Kůže oblohy se protrhla: Jan Černý za branami módní show

„Naskočila mi kůže a obloze taky.“ Tato věta zazněla v mé oblíbené knize A uzřela oslice anděla, jejímž autorem je hudebník Nick Cave a na kterou jsem si při začátku včerejší show Jana Černého okamžitě vzpomněla. „Staré domy napřahovaly své střechy vysoko k nebi. (...) Nechal jsem déšť, ať mě kouše do tylu a do nahejch paží.“

Román se hlouběji zabývá vírou, spiritualitou a temnotou lidské existence, cestou jednotlivce i celé komunity k vykoupení a odpuštění. Včerejší večer mi připadal, jako by se do něj zhmotnila atmosféra oné knihy – historické kulisy, podzimní šero a světla reflektorů vytvořily prostor, který se zdál být jako vytržený z jiného světa. Noc napřahovala svou tmavou lucernu a sundávala z ní stínítko, zatímco každý krok modelů a každý detail oděvu působil, jako by sám vyprávěl tajemství skrytá mezi kamennými zdmi.

Inspirace (pseudo)historií

Scéna v pořadí třinácté show české lokální značky Jan Société se otevřela jako brána mezi světy. Po kolekci předvedené na Pražském hradě, loňské inspirované Pelíšky a po dvou návrzích pro české olympioniky se Jan vydal zase trošku jiným směrem. Návrhář tentokrát pracoval s kontrasty i ironií, která celou myšlenku kolekce i její lokace ve Filmových Barrandov studií umocnila. Otevřel fundus historických kostýmů a přijal jej jako vlastní archiv – archiv mladého brandu, který si svou historii ale teprve píše. Ve fundusu navíc není žádný reálný historický oděv - pouze napodobeniny, což celému konceptu ještě přidalo na nadsázce.

Bombery, třpytivá loga a oversize na ústupu

Tendence siluet se během večera plynule proměňovaly – k oversized kouskům se přidávaly štíhlejší střihy, flared džíny prodlužovaly nohy modelů a úzká trička odhalovala kontury těla, zatímco kratší délky košil a bund naznačovaly, že éra oversized začíná ustupovat. Branding byl nenápadný, elegantní, jen jemná perleťová verze písmene „j“ z českého křišťálu, která se mihla mezi vrstvenými materiály.

Jan Černý společně s Head of Atelier/Tailor Borisem Kráľem pracovali s kontrasty a překvapeními – moiré bombery a blazery ze směsi hedvábí a vlny střídaly stonewashed džíny s třpytivými logy, svetry se prolínaly s historickými náhrdelníky, medailemi či korunami z barrandovského fundusu. Stahování siluet síťovinou vytvářelo vizuální odkaz na renesanční husí pas či nabírané rukávy, a přesto působilo přirozeně současně. Každý model, každý pohyb, každý detail jako by mluvil o tom, jak minulost může rezonovat v dnešní módě, aniž by ztratila lehkost či hravost.

Nová taška NEWBORN

Materiály samy o sobě byly součástí vyprávění – hedvábí hladce klouzalo přes ramena, vlna dodávala objem a strukturu, semišové boty se leskly v tlumeném světle. Vrcholem byly momenty, kdy tradiční pánská couture byla interpretována zcela nově: bílá hedvábná vesta s ručně vyšitou červenozlatou aplikací z korálků, na jejímž dokončení se podílelo několik mistrů přes sto hodin, působila skoro jako malý monument mezi ostatními outfity. Nové doplňky, především kožená taška NEWBORN, dodávaly kolekci další rozměr. Hravé detaily, jako například dvojité pásky nad sebou, variabilní kravaty nebo barevné kšiltovky, dodávaly outfitu dynamiku a zároveň nenásilně odkazovaly na historické střihy.

Když poslední modelové za rytmu nejnovějšího songu od ROSALÍE zmizeli za „historickými“ domy, prostor stále pulzoval energií celé show. Jak zaznělo v dovětku ve zmiňované knize: „Stále mě ještě trochu udivuje to, jak se ten chaos dokázal nakonec vyloupnout ze starého kufru a přeměnit v tak krásné a silné dílo.“ Až příhodně to odpovídá i tomu, co se odehrálo v ten večer. Zůstala jsem na lavičce ještě chvilku sedět a nechala kapky deště prosáknout do své paměti. Produkce by to asi neslyšela ráda, ale (nejen) díky dešti se to celé značce i skvělému týmu za ní úspěšně podařilo.