Petra Ptáčková: O módě, která stále stojí, ale přece jen je v pohybu

 „Sculptures Vivantes“ stálo na pozvánce. Sochy a život. Kolekce „Sculptures Vivantes“ je zamyšlením nad tím, že i v momentech hlubokého ponoření do sebe sama můžeme zůstat v pohybu. Posouvat se dál. Právě pohyb je totiž s tvorbou Petry Ptáčkové úzce spjat. Je kaskadérka, tanečnice a běžkyně — a oděv, který vytváří, se vždy adaptuje na příběh a charakter, který chce zrovna vyprávět. Mění se, reaguje, žije. Její estetiku lze popsat jako magický realismus. Je praktická, ale zároveň nabízí dostatek svobody pro pohyb. V jakém momentu se nachází právě teď?

Pověz mi něco o tvé aktuální kolekci...

Vyrovnávám se v ní s tím, jak mě v designu dlouhodobě svazuje důraz na utilitárnost a funkčnost — a s neustálým pocitem, že všechno musí vydržet, být praktické a houževnaté. V této kolekci se od tohohle „survival módu“ vědomě odkláním.

Utilitárnost a praktičnost jsou velkou součástí DNA tvé značky. Jde se od toho po tolika letech tvorby vůbec odtrhnout?

Spíš to vnímám jako návrat na začátek své tvorby, kdy jsem dělala i víc „holčičí“ věci – miloučký, roztomilý. A právě k tomu se teď snažím znovu přiblížit. V nové kolekci tak bude víc ženskosti.

Odkud tahle změna přichází? Co ji nastartovalo?

Mám pocit, že tu praktickou, racionální stránku sebe sama řeším vlastně pořád. Ten tlak neustále působit jako silná žena, fungovat, obstát — často i v prostředí, které je spíš „klučičí“. Dělám sporty, které jsou tak vnímané, pohybuju se v takovém kolektivu. A možná právě proto si teď, když se blížím čtyřicítce, začínám víc uvědomovat, že na tom není nic špatného být ženská — vypadat jako žena, přijmout svoje tělo i jeho tvary.

Proč zrovna teď?

Když se na oděv díváte neustále primárně optikou funkce — co se dá přizpůsobit, kombinovat, upravit — zabere vám to veškerou mentální kapacitu. Soustředíte se na jeden typ uvažování a nezbývá už tolik prostoru na styling, detaily nebo zdobení. Právě proto se teď snažím ubrat na téhle propracované funkčnosti a dát víc prostoru pro více fluidní formy. 

A kde jsi sbírala inspiraci?

Hledám a také nacházím inspiraci spíše mimo módu. Většinou je to skrze to, co zrovna prožívám a to, co vidím. Pořád dělám kresby, kreslím ilustrace a čmárám si. Podařilo se mi teď dostat do Cyprian Fine Art Gallery, která mě nově zastupuje. Poslední měsíce jsem tak trávila intenzivně v uměleckém prostředí, a to se teď přirozeně propisuje i do oděvu.

V jaké „škatulce“ umění se cítíš nejlíp?

Jsem velký milovník klasického umění, ale ve své tvorbě vnímám i záchvěvy moderního přístupu. Klasické umění si podle mě zaslouží obrovskou pozornost a respekt, a proto k němu budu vždycky tíhnout. Blízká je mi ale i klasická hudba a architektura — a všechny tyto vlivy se nějakým způsobem propsaly i do aktuální kolekce. Je v ní určitá romantická nálada, která je pro mě zároveň reakcí na současná témata konfliktu a válek. Možná právě proto cítím potřebu vnášet do věcí i něco hezkého.

Tvořila jsi tuhle kolekci pro konkrétní ženu?

Od té doby, co jsem se víc usadila v Praze, se mi začala jasněji rýsovat i představa o tom, kdo je můj klient. A možná už ho dokážu i popsat. Docela často jsou to i muži. Ale obecně jsou to lidé, kteří mají blízko ke sportu i umění a vyzařuje z nich určitá aktivní energie. Taková ta přirozená lehkost — jako když ráno vyběhnou, pak vejdou do místnosti a je z nich cítit, že se ve svém těle cítí dobře. Se svým tělem zacházejí jinak, jsou zvyklí ho vnímat a pracovat s ním. A to je podle mě zásadní — protože jakmile děláte jakýkoliv sport, naučíte se svoje tělo opravdu poslouchat.

Cítíš po své návratu i nějaký tlak zvenčí? Jak s ním pracuješ?

Největší tlak na sebe vytvářím já sama. Je to podobné jako při běhu — když se na chvíli zastavíte, vydechnete a uvědomíte si, že ten stres vychází hlavně z vás. Pro mě je nejdůležitější rozumět vlastnímu „DNA“ — vědět, kdo jsem, abych mohla přemýšlet o tom, co dělám. Ten vnitřní tlak je vlastně celoživotní a svým způsobem neřešitelný, protože se neustále vyvíjíte. Dnes se bavíme o ženskosti, příští rok to může být úplně jinak. Jak říkal David Bowie, není důvod cítit se špatně za to, že se náš pohled na věci mění.

A jaký byl tvůj comeback?

Bylo to velký. Velmi emotivní. Po dlouhé době jsem se znovu „ukázala světu“ — měla jsem pocit, jako bych byla čtyři roky někde schovaná v lese a najednou se vracela zpátky a konfrontovala se se vším, co to přináší. Když mě přišel obejmout Lukáš Loskot se slzami v očích, tak to bylo hustý. Zpětně bych ocenila pomoc se stylingem. Došlo mi, jak důležitý je pohled zvenčí, a začínám mnohem víc chápat roli a práci stylistů obecně.

A kdo ti pomáhal s tou přehlídkou letos?

S konceptem a kreativní vizí mi znovu pomáhalo Platna Studio, také Anastázie a Sonya Ivanova, se stylingem pak Jan Králíček. Modelky měly na nohách tenisky Adidas, které jsou součástí každého looku. Šlo o experiment — čtyři páry jsem upravila a doplnila o odnímatelný podpatkový nástavec, který lze podle potřeby sundat. Znovu jsem tak chtěla dostat do kolekce variabilitu a možnost proměny.