Šéfredaktorka Thea Prokop: Letní (o)mámení

To léto mi bylo třináct, místo trička jsem nosila šátek s britskou vlajkou a na karneval se převlékla za Janis Joplin, aniž bych až tak dobře věděla, o koho vlastně jde. Mezi podsadovými stany a chatkami, v lesích a hájích Hostýnských vrchů, kam jsme se s mou nejlepší kamarádkou Saškou každý rok nedočkavě vracely, se odehrávaly ty nejvíc vzrušující okamžiky celého roku.

Už několik měsíců dopředu jsme pečlivě vymýšlely outfity a beauty looky na táborové diskotéky, kde nám po těle ostýchavě putovaly zpocené dlaně podobně starých spolutáborníků. Byl to náš malý osobní fashion week. Zvonové džíny se všitými klíny, crop topy s ručně nastříhanými třásněmi a první podprsenky (str. 58), které ale sloužily spíše jako provokativní módní doplněk, než že by na našich hrudníčcích plnily svou reálnou funkci. Metalické řasenky na vlasy byly naším největším bohatstvím, stejně jako krepovačka a levné kuličkové lesky na rty, které voněly po třešních. Ta která měla PRAVÝ LABELLO (!!!) byla největší frajerka.

Ten rok jsem také poprvé přijela s rovnátky takzvaně „napevno” a kromě tváří poškrábaných zevnitř mě nejvíc děsilo, že mě to znevýhodní u nejočekávanější události léta – pus na dobrou noc, večerního rituálu, který nám pod přísným dohledem a v největší cudnosti občas dovolili naši vedoucí.

Všechno bylo na max, čidla zapnutá na nejvyšší citlivost, dospívání tohle unese. Centrální nervový systém ještě není přehlcen vjemy, e-maily, krizovými situacemi doma i v práci, finančními starostmi, vztahovými rozkoly, vlastními celoživotními úzkostmi. Mysl zatím nereaguje panickými ataky, ale radostnými mániemi a teatrálními smutky.

Kdy jindy prožívat svět všemi smysly? Burácení refrénu Zombie z otevřených oken jídelny, omamný pach klučičího potu v koktejlu s parfémem z drogerky, chuť čokoládové náplně ze slepovaných sušenek Prince, které nám poštou poslala Sašky babička. Na nic z toho už asi nikdy nezapomenu.

Z vědeckého hlediska bývá za nejvíce devastující nejčastěji označována ztráta zraku. Ten totiž zprostředkovává zhruba 80 procent veškerých vjemů z okolí a jeho ztráta zásadně omezuje prostorovou orientaci a samostatnost.

Jiný názor měla americká spisovatelka a aktivistka Helen Keller, která ztratila zrak i sluch, ještě než jí byly dva roky, a nakonec se stala prvním hluchoslepým člověkem, který dokončil studium na Harvardu. „Slepota odděluje člověka od věcí, hluchota od lidí,“ zní jeden z jejích výroků. Ztráta sluchu podle ní mnohem výrazněji izoluje člověka od mezilidské komunikace a hluboce narušuje možnost sdílení a porozumění.

Nad sílou smyslů medituje i romantický sci-fi film Dokonalý smysl z roku 2011 v hlavních rolích s Evou Green a Ewanem McGregorem. Ti se do sebe zamilují ve světě, kde lidé postupně přijdou o čich, chuť, sluch a zrak. Na hmat se nějak zapomnělo – obecně je považován za „nejsložitěji uchopitelný“ smysl, protože na rozdíl od zraku nebo sluchu nemá jeden vyhrazený orgán, je rozprostřen po celém těle, a navíc sdružuje několik různých vjemů, jako je vnímání tlaku, vibrací, teploty a bolesti. Možná i proto ho tolik ochuzujeme o požitky, možná proto žijeme ve světě, kde je všechno hladké a vyleštěné.

Tady u hladkého stolu, nad stejně hladkou klávesnicí, teď vzpomínám na ostré záhyby šišek, bodavou bolest, když pevně sevřu větev smrku, lepkavost kornoutu zmrzliny, hrubost nagelovaných vlasů na ježka i vyprsknutí do dlaně, když jsem poprvé dostala pusu.

Pusu? No jasně, dopadlo to přece nakonec úplně jinak. Rovnátka tehdy byla taková novinka a inovace, že všechny kluky na táboře zajímalo, jaké to je, se s nimi líbat! Uf!