Krize, peripetie, katastrofa aneb „quarter life crisis“

Období kolem pětadvaceti let je časem nových přátelství, zábavy a zkušeností. Ale je to také doba, kdy prožíváme strach z budoucnosti a různá zklamání. Navíc v době sociálních sítí je strašně těžké se s někým nesrovnávat a neřešit, zda na tom ostatní nejsou lépe než my. Tento stav postihuje až 86 % mladých lidí a anglicky se mu říká quarter life crisis. Odborníci takovou krizi definují jako období nejistoty, pochybností a problémů v kariéře, vztazích a financích.

„Minulý týden jsem našla deníček, který jsem si psala, když mi bylo 15. Objevila jsem v něm seznam věcí, jichž jsem chtěla dosáhnout v 25 letech. Mezi nimi bylo: vlastnit dům v Notting Hill, stát se úspěšnou televizní moderátorkou, být zasnoubená a vlastnit růžové Audi TT. ,Sakra,‘ pomyslela jsem si hned. Je mi 25 a půl, jsem svobodná, neschopná platit nájem a z mých věcí se autu nejvíc podobá rozbitý skateboard. Zatočila se mi hlava, udělalo se mi nevolno a celá jsem se zpotila,” píše novinářka Juliana Piskorz na webu The Guardian. „Zveřejnila jsem instastories a požádala své sledující, aby mi dali vědět, pokud někdy tuhle krizi prožívali. Během hodiny jsem měla inbox plný zpráv od lidí, kteří mi psali, jak se už několikrát v životě cítili absolutně ztracení, nenaplnění nebo měli úzkosti,” dodává Juliana.

 

Nezažila jsem válku ani komunismus, mohu studovat i cestovat. vlastně mohu dělat cokoli.

 

Můžeme vše

Mohlo by se zdát, že životy dnešních mileniálů nebo jejich nástupců z generace Z jsou strašně jednoduché. Mohou dělat cokoli, kdykoli, kdekoli a s kýmkoli. Oni však místo toho, aby si užívali té spousty možností, mají obavy z toho, zda splní nároky, jež na ně klade rodina, okolí i celá společnost. „Nezažila jsem válku ani komunismus, mohu studovat i cestovat na druhý konec světa. Mohu všechno. Jak je tedy možné, že spoustu z nás trápí úzkosti, deprese, sebepoškozování nebo nízké sebevědomí? Nemáme si přece na co stěžovat. Otevírají se nám neomezené možnosti a můžeme si plnit sny, které byly našim rodičům odepřeny. Jeď tam, studuj tohle, získej tu dobře placenou práci… Važ si toho, že můžeš,” píše na svém blogu Veronika Tázlerová.

Třicítka na obzoru se pak pro mnoho z nich (mě nevyjímaje) stává jakýmsi milníkem mezi životem „nanečisto” a tím „opravdovým”. „Je to období, v němž kriticky hodnotíme své životy: Čeho jsem dosáhla? Jsem tím, kým jsem chtěla být? Kam mě moje kariéra zavedla?” píše Marlène Moreira na kariérním portálu Welcome to the jungle. Najednou nám dochází, že dětství definitivně skončilo. Teď musíme mít stabilní práci, platit nájem a mít vlastní účetní. Jeden den máme chuť kupovat chatu v lese, druhý den zase auto, kam by se vešel pes i kočárek. Zvažujeme hypotéku, životní pojištění nebo studium zcela nového oboru, protože proč by ne. To se ovšem neslučuje s prací na plný úvazek. A chceme ji vůbec? Nebyla by lepší „volná noha“? A co děti? Otázek je spousta a odpovědi se těžko hledají. Mnoho z nás si právě v tomto věku uvědomuje, že teď je „poslední” šance na zásadní životní změnu.

Krizi mezi dvacátým a třicátým rokem často způsobuje fakt, že se s ostatními neustále porovnáváme. „Typický člověk, který prožívá tuto krizi, je dravý a chytrý, ale bojuje, protože má pocit, že nedosahuje svého potenciálu nebo má pocit, že zaostává,“ říká americký psycholog Nathan Gehlert. Řešíme, jestli naši kamarádi nemají lepší práci nebo přemýšlíme, zda už bychom se také neměli vdát a založit rodinu jako naše spolužačka ze střední školy.

Samozřejmě nejde o problém pouze lidí mezi dvacítkou a třicítkou. Na dnešní děti a teenagery se valí obrovské množství informací, a oni jsou tak denně vystaveni vzájemnému porovnávání. Jen si představte, jak by vypadal váš život (nebo život vašich dětí), kdyby ne­existovaly sociální sítě. Kdybyste nebyli neustále konfrontováni s tím, co se děje jinde, kdo co tvoří nebo kdo jak žije. Realita je mnohdy trochu jiná, což nám ale v tu chvíli nedochází. „Kdo ve skutečnosti otevřeně mluví o špatných dnech, dělání chyb či tlaku každodenního pracovního života? Takové věci nejsou úplně na hashtag #nofilter,” zamýšlí se Marlène Moreira.

 

Kariéra

O tom, že jsme se ocitli v době, kdy je absolutně nepřijatelné nežít svou prací a flákačství opravdu není cool, jsme psali už v březnovém čísle ELLE. A právě práce, respektive kariéra, je jedním z příčin této krize. Mileniálové si to naštěstí uvědomují. „Mezi klienty mám řadu těch, kteří si mysleli, že by ve své práci mohli něco změnit. Ale nepovedlo se jim to a oni jsou z toho nešťastní,“ říká psycholog Gehlert, jenž rovněž vede podpůrnou skupinu s názvem QuarterLife + 10. „Proto se mladší generace čím dál víc vzdaluje od toho, co bylo dlouho považováno za jediný model úspěchu – manažerská pozice, vysoký plat a tak dále – a vydává se směrem k profesím a cílům, jež jsou více sladěny s jejich blahobytem a osobním rozvojem, jinými slovy práce, které si vybíráte srdcem, nikoli hlavou. Možná vám sice vydělají méně peněz a nejsou tak společensky uznávané, zato vám do života vnesou smysl,” uklidňuje Marlène Moreira.
Pak možná konečně pochopíme to, co spousta z nás nedělá. Málo nasloucháme vlastní intuici, pocitům a potřebám. Snažíme se ostatním zalíbit, porovnáváme se s nimi a neděláme to, co nás baví a naplňuje. Máme (nebo naše okolí) jakousi představu o tom, jak by asi měl náš život vypadat, naše osobní potřeby se s ní však často neslučují.

 

Málo nasloucháme vlastním pocitům a nezajímá nás, co nám říká intuice.

 

Co dál?

Důležité je uvědomit si, že tahle krize nemusí být nutně negativní. Může to být naopak dobrá příležitost k tomu, abyste si uvědomili, co vlastně chcete dělat a jestli jste momentálně ve svém životě spokojení. „Cítíte-li se nespokojení nebo nešťastní, začněte o tom mluvit. To je první krok ke změně,” doporučuje psycholog Gehlert. „Podobně jsem bojoval ve svých 20 letech a pomohlo mi, když jsem si uvědomil, že moje vnímání ‚zaostávání‘ nebylo úplně přesné. Je velmi důležité mít někoho, ke komu můžete být upřímní,“ vysvětluje a doporučuje najít si mentora, který vám s „novým” životem pomůže.

Podle Roberta MacNaughtona, spoluzakladatele a generálního ředitele Integral Center, prestižní organizace, jež se zabývá osobním rozvojem, je často problém v tom, že sami sebe neznáme tak dobře, jak bychom měli. „To, co vás baví a čemu byste se mohli věnovat, zjistíte třeba tak, že budete zkoušet nové věci. Právě teď k tomu máte tu nejlepší příležitost. Najděte svůj důvod, proč vstát ráno z postele,” radí.
Jak na to? Zkuste více naslouchat vnitřnímu hlasu a vlastním potřebám. Nesrovnávejte se s ostatními a odpojte se na chvíli od sociálních sítí. Naordinujte si nějaký čas jen pro sebe, odjeďte někam na samotu a pouze přemýšlejte nebo dělejte nějakou fyzickou aktivitu. Seznamujte se s novými lidmi. Zkuste něco nového. Jak bylo řečeno na začátku, možností je opravdu spousta. Teď jde jen o to, vybrat si ty správné. Ty, které opravdu chcete. „Všichni od vás mají nějaká očekávání. Nadřízení, kolegové, rodina, partner. Často vás právě snaha naplnit očekávání druhých odpoutává od toho, jaká očekávání máte od vlastního života vy sami. Jenom ta má smysl naplňovat a činit kvůli nim oběti a kompromisy,” nabádá expert na síti LinkedIn Darain Faraz.

Snažit se před třicítkou kompletně změnit svůj život je sice těžké, ale budete-li na tom systematicky a cíleně pracovat, jistě se to podaří. Krize jsou pozitivní v tom, že lepší příležitost ke změně si snad ani nemůžete přát. „A pokud zvládnete sebekritiku přetvořit v kritiku konstruktivní, můžete se svým životem skutečně pohnout správným směrem a být se svým životem i se sebou samými dlouhodobě spokojeni,” říká Faraz.
Pokud bychom se měli řídit stavbou dramatu, krize je vyvrcholení, peripetie představuje možnosti řešení a katastrofa znamená rozuzlení nebo očistu. Tak až budete tu svou vlastní katastrofu hledat, buďte pozitivní a nikdy nezapomínejte, že život není soutěž. 

Předplaťsi & Ušetři

Elle cover
REKLAMA