Isabella Blow jako živoucí večírek

Pokud se v anglické společnosti jednou posh narodíte, posh už zůstanete celý život, i když prodáváte koláčky nebo venčíte psy. Ač byla Isabella ze šlechtického rodu, byla chudá jak kostelní myš. V roce 1979 se z rodného aristokratického sídla Marylebonu přestěhovala do New Yorku za studiem umění starověké Číny na Columbia University. Jenže estetika ji spíš nakonec zavedla do světa newyorského undergroundu. V zámoří také započala svou excentrickou kariéru stylistky. Pracovala pro několik magazínů, ale i umělců. Do postele i ateliéru vlezla nejednomu z nich, i když o to třeba ani nestáli, mezi nimi i Andy Warhol či Jean – Michel Basquiat. Na sklonku osmdesátých let se s bohatým portfoliem přestěhovala zpět do Británie.

Mohlo by se vám líbit

Otec fetiš módy: připomeňte si Jean Paul Gaulitera!

Roli, kterou Isabella v módním průmyslu hrála je těžké popsat. Její formální zaměstnání bylo většinou: módní redaktorka a konzultantka. Svou neoficiální roli však často popisovala jako „truffle swine“. Její talent byl však pozoruhodný. Dokázala spatřit potenciál na dálku. Objevila modelky jako Sophii Dahl, Honor Fraser a Stellu Tennant, návrháře Husseina Chalayana a Alexandra McQueena, kterého vykopla na počátku devadesátek z Royal College of Art. Poté, co se McQueen proslavil po celém světě - a jeho značku koupila skupina Gucci Group - vyjádřil Isabella lítost nad tím, že ji v rámci svého brandu oficiálně nezaměstnal, a to navzdory jejímu úsilí o jeho úspěch. V tom spočívala velká tragičnost jejího osudu, entuziasmus, který módě a jejím tvůrcům věnovala, se jí jen málokdy vracel zpět.   

Pomohla dostat britskou módu do popředí tím, že ji až po okraj naplnila prvky historie a mytologie - ať už to byla témata jako legenda o králi Artušovi či Rafaelisté. Byla ústřední postavou britské kulturní renesance 90. let. Propojovala nepropojitelné, McQueena s LaChapellem či Westwood s Penem. Inspirovala i šokovala svým šatníkem. V roce 2013 uspořádal londýnský Somerset House exhibici jejího rozverného šatníku. Sto kusů rozmanitosti a neuvěřitelného sebevědomí. Isabella byla vždy věrná černo-bílé kombinaci, ale vedle smělých šachových kombinací její skříň překypovala výstřednostmi, které dokázala unést jen osobnost jejího rozměru. „Móda je vampír, je to vysavač mozků. Proto nosím klobouky, abych od sebe všechny držela dál,“ vtipkovala. Svět svými klobouky ostatně udivovala a všichni si ji pamatují pouze s kontroverzní pokrývkou hlavy. Paví peří, pštrosí kůže, zvířecí hnáty, tvarovaný karton, vše v jednom mixu, pro který se Isabella stala ikonou. Nesmrtelnou, zdálo se na malý moment, jenže stíny minulosti ji nakonec dohnaly.   

Zpráva o její smrti v pouhých čtyřiceti osmi letech byla šokující, ale nikoliv překvapivá. Isabella trpěla těžkými depresemi. Její manžel sdělil tisku, že jeho žena zemřela na rakovinu, ale ve skutečnosti si vzala život. „Je to malý detail,“ nechal se slyšet její blízký přítel a kloboučník Philip Treacy, kterého Isabella objevila. „Na Isabelle nebylo nic tragického. Byla živoucím večírkem.“ O jejím kouzle se toho dodnes dozvídáme spoustu z memoárů jejího manžela Detmara, kterému slavná stylistka změnila, jak on sám tvrdí, život. Jeho kniha Blow by Blow popisuje různé tragédie její existence, počínaje smrtí dvouletého bratra, kterému nebyla schopná pomoci, když o něj pečovala. Především z této události pramenil její velký smutek, který byl ale také její obrovskou inspirací. 

Mohlo by se vám líbit

Jak Vivienne Westwood jednoho dne zachrání celou planetu