Kudy vedly tvé první kroky v módním průmyslu?
Začala jsem šít už v dětství. Bydleli jsme v bytovce na vesnici a naše sousedka byla pánská krejčová. Často mě hlídala, a já jí nikdy neřekla jinak než teta. Pamatuju si, že jsem jí vždy točila kolečkem u stroje a šily jsme spolu oblečky na panenky. Možná je to trapné, ale u panenek začínali mnozí z nás... Postupně jsem začala šít i ručně, a to hlavně dárky. Pamatuju si, že jsem té tetě vyrobila k narozeninám plavky. Byly samozřejmě strašné – ale bylo mi asi pět. Teta mě každopádně hodně inspirovala – ona byla vlastně tou první osobou, která mě přivedla k šití, ale i má maminka šila. A když tahle teta zemřela, její rodina mi přenechala její šicí stroje, látky, overlock… Mám je doma dodnes. Na základní škole jsem chodila na Základní uměleckou školu ve Valašských Kloboukách, kde jsme měli krejčovskou figurínu. Tam jsme na ni špendlili hadříčky z krepového papíru a mě to strašně bavilo, aranžovat látky, hrát si s tvary. Nakonec mi rodiče pořídili vlastní figurínu domů – mám ji v ateliéru dodnes, slouží už od mé osmé třídy.
Tvá brzká fascinace aranžováním látek a hra s tvary formovaly rozhodnutí věnovat se módě naplno, je to tak?
Studovala jsem střední školu v Uherském Hradišti. Škola je to dobrá, protože studenty skutečně učí technologiím a řemeslu. Jenomže já byla tehdy hrozně tvrdohlavá. A to je i můj vzkaz mladším návrhářům: poslouchejte své učitele a věnujte se studiu a osvojování si technologií. Já jsem se jim tehdy chtěla vyhnout – třeba tvorbě límečků nebo výpustkovým kapsám... Přišlo mi to tehdy zbytečné. Až později jsem pochopila, jak důležité je umět naplno ovládat řemeslo a technologie s ním spojené.
Co tě tehdy studium naučilo?
Na střední škole mě zároveň začaly bavit „velké“ věci – umělecké formy, experimenty s materiály. Vyráběla jsem si vlastní látky, lisovala květiny do vlizelínu, zkoušela různé pleteniny… Bavilo mě objevovat možnosti materiálů a posouvat jeho i své hranice. Ten prostor pro svobodné experimentování na střední byl pro mě hodně důležitý.
Kam vedly tvé kroky poté?
Chtěla jsem se dostat na Vysokou školu uměleckoprůmyslovou do Ateliéru designu oděvu a obuvi k profesorce Liběně Rochové. To bylo mé jediné přání – a nevyšlo to hned napoprvé. Ale po neúspěšných přijímačkách byla paní Rochová velmi otevřená, řekla mi, ať se přestanu stresovat s tím, že musím mít všechno ušité. Ať se soustředím na koncepty, témata, moodboardy. Ať tvořím a hledám. To byl velký rozdíl oproti střední škole, kde chyběl hlubší konceptuální rozměr. V tomhle mi paní Rochová otevřela oči – a já jsem jí za to neskutečně vděčná dodnes. První rok jsem pak studovala Fakultu umění a designu Ladislava Sutnara v Plzni. Studium jako takové mě tehdy nenaplňovalo, ale paradoxně tam byly dvě věci, které mi strašně daly: hodiny kresby s Borisem Jirků, kde jsem zdokonalila svou kresbu. A druhá byla přednáška zabývající se významy barev a světla ve filmech. To bylo naprosto skvělé.
Jenomže tam jsi nezůstala.
Nezůstala. Odjela jsem tehdy se svou maminkou na jógový pobyt na Srí Lanku. Tři týdny ticha, meditací a přírody. Při takovém režimu se v hlavě člověku leccos rozleží. Uvědomila jsem si, že mě mé aktuální rozpoložení a směřování vlastně ničí. Vrátila jsem se tehdy před Vánoci, zabalila si v Plzni všechny své věci a už se tam nikdy nevrátila. Vrátila jsem se domů do Valašských Klobouk, žila s rodiči a šla na pár měsíců pracovat. A věděla jsem, že v září budu v Praze – bylo to jasné, prostě jsem tomu věřila.
To zní jako hodně radikální změna na cestě tam, kam se dostat chceš.
Rodiče mi tehdy řekli: „Dobrá, ale musíš se o sebe postarat sama.“ A tak jsem se živila sama, šetřila a pracovala na novém portfoliu. Ten rok mi dal neskutečně moc – nejen proto, že jsem se konečně do vysněného ateliéru nakonec skutečně dostala, ale protože jsem byla připravená. Předtím jsem na studium připravena nebyla. Dnes vím, že to všechno mělo smysl.
Kdy jsi se poprvé přesunula do vlastního ateliéru?
Ve škole začínalo být opravdu těsno a už jsme si tam navzájem lezli na nervy. A pak jsme tam kvůli covidu nemohli vůbec, takže to bylo jasné. Sdílela jsem nejprve ateliér společně s Janem Smejkalem, pak jsme se spojili s designérkami z Overall Office. Jan se pak z osobních důvodů odpojil, ale já jsem tam s holkama zůstala ještě tak rok a půl nebo dva. V té době jsme spolu trávili hodně času s Tomášem Němcem. On tehdy řešil, že se už nevejdou do ateliéru v Melantrichově ulici, který tehdy obývali. Řekl mi: „Hele, potřebujeme něco většího, ale aby to vyšlo, potřebujeme ještě jednoho člověka. A napadáš mě jen ty.“ A bylo jasno. Začali jsme aktivně hledat nový prostor a tak nás naše kroky zavedly do Hybernské ulice, kde jsme dodnes.
A tak jste tady, kde ve čtyřech obýváte jeden prostor. Společně s tebou v ateliéru sídlí Tomáš Němec, Alexandra Gnidiaková a Hana Valtová.
A jsme tady. A od té doby to jede...
V čem podle tebe spočívá přínos spolupráce v jednom ateliéru? Každý tvoříte samostatně, avšak spolupráce a vzájemná podpora je ve vašich kolekcích hmatatelná. Učíte se od sebe navzájem?
Myslím si, že se učíme všichni od všech. Hlavně si předáváme zkušenosti přes vlastní přešlapy. Vidíš, že někdo něco pokazil, a už víš, že tohle dělat nemáš. Nebo něco zvoráme kolektivně, a příště víme, že takhle ne. Každý z nás má nějakou kvalitu, kterou si vzájemně předáváme. Ale co je pro mě nejdůležitější – není to ani tolik ta pracovní stránka, jako spíš ta podpora v rámci přátelství. Ta osobní rovina je tak silná, že i kdybychom si nikdy nepomohli s žádným šitím, tak to nevadí, protože ten emoční support je za mě největší srdcovka. Když se někomu něco pokazí, tak se seběhneme jak mouchy a jdeme to řešit. A to je to, co dělá náš ateliér tak výjimečným.
A co je podle tebe největší kvalita každého z vás?
Tomáš je náš creative director. Má jasnou vizi a svou nezaměnitelnou estetiku. Myslím, že já a Tomáš máme trochu podobný pohled na věc, s energií sobě vlastní konáme. Alex a Hani mají zase jiný úhel pohledu, jsou to rozvážné perfekcionistky, a tak se dokonale doplňujeme. Když mám například při tvorbě oděvu problém, všichni na chvíli přijdou, situaci zhodnotí a každý ze svého pohledu poradí. A to je to, co mě na tomto spojení baví nejvíce. Prostě se vždycky seběhneme jako mouchy a vyřešíme všechny záhady světa.
Pojďme se ale přesunout k tvé tvorbě. Když se ohlédnu zpět, mohu pozorovat, že nás s každou kolekcí zveš do nových světů. Jak mezi nimi udržuješ kontinuitu?
Možná to divák na první pohled nevidí, ale když se nad tím zamyslíš, tak zjistíš, že v každé kolekci pracuji s podobnými principy a určitá kontinuita tam je. I mé siluety následují kontinuální vývoj. V posledním ročníku na UMPRUM jsem mimo jiné začala víc pracovat se saky. Tehdy jsem se hodně soustředila na jejich konstrukci – zkoumala jsem, jak fungují klopy, límce, tvary. Saka mi zůstala dodnes.
Pro tebe jsou příznačné technologické exkursy. V kolekci 1.0 se oddáváš objemům z pletenin, zatímco v kolekci 2.0 jsi pracovala s kilometry řetízků, které jsi aplikovala na jednotlivé modely...
Hledala jsem technologie, které jsem třeba během střední školy vůbec nepoznala. A ty jsem pak zpracovala v kolekci 1.0, kde jsem zase sako deformovala, stahovala ho, hrála si s objemem. V kolekci 2.0 jsem se ke klasickému saku vrátila, ale úplně jinak – do výrazně oversized tvaru, takového „baggy“ stylu. Bylo to moje první setkání s ready-to-wear, do té doby jsme na škole dělali spíš artové věci. A najednou šlo o to, aby to bylo pohodlné a nositelné. To byla také zajímavá zkušenost, kterou jsem nabyla až za procesu tvorby.
Kam se vydáváme s tvou novou kolekcí, kterou jsi představila v rámci ELLE Gala na Mercedes-Benz Prague Fashion Weeku?
Vydáme se opět někam jinam, než v předchozích kolekcích. Dělám zkrátka to, co v danou chvíli cítím a příliš nepřemýšlím o tom, co jsem dělala dřív – pořád mě to táhne dopředu. Pořád je pod tím vším můj rukopis – jedna osoba, která vše tvoří. A i když se mění forma, opakují se určité prvky a siluety. V této kolekci mě jako první oslovil materiál – tisky na hedvábí, které jsou pro ni zásadní. Printy jsem vytvořila ve spolupráci s firmou Hedvábí Metráž a pracovali jsme na ní asi dva až tři měsíce. Hledali jsme správné barvy, tvary, vzory – inspirovali jsme se retro tapetami, ale nechtěli jsme je kopírovat. Chtěla jsem, aby to bylo jen volné připomenutí, ne doslovná citace.
Zavádíš nás do atmosféry letištních salonků...
Myšlenka na letištní atmosféru ke mně přišla bezprostředně po odhalení kolekce předchozí. Většinou je to tak, že už při dokončování jedné kolekce vnímám nové impulzy. Nechávám je uzrát. Vzpomněla jsem si tehdy na kultovní uniformy Emilia Pucciho, jež pro aerolinku Branniff Airlines roku 1965 vytvořil. Ale i na Karla Lagerfelda, který nás na letiště přenesl v době působení v domě Chanel. Ten koncept není nový. Ale je tématem, které nás baví. Fascinuje nás, protože ho všichni známe – a zároveň se v něm ukrývá určitá nostalgie.
Tvá kolekce skutečně připomíná šatník pasažérů Concordu...
Věděla jsem, že s kolekcí nechci pobývat v současnosti, ale vydat se právě do minulosti. Miluji staré letištní salonky, jejich barevnost, výrazné tvary a uniformy, které byly vše, jen ne nudné. V kolekci se proto setkáváme s letuškami, ale i s cestujícími, pasažérkami, které píší své vlastní příběhy.
To z tvé kolekce dělá skutečnost na míle vzdálenou od reality letišť současnosti. Není tomu tak?
Hledala jsem uniformy pro ženy cestovatelky. Nechtěla jsem, aby působily, jako když dnes narychlo obléknou teplákovou soupravu, protože to je pohodlné. Vytvořila jsem proto stylovou představu žen a chtěla jsem, aby zkrátka letěly s grácií. Studovala jsem návrháře té doby, hodně mě ovlivnil právě Emilio Pucci, jeho printy i volné siluety. Mé vzory jsou však víc inspirovány interiéry a jejich tehdejší estetikou. Celé to směřuje k určitému jet-set stylu, dříve byl let společenskou událostí. Letět znamenalo obléknout se jako do divadla. A přesně to jsem chtěla zachytit – ty ženy, které z letadla vystoupí přímo na plážový bar. Nebo si jdou dát drink do stylového letištního salonku...
Z kolekce je proto cítit lehkost a zároveň napětí z nepoznaného. Je to tak?
S kolekcí jsem chtěla odletět na dovolenou. Je to taková má forma módního eskapismu. To se kontinuálně projevuje v každé mé kolekci – jsou pro mě způsobem, jak se vyrovnávat s různými obdobími života. V celočerné kolekci 1.0 jsem zpracovávala odchod mámy. V kolekci 2.0 pak jiný moment, ve kterém jsem se právě nacházela. A teď? Teď si zkrátka potřebuji oddechnout. Odjet na dovolenou. Pocítit lehkost. I to je má cesta.
- Zdroj článku:
Autorský rozhovor
