Kdyby mě chtěl člověk poznat, stačí se vlastně zaměřit na jednotlivé detaily vyobrazené v kolekci. Zjistí, že inspiraci nečerpám jen z historie. Že do kolekce promítám i své vnitřní pocity.

Co předchází vzniku nové kolekce, čím pro tebe práce vlastně začíná?

Vždy to začíná nějakým prvotním zájmem. Ať je to historická událost, postava či třeba aktuální stav mé mysli. Postupně se vše začne nabalovat a plynule proměňovat v koncept nové kolekce. Práce s konceptem a dosažení zdárného cíle jsou pro mě ohromně důležité, ale i tvoření siluety a detailů, které odkazují ke konceptu a jednotlivostem zpět.

Spolupracuješ často se svými vrstevníky?

Vlastně jsem nikdy s nikým v rámci svých kolekcí nespolupracoval. Musel bych buď poznat někoho, kdo je na stejné vlně, anebo naopak někoho diametrálně odlišného, abychom se mohli navzájem obohatit o nové poznatky a přístupy.

A jak probíhala tvá spolupráce s fotografem Samuelem Alexanderem?

Se Samuelem jsme na editorialu chtěli spolupracovat již dávno, konečně jsme se setkali právě nad kolekcí Fetishes. On souhlasil s věcmi, které jsem chtěl v editorialu vystihnout já. A já souhlasil s tím, co chtěl představit on.

Jaká byla hlavní myšlenka a co stálo za rozhodnutím pohybovat se v paletě chladných barev?

Pozorovatel má z editorialu cítit chladný odstup, až takovou fetišizaci haute couture, o které jsem již mluvil. Aby člověk pocítil, že se oděvů nesmí dotknout, ale může se na ně jen dívat. Že je to nějaký objekt. Jako když stojíte před oltářem v kostele, také cítíte určitý odstup, kdy můžete jen pozorovat, ale chtěli byste se jej dotknout, jen nemůžete. Chtěl jsem zkrátka vyjádřit chladný odstup a to, že člověk není hoden haute couture oděvů, ovšem s určitou nadsázkou.

Malá noc módy, We're Next nebo třeba MBPFW. Jak důležitá je pro mladého návrháře účast na těchto akcích?

Je to důležité. Samozřejmě nejlepší by pro nás bylo získávat na těchto akcích klienty, což se ovšem v naší lokální módní společnosti stává minimálně. Ale jsou důležité už jen proto, aby lidé o daném návrháři či jeho značce dostali povědomí. Od toho se již dále odvíjí vše ostatní – klienti, ale i reklama, kterou účast na těchto akcích přináší. Například i to, že si teď povídáme a náš editorial bude uveřejněný v magazínu.

Jaká bude budoucnost Martina Humpoláka? Kam budou tvé kroky v budoucnosti směřovat?

Záludná otázka. Pokládá mi ji hodně lidí. Jistě, teď chci dostudovat UMPRUM, absolvovat stáž. A zda chci mít svou vlastní značku? Chtěl bych spíš mít vlastní ateliér a neprezentovat jej jako značku, ale produkovat například jednu kolekci uměleckých oděvů do roka a zaměřovat se k tomu na další disciplíny v uměleckém kruhu. Chtěl bych v rámci toho i sdružovat umělce a projevovat se v této komunitě. Ale produkovat zas a znovu další kolekce, to mě neláká. Chci mít prostor pro volnější tvorbu.

Co pro tebe tedy bude v budoucnu nejdůležitější?

Určitě svoboda. Svoboda a schopnost nepropadnout zajetým kolejím módního průmyslu, kde se po určitou dobu produkují určité kolekce znovu a znovu. Je mi sympatické představit tu danou kolekci jednou či dvakrát do roka, v určitém počtu modelů, dejme tomu dvaceti kusů. Když jako návrhář či značka produkujete několikrát do roka kolekci o padesáti modelech, máte co do činění s otázkou udržitelnosti. Nedává to smysl. Ani z estetického hlediska, naopak, myslím, že více modelů v jedné kolekci i škodí. 

Samuel Alexander
Info ikona
Samuel Alexander
Info ikona
Samuel Alexander
Info ikona
Samuel Alexander
Info ikona
Samuel Alexander
Info ikona
Samuel Alexander
Info ikona

Foto: Samuel Alexander @samuel_alex__
Asistentka: Adéla Zlámalová @zlamal_adela
Fashion a styling: Martin Humpolák @_humpolak_
Make-up a vlasy: Stanislav Palát @degenerovana_forma_umeni
Modelové: Maxmilian Klimeš @maxcxek (Elite Prague), Josef Kaiser @pepakai (Clique Models)

Předplaťsi & Ušetři

Elle cover
REKLAMA