Tak to seš asi úplně blbá,“ řekl mi s úšklebkem kolega v mé první práci, když jsme se v obědové pauze svěřovali, kolik kdo ve firmě bere. Bylo mi devatenáct, našla jsem si při vysoké první práci na půl úvazku. Brala jsem šest tisíc měsíčně a byla jsem z toho nadšená. U pohovoru padlo téma peněz jako poslední, z jejich strany: „Jo a ta pozice je za dvanáct,“ řekla mi personální manažerka. „Za dvanáct tisíc na plnej, takže budu mít šest?“ „Jojo, přesně.“ Po naší tajné rozpravě v kuchyňce jsem zjistila, že těch dvanáct bylo za poloviční a všichni ostatní kolegové berou za stejnou práci dvakrát tolik co já. Pracovala jsem tam už rok a připadala si jako úplný idiot. Se svým šéfem jsem se osobně bavila jen jednou, právě při pohovoru, formálně jsme ho viděla jednou týdně na poradě, jinak seděl v zavřené kanceláři a nijak se mnou nekomunikoval. Tehdy jsem mu poslala e-mail, že bych ráda probrala své finanční ohodnocení a srovnala ho na úroveň mých kolegů. Seděla jsem nad ním celou směnu, potily se mi ruce a bála se stisknout odeslat. Cítila jsem se u toho strašně. Potížista. Hamoun.
Gender pay gap nemizí
Ženy berou v České republice průměrně přibližně o 16 % méně než muži, gender pay gap neboli rozdíl mezi ohodnocením žen a mužů v celé Evropské unii je 13 %. Je to částečně tím, že ženy ve větším zastoupení pracují v pozicích, které jsou hůře placené, například ve zdravotnictví nebo ve školství. Další důvodem je podle Evropské komise neviditelná práce – ženy mají na sobě naloženou většinu neplacené práce (v domácnosti, s dětmi), na placenou jim tak zbývá méně času – a skleněný strop, tedy nižší zastoupení žen ve vysokých pozicích. A poslední příčinou rozdílné výše odměňování mezi pohlavími je podle komise zkrátka to, že firmy využívají toho, že si ženy řeknou méně a srovnatelné mzdy, které berou jejich mužští kolegové, jim nenabídnou.
Mám za sebou desítky pohovorů s kandidáty do mých týmů a nižší sebevědomí u kandidátek vnímám. Na stejnou pozici si kluk umí sebevědomě říct o 60 tisíc, stejně zkušená a šikovná holka kuňkne jen: „Já nevím, tak třeba kolem pětadvaceti?“ A podobně je to i s reakcemi na inzeráty. Ženy odpovídají častěji na ty, kde splňují všechny podmínky. Muži to zkusí, i když jim nějaké skills chybí. Podle analýzy sítě LinkedIn ženy posílají na pozice o 20 % méně životopisů, o 26 % méně si umějí říct o doporučení a obecně se v porovnání s muži méně často hlásí na vyšší pozice, než které zastávají.
Už i u nás se objevují firmy, kde jsou mzdy věcí veřejnou. Severské státy jdou dokonce o krok dál, ve Finsku každý rok 1. listopadu slaví Jealousy Day. Finanční úřad zveřejní mzdy všech daňových poplatníků a kdokoli se na ně může podívat. Fungovalo by tohle i u nás? Věřím, že řada zaměstnavatelů se při téhle představě právě dost orosila. V jedné menší firmě, kde jsem pracovala, se jednou asistentce podařilo omylem poslat tabulku s odměnami všech zaměstnanců na celou firmu. A bylo to veselé. Dodnes se tam o tom mluví.
Když budeš pracovat dobře, dostaneš za odměnu víc práce
Po své první zkušenosti s tím, jít si říct o víc peněz, jsem se zařekla, že už tohle nikdy podstoupit nechci. A radši se už nikdy nikoho na jeho mzdu ptát nebudu a budu žít ve spokojené nevědomosti. I tak moje kariéra a pozice rostla, moje odměna nikoli.
„Kolegyně odchází – ty její agendu znáš, dostaneš do týmu juniora a převezmeš to.“
„Nechceš si vzít navíc tenhle projekt? Je to přímo pro tebe, jsi v tom nejlepší.“
„Rozhodli jsme se, že vybudujeme ve firmě úplně nové oddělení a povedeš ho ty.“
„Děkujeme za skvělé výsledky, díky tobě jsme čtyřnásobně překonali loňský rok.“
Otázka pro vás – která z předchozích situacích se automaticky vázala se zvýšením platu, alespoň symbolickým? Správně, ani jedna. Nikdy za mnou během 15 let nepřišel žádný z mých šéfů s tím, že si mě cení natolik, že mi přidá vedle práce také částku na výplatní pásce. A já se nikdy neozvala. Je to pro mě tak extrémně nepříjemné téma, že jsem párkrát z firmy radši odešla, než abych ho otevírala. A po nocích si pak přibírala projekty na sebe, abych měla pocit, že teda vydělávám tolik, kolik si zasloužím. A nejsem zdaleka jediná, když se s tím někomu svěřím, zjišťuju, že spousta lidí to má podobně. Teda lépe řečeno – spousta mých kamarádek. Třeba by to takhle nebylo, kdyby bylo normální se o svých příjmech mezi sebou bavit a odměňování ve firmách bylo o něco transparentnější. Nebo kdybychom tak byly vychované?
A co doma?
Negativní postoj k debatám o penězích začíná v rodinách. Finance jsou jednou z hlavních příčin neshod a rozpadů partnerských vztahů. Utajované účty, pocit nespravedlnosti v rozdělení placení, nedostatek komunikace. Češi podle průzkumů ani v partnerských vztazích nemluví o penězích upřímně. Neznají své výdaje nebo neplánují. Pravidelně se o penězích podle výzkumu IPSOS pro Českou spořitelnu z října 2023 baví pouze v 51 % českých domácností, 18 % se do debat o příjmech a výdajích pouští pouze, až když nastanou velké problémy. Netřeba dodávat, že většina rozprav o financích neprobíhá úplně v klidu a pohodě. Když jsem dostala nabídku od Seznamu moderovat podcast o penězích a finanční gramotnosti pro ženy, bylo mi jasné, že tohle svoje tabu budu muset prolomit. Začala jsem se ptát svých přátel, jak to mají doma nastavené, kdo drží kasu a s jakým rozpočtem hospodaří. Modelů je spousta a každý to má úplně jinak – od oddělených účtů, kdy se vše striktně platí půl na půl, přes účet na společné výdaje, kam každý přispívá určitou částkou, až po úplně transparentní systém, kam chodí oba příjmy a odchází veškeré společné i osobní výdaje. Málokdy je ale člověk, který se mi s osobním nastavením svěřil, stoprocentně spokojený.
A taky už jsem viděla leccos:
- Placení striktně půl napůl, i když je žena s dětmi na rodičovské a táhne to ze svých úspor nebo z brigád. Muž si zatím své přebytky spoří a investuje. Ženě z její části nezbývá nic.
- Úplně oddělené finance a každodenní dohadování, teď platíš ty, já dělala nákup minule, ale já zas bral benzin, a tak pořád každý den dokola. Hořkost na obou stranách. Pocit nespravedlnosti.
- Společné baráky, chalupy, hypotéky, dluhy. Po pár letech rozvody a tahání se o majetek dalších deset let.
- Vybrakované veškeré společné účty odcházejícím partnerem. Do poslední koruny.
- Společný příjem přes sto tisíc na domácnost, kde nevycházejí a půjčují si od kamarádů.
Sama jsem také zažila několik modelů. Například striktní placení veškerých výdajů půl napůl (kromě nájmu v bytě a energií, ty jsem platila jen já), i když jsme vydělávala jen třetinu toho, co můj tehdejší partner. Na jeho hlášku: „Chtěl bych jet na dovolenou na Tahiti, ale na to ty asi nebudeš mít peníze, tak já pojedu s kamarádem,“ dodnes nezapomenu. Byla jedna z jeho posledních. A samozřejmě i tady k tomu vůbec nemuselo dojít, kdybychom se o penězích spolu normálně bavili. A i když to mám momentálně doma nastavené podle mě dobře (já vše platím ze svého účtu, mám nad výdaji kontrolu a jednou za měsíc píšu muži, kolik mi má poslat), stejně se pokaždé cítím jako žebrák. Je mi prostě pořád extrémně nepříjemné říkat si o peníze. Ale lepší se to
Řekneš mi, kolik bereš?
Otestovala jsem svoji bublinu otázkou, jestli mi moji přátelé prozradí, kolik berou. Ozvali se z drtivé většiny muži, kteří vydělávají přes sto tisíc. Jako hlavní důvod, proč se o tom lidé bavit nechtějí, uvádějí závist. Dokonce jsem dostala i zprávu, že dotyčný by raději řekl výši své mzdy cizímu člověku než rodině, která by se ho ihned snažila využít. Proti transparentnosti mzdy padaly argumenty i tím, že to mají zakázané ve smlouvě, což je ale podle některých právníků nepostižitelné. Může to ovšem leccos naznačit – proč mi to firma zakazuje? Jsou mezi námi tak velké rozdíly, že by zveřejnění, kolik kdo bere, vyvolalo občanskou válku? Každopádně jsem dost lidí svou otázkou pobouřila, je to u nás pořád vnímané jako drzé. A ten, kdo se o penězích baví nebo zjišťuje, jak to kdo má, strká nos do věcí, do kterých mu nic není. Myslím, že jako společnost před sebou máme ještě dlouhou cestu znormalizovat debaty o penězích. Mluvme o penězích! Začněme nejprve doma, o to snáz se to promítne ve firmách. A třeba se nám tím podaří gender pay gap pomalu zavírat.
Zdroj: Červencové vydání ELLE, text Michaela Raková
