A nejste náhodou quiet quitter?

Na tom, kde tenhle termín vznikl, se zdroje neshodnou  – některé (jako třeba Los Angeles Times) tvrdí, že ho jako první použil v březnu 2022 kariérní kouč Bryan Creely ve videu, které dal na TikTok a YouTube.  Jiné prameny zase uvádějí, že ho poprvé už v roce 2009 zmínil ekonom Mark Boldger (ale o moc víc se toho dohledat nedá). Ovšem údajných „otců zakladatelů“ je daleko víc. A pak je tu ještě Čína, kde prý dokonce někdy v roce 2008 vznikl koncept, jejž Západ převzal jako „lying flat“, tedy volně přeloženo ležení na zádech. Popisuje úplně stejný fenomén: tichou rezignaci. Tedy to, že někteří zaměstnanci splní v rámci pracovní doby nezbytně nutné povinnosti plynoucí ze smlouvy, ale ani o chlup navíc. S úderem páté (nebo prostě kdy mají „padla“) se pak z firmy tiše vypaří… Nezajímají je přesčasy, neúčastní se dobrovolných aktivit, nepřijdou dřív, když to není bezpodmínečně nutné, a rozhodně neodejdou domů později. V Číně dle oficiální optiky koncept tak zvrhlý, že byl populární hashtag #tanping (to je to ležení na zádech) pro jistotu zakázán.

Chcete skvělý vztah, lepší práci a víc peněz? Naučte se vyjednávat!

elle.cz

A proč o tom mluvíme? Protože lidí, kteří to mají takhle nastavené, je strašně moc. I v Americe, kde jsou podle obecných představ všichni do práce zapálení a motivovaní až za roh, protože jinak by na kariérním trhu neuspěli, vyznává quiet quitting neuvěřitelná půlka pracovní síly, a nejspíš i víc. Podle průzkumu americké analytické společnosti Gallup z června 2022 se totiž pouze 32 procent pracovníků projevilo jako angažovaných (čtěte spokojených a raději se neptejte, jak jsme na tom v Česku – na polovině této hodnoty), zatímco dalších 18 procent bylo neangažovaných, což znamená, že se netajili svou nespokojeností. Zbývajících 50 procent lze tedy podle studie zařadit mezi quiet quitters, tedy ty, kteří se ve své práci nijak zvlášť neangažují, ale nedávají to najevo. Nejsou to nijak složité počty: znamená to, že v práci není tak či onak spokojeno neuvěřitelných 68 procent amerických zaměstnanců.   

V češtině pro tenhle fenomén zatím nemáme název, ale když se zeptáte rodičů či prarodičů, jeho faktickou náplň jako národ z dob socialismu známe důvěrně. Nevím, jestli to máte stejně, ale já jsem ze (často ne zcela dobrovolného) sledování komedií ze sedmdesátých a osmdesátých let získala dojem, že přinejmenším v pátek a v drobnějších potůčcích pokračovala na chatu či chalupu, kde se pak odehrával „skutečný“ život. Filmy typu Pátek není svátek nejsou samozřejmě v žádném ohledu přesnou sociologickou sondou, ale… na každém šprochu, že. 

Lék na ekonomickou krizi a deprese? Funguje rudá rtěnka a botox.

elle.cz

Pak ovšem přišly devadesátky. Tehdejší mladí lidé mohli dělat spoustu věcí, které do roku 1989 dělat nesměli, a tak se do nich vrhli s nadšením – a to se samozřejmě týkalo i práce. Mnozí tvrdě makali od soumraku do úsvitu, protože je lákala vidina spousty peněz, které se najednou daly vydělat… A představa, že kdo se nechce pro kariéru totálně sedřít, je tak trochu méně člověkem, se v nás usídlila a nechtěla se pustit ani dlouho poté, co se první číslice roku změnila z jedničky na dvojku. 

Pamatuju si, jak jsme se po skončení vysoké školy podivovali, kam zmizel jeden dobrý kamarád, kmenový člen naší partičky a hnací motor zábavy na studentských dýcháncích. Po promoci přijal místo ve významné poradenské firmě a strmě stoupal v její hierarchii – za cenu toho, že jsme o něm nějakých pět, nebo spíš deset let neslyšeli. Pracoval šestnáct hodin denně, neznal víkendy a neměl partnerku, protože mu na ni prostě nezbýval čas. Nedávno konečně dosáhl kýžené mety a usídlil se dost vysoko na to, aby mohl věci pouze řídit a šestnáct hodin denně dřeli jeho podřízení, o deset a víc let mladší příslušníci generace Z… jenomže ti jeho představy o tom, že obětovat komplet soukromý život na firemní oltář je normální, prostě nesdílejí. Šokovalo ho to. I jeho o dvacet let starší šéfovou, s níž jsem se bavila na jedné pracovní večeři. Tak trochu si posteskla, že čerství absolventi, které její společnost osloví, se hned nerozplynou nadšením, ale kladou při přijímacím pohovoru šťouravé dotazy. Například jestli je zvykem často pracovat o víkendu nebo zda je třeba na dovolené kontrolovat firemní mail. Vypadala tím opravdu upřímně zaskočená, jako by to bylo ze strany kandidátů něco zcela nepatřičného.  

Více o fenoménu Quiet quitting najdete v tištěném vydání únorové ELLE. Svůj výtisk si můžete objednat až do své schránky za speciální cenu a poštovným zdarma na tomto odkaze.

Únorová ELLE a tisíc podob lásky

elle.cz