Ewa Farna: Jsem lačná po nových obzorech

„Á, dobrý den, paní šéfredaktorko,” zdraví mě se širokým úsměvem Ewa Farna ve studiu v pražské Libni a podává mi ruku. Tentokrát tenhle titul ale nosí ona. Pomyslné klíče do mého království jsem jí předala už před několika týdny a Ewa se role zhostila podobně jako každého pódia – energicky, s hlavou tepající nápady a respektem k talentovaným lidem, ke kterým nejen patří, ale jimiž se i obklopuje. Zatímco přes den ukrajuje ze svého nabitého programu, články ve zlomu připomínkuje v jednu ráno a můj e-mail cinká jak o život. Věty jako „Jsem dojatá!”, „To je boží!” a „Vám se podařilo tam dostat i tohle?” pak motivují celý tým.

To by ale nebyla Ewa, aby během přípravy prosincového čísla nezvládla i natočení klipu se zpěvákem Calinem ve španělské Málaze nebo turné po Polsku, kdy během deseti dnů navštívila sedm měst. Je v jednom kole. Po úspěšném pokoření O2 areny s patnáctitisícovým davem (a to rovnou dvakrát – v říjnu 2023 a březnu 2024), které si nadělila ke třicátým narozeninám, si na příští rok přichystala další výzvu. V tuhle chvíli už dvakrát vyprodaný stadion v Edenu doplňuje zlatá slavice a držitelka ceny Anděl o třetí termín.

Ewa v tom umí chodit. Aby ne. Rodačka ze slezské Vendryně v česko-polském pohraničí se přece jen proslavila už ve třinácti letech. Stala se známou v obou zemích a studovala dokonce práva na Varšavské univerzitě. A i když ze školy nakonec odešla kvůli vytíženosti, není dnes „pouze” zpěvačkou. Naopak. Je schopnou producentkou s vlastním vydavatelstvím, která má absolutní kontrolu nad svou kariérou. Je mámou dvou dětí, Artura a Elly, a nepsanou ambasadorkou body positivity – skladba Tělo z desky Umami se mimo jiné díky Spotify dostala až na slavnou reklamní obrazovku na newyorském Times Square. Letos prožila Ewa virální moment s popovou zpěvačkou Duou Lipa, a jak se říká, „zbořila internet“.

I o něm se společně bavíme. Po drátech telefonního připojení a později i naživo se odehrál rozhovor, ve kterém mimo jiné zjistíte, jak vlastně vypadá denní režim kapely na turné, proč Ewa pláče v kolonách a jak se proměnil její vztah k vlastnímu ženství.

Celý magazín také protkala ručně psanými vzkazy pro inspirativní osobnosti, které jsme za jejího vedení vyzpovídali. Najdete je všechny?

Ewo, díky za všechno!

Ewo, mávám na turné. Jak se máte? Kde se nacházíte? 

Právě jsem v hotelu v Poznani a za chvíli se přesouváme do Lodže. Včerejší koncert byl naprosto skvělý, sešli se tam úžasní lidé. Měli jsme vyprodáno, takže jsme byli hodně natěšení. Úplně první koncert byl zase v mém oblíbeném Krakově, kam za mnou přijela i máma, táta a ségra, takže to bylo hezky rodinné. Tohle turné je dost jiné v tom, že máme sedm koncertů za deset dní, navíc na podzim, takže je dobré chodit zodpovědně spát, dobře jíst, pít hodně čaje, dopovat se vitaminy a poctivě se oblékat ven. Protože, jak je slyšet, mám už teď šíleně unavený hlas. Navíc po Lodži za mnou přijíždí moje rodina, takže pak budu vstávat brzo s dětmi… což bude jiný druh energetické intenzity.

To zní jako hodně zodpovědné turné. Lidé si umělce občas představují jako věčné pařmeny, vy jste ale svou pracovní etikou a výkonem známá a hezky tenhle stereotyp vyvracíte… 

Asi takhle… samozřejmě že obecně se v kapelách asi nepreferuje čaj, co si budem. Ale když tohle chcete dělat dlouhodobě, a navíc pak nějak plynule přejít do režimu rodičovství… Já už se například, co se týče kondičky a obecně fyzické a psychické odolnosti, připravuju na příští rok na Eden, tak se zdraví věnuju dost. I když třeba na turné chodím spát opravdu pozdě. Ono než vám po koncertě spadne adrenalin, než to doprožijete, dorazíte na hotel, odlíčíte se… to trvá. Včera jsme přijeli na hotel v půl jedné, dáte si dole čaj, ve finále jste v půl druhé na pokoji, a než sundáte ty tuny make-upu a uděláte skincare, jdete spát ve dvě, ani nevíte jak. Myslím si ale, že se v dnešní době obecně pije míň, stává se to normou a přestávám být ten osamocený vlk. (smích) Navíc můj nástroj je hlas, je to sval, který musí odpočívat, a jít do hlasitého prostředí, jako je bar, kde na sebe řvete, tak to je pro mě no go. Každý to má ale úplně jinak a taky je každý v jiném období v životě. Taky jsem si užila bezvadný partošky s kapelou, navíc nemám vůbec problém bavit se naplno, i když třeba nepiju, to se u mě nijak nevylučuje. Ale skrze ten hlas cítím i zodpovědnost vůči fanouškům, kteří si koupili lístky na turné, nejedu na žádné playbacky. Navíc jsem se nikdy zpívat neučila, neškolila, takže ta technika taky není asi úplně ideální! (smích)

Asi jako když se profesionální sportovec chystá na svůj výkon, ne? 

Určitě ano, i když si myslím, že já jsem jakási kombinace zodpovědného člověka a pankáče. Když jsme s mým manažerem Pavlem byli na koncertě Rolling Stones ve Varšavě, tak jsme si taky představovali, jací jsou to největší pařmeni, i když jsou to už staří chlapi, pořád je to rock‘n‘roll a tak dále. Ale asi se jim to taky zlomilo v určitém věku, protože my jsme nepotkali Micka Jaggera v lobby na pártošce, naopak jsme ve zprávách druhý den četli, že se v šest ráno procházel se svým synem po prázdné Varšavě. To stejné Sting, když vystupoval v Praze, šel si ráno zaběhat po poloprázdném městě. Navíc oni jsou na turné třeba dva roky! Jasně že v devadesátkách to bylo jinak, ale také ty koncerty vypadaly jinak. Já jsem ale nikdy nebyla party queen.

Víme tedy, co se děje potom. Ale jak vypadá život na turné předtím, než vystoupíte na pódiu? 

Máme dlouhé přejezdy, takže jsme klidně pět hodin v dodávce. Odpovídáte na e-maily, autorizujete fotky z včerejšího koncertu, píšete příspěvky pro fanoušky na sítě, pracujete online… často se každý věnuje svému počítači. Pak máme retrospektivní schůzku ke včerejší show, řešíme problémy, co v playlistu fungovalo a nefungovalo, co změníme na dnešek. Často mám koncert i natočený, takže na to kouknu a píšu poznámky pro osvětlovače. Někdy dotahujeme ty noční spánkové deficity, jindy si fakt povídáme a pořád máme spoustu srandy v partě. Na místě nás čeká zvuková zkouška a jdeme na make-up a vlasy, během kterého řeším věci s manažerkou, jako třeba nastavení ceny merche, strategie na bookování dalších akcí, probíráme nabídky, co chodí, a podobně. Natáčím také nějaký content, pak přichází rozhovory v místních rádiích nebo televizní reportáže. A pak koncert. Občas když máme dopoledne pozdější odjezd, rádi si zajdem na procházku po městě a vyhledáme si nějakou hezkou kavárnu na kafe nebo matchu to-go.

Říká se, že se člověk stává v jiných jazycích pokaždé trochu někým jiným. Vyrostla jste na pomezí Česka a Polska, mluvíte k dvojjazyčnému publiku. Co se změní ve vaší hlavě, když píšete text česky vs. polsky – a kde už je nutné udělat dvě různé verze, protože jeden jazyk „neunese“ význam toho druhého? 

Někteří lidé říkají, že zním úplně jinak, mám jinak posazený hlas, ale já to sama na sobě nejsem schopna vypozorovat. Ale psaní textu, i když je to v podobných slovanských jazycích, je úplně jiná disciplína. A vlastně to tlumočení nefunguje. Jsou tam frazeologická spojení, která fungují tady a nefungují v Polsku, a vice versa. Třeba právě název polského turné Nie ma lipy znamená, že tam není Dua Lipa. Není tam Lipa. Je to tedy evidentní napojení na ten celý virální příběh, který se nám stal v Čechách a který samozřejmě rezonoval i v Polsku. Ale je tam i druhý význam, který tomu dává ten vtip, protože nie ma lipy jde přeložit jako „tyjo, hodně na pohodu” „není co řešit”, nebo „to není trapný, to je hodně dobrý”. Funguje to tedy jako skvělá slovní hříčka, ale tu pak nepřeložíte. A já jsem na to tedy expert, mám hříčky hrozně ráda, jak v jednom, tak v druhém jazyce. Často to používám aspoň na sítích v komunikaci s fanoušky. Takže pro mě psaní písniček v polštině a v češtině je vždycky psaní od nuly. Snažím se alespoň rámcově držet třeba téma, ale absolutně to neprobíhá tak, že se tlumočí každý řádek. To v mém případě udělat nejde.

Virálním momentem letošního roku, který jste zmínila, byl samozřejmě váš duet na pódiu se zpěvačkou Duou Lipa. Překvapila publikum vaší písničkou Na ostří nože, kterou jste si druhý večer zazpívala na stagi s ní. Rozhovor s vámi pak udělalo i BBC. Teď už se můžeme zpětně ohlédnout, jaké má takové zviditelnění dopady. Může to hudebník nějak využít k proražení za hranicemi? 

Myslím, že za hranicemi ne. Kdybych to měla zanalyzovat až tak nějak neemočně… Písnička Na ostří nože dostala druhý dech, což je skvělé, protože ji mám v rámci svého repertoáru hrozně ráda. Vždycky jsme s ní končili koncerty, ale teď, po deseti letech, dostala nový život. Celá ta událost se pak stala takovým pojícím momentem, třeba i pro lidi, kteří neposlouchají mou hudbu nebo mě osobně neznají, a tohle mi nezištně přáli. Třeba v tom i viděli nějaký svůj úspěch, že i nám tady v Čechách, v malé zemi, se občas můžou stát velké světové věci. A že některé sny nejsou tak šíleně nedosažitelné. Já sama tomu do dneška moc nevěřím, že se to stalo! A pak nesmíme zapomenout, že je to teď ve světě docela trend mezi velkými světovými hvězdami. Ony vědí, co dělají, a je to pak taková win-win situace pro obě strany. Díky těmto virálním momentům rozšiřují své publikum. Například moje babička nebo rodiče, kteří Duu Lipa neznali, teď najednou vědí, kdo to je. Hlavně si ale virálně podmaní tu zemi skrze lokální napojení – nejde jen o to, že tam odehrají koncert, vytvoří taky ikonický moment. To samé teď udělal Ed Sheeran v Polsku. Měl koncert ve Vratislavi a natočil video, kde se projížděl na tandemovém kole v doprovodu tiktokera jménem ŁatwoGang. Ed Sheeran pak slíbil, že když tohle video bude mít milion lajků, nahraje písničku v polštině. Video získalo víc než milion lajků a Ed Sheeran natočil polskou verzi svého singlu Azizam s tímhle týpkem z TikToku. Je to super propojení globálního a lokálního virálního momentu, marketingově skvělé, přitom přirozené. Stejně tak ani já jsem o Dua Lipě nevěděla a tím je to krásnější. Život umí napsat skvělé scénáře a mně to určitě v mnoha věcech pomohlo. Ale upřímně, když se podíváme na reálný dopad, víc lístků na Eden se prodalo po koncertu na Rock for People než po Dua Lipě.

Takže nějaké pozvánky na zahraniční festivaly či písničky v angličtině nemáme očekávat? 

Ne, vůbec, to je bláhové si myslet. Lidi zajímá ten virální moment, ale to nejsou pevné pilíře. Dua Lipa bude za dva dny zpívat v jiném městě s někým jiným. I když je pravda, že tohle bylo výjimečné hlavně proto, že v jiných městech zpívá s opravdu velkými stars, které jsou známé globálně. Tady to bylo s lokální zpěvačkou, která nikoho ve světě nezajímá. Dalo nám to rozhovor na BBC News, zpětně o tom momentu mluvila samotná Dua v rozhovoru se slavným magazínem Variety, ale absolutně si nemyslím, že je to něco, na čem by se dalo stavět v zahraničí. Já věřím tomu, že tyhle velké věci je potřeba si vybudovat krok po kroku a že i celá Dua Lipa se nám stala, protože tady 20 let objíždíme Česko a Polsko. Na druhou stranu – když to chce člověk někam dotáhnout, musí věřit tomu, že se tyhle velké věci mohou stát. Protože když tomu nevěříte, tak se to nikdy nestane. Já to taky nemám přirozeně, nejsem ten typ, že bych věřila, že dokážu cokoli. Ale budu to alespoň už zkoušet – zkoušet věřit velkým věcem.

Ke třicátým narozeninám jste si nadělila O2 arenu. Příští rok vás čekají rovnou tři koncerty na stadionu v Edenu, kde je kapacita 30 tisíc diváků. Budete první československou ženou, která tam vystoupí. Potřebujete pořád další výzvy? 

Já se omlouvám, že se u toho pořád tak culím, ale já tomu prostě nedokážu uvěřit. Pamatuju si, jak jsem se klepala při rozhodnutí udělat první Eden, jestli tam vůbec někdo dorazí. A před pár dny jsme ohlásili rozhodnutí jít do třetího, protože se druhý vyprodal! Určitě mě baví výzvy a pořád něco řešit, něco posouvat, něco dělat jinak a ve velkém… protože si myslím, že mám docela koule. A troufnu si říct, že se snažíme lidem vždycky doručit to nejlepší, nic neočůráváme. Když nám zaplatí za lístek, cítím zodpovědnost ty peníze investovat do co nejlepší show. Moje motivace je udělat velkolepý a jedinečný zážitek – jak těm lidem, tak samozřejmě i sama sobě. Já jsem megaloman, Lev. Chci to udělat pořádně.

A co to znamená pořádně? V čem se liší velká show od klasického koncertu, když pomineme právě tu velikost stadionu? 

Buď můžete show udělat za stejné náklady a zvýšit své výdělky počtem návštěvníků. Anebo je vaší prioritou udělat něco speciálního a primárně mít za cíl využít rozpočet na věci, které tu show pozvednou. Třeba různé efekty, velkolepá scénografie nebo množství lidí, co na tom pracují, například tanečníků. Ty pak ale všechny musíte obléknout, a to ideálně do více kostýmů než jednoho. A ti lidé musí pak nějakou dobu zkoušet, takže potřebujete pronajmout halu, kde může zkoušet třeba 100 lidí. Prostě to celé bobtná. Já jsem ohromně hrdá, že v rámci našeho projektu Eden je prioritou hlavně to, aby to byla dobrá show. A že se můžu obklopovat lidmi, jejichž práce mě v branži baví, ať už je to stage designer Matyáš Vorda, producentka Lucie Hájková, nebo z jiné stránky režisér Markus Krug. Moct spolupracovat s lidmi, které obdivuju, je pro mě největší radost, a když nám můžu díky důvěře fanoušků vybudovat takové kulturní hřiště, činí mě to nesmírně šťastnou. Spolu pak můžeme vytvořit něco fakt unikátního.

Kolik času se můžete věnovat umění – a kolik musíte takové té manažerské práci? Říkáte o sobě , že jste docela control freak… 

No, v této fázi je tam víc té takové, řekněme, práce produkčnějšího typu. Ale ono se to brzy přehoupne i do té kreativity. Ale mě to vždycky strašně bavilo, taková ta režisérská poloha, toho, že na to koukáte zvenku a nějak to stavíte. Pro mě je nepředstavitelné, že bych to tam šla jen odzpívat. Pokud to má být především autentické, což je moje priorita, musí do toho ten umělec zasahovat a otisknout tam svou vizi. Ale samozřejmě na tom pracuje velká spousta lidí a já už po O2 areně vím, s čím potřebuji pomoci a na co musím někoho najmout, na co nestačím. Všechno nemůžete utáhnout sami, ani to nejde, chci to proto připravovat spíš delší dobu, ale tak abych mohla vyzvedávat děti „po spa” a být s nimi.

Co bude po Edenu? Kde jste ještě nevystupovala a chtěla byste tam vystupovat? 

Zatím nechceme prozrazovat, ani ještě úplně nevíme. Ono tři Edeny je pořád něco, s čím se v hlavě srovnávám. Nicméně nesmím zapomenout ani na polské fanoušky. 

Kdo dnes poslouchá Ewu Farnou? 

To bych taky ráda věděla! Já sebe sama někdy nazývám takovou rodinnou komedií. Přijde mladá holka, protože viděla Ewu na TikToku, že tam fičí Na ostří nože. Pak tam přijde máma, která říká: „Jooo, Ewička je taková naše holka, prostě ty boky jako skříň!“ Pak tam přijde babička, protože mě zná z televize nebo ví, že mám toho Slavíka. Záleží i na tom, jaký typ koncertu hrajeme. Třeba teď v Polsku je to hodně mladých lidí, až tak mladých, že jsem překvapená, že mě vůbec znají! Což je teda skvělý. Je to i tím, že hrajeme v klubech, kam si nejdou si stoupnout lidi 40, 50 plus. Ti čekají na to, až pojedeme koncerty divadelní, které jsou akustičtější a kde si mohou sednout. Teď jsem potkala fanynku, která mě poslouchá od čtyř let! Dneska je jí 19. Tím, jak to dělám relativně dlouho, tak nejsem tak věkově specifická. A navíc – já to nikdy nedělala jako produkt, že bych znala svou cílovou skupinu, prostě dělám hudbu, co mě aktuálně baví a reflektuje.

Cítíte se v kariéře ještě někdy nejistá? Nebo už máte tak silné kořeny na lokální scéně, že víte, že budete zpívat do 90 let? Jak dnes koukáte do budoucnosti? 

Kdysi jsem měla pojistku, že budu právnička, proto jsem šla také studovat práva. Ale nakonec jsem se toho vzdala. Už ale nemám strach z toho, co bych dělala. Chtěla bych třeba pomáhat jiným mladým umělcům, ať už produkčně, nebo vydavatelsky. I proto jsem se rozhodla se do toho pár let zpátky víc opřít a porozumět té branži i z širšího hlediska než čistě jenom z toho pěveckého. Ať už je to know-how, jak se dělá klip, vymýšlí strategie nebo navazuje partnerství. Protože samozřejmě, že přijde moment, kdy už nebudu pro další generaci tak aktuální. Budu ta Ewa, co kdysi něco vyhrála. A já se toho statusu „kdysi” docela bojím. Já jsem pořád lačná po tom, mít nový repertoár, prozkoumávat jiné vody a objevovat obzory. O tom mimo jiné svědčí i můj feat s rapperem Calinem, který právě vyšel (reportáž z natáčení najdete na straně 80, pozn. red.). Spolupráce s různými umělci je to, co mi pořád rozšiřuje vnímání, koukám, jak pracují jiní, hledám nové podněty. Zkouším tvůrčí chemii, ale paradoxně nevydávám moc duetů. Se spoustou z nich třeba společně zkoušíme psát pro můj repertoár, často jsem na takzvané writing session. Chci být aktuální umělkyně, zatím nejsem ready být vzpomínkou.