Upřímný rozhovor: Válka očima Ukrajinek v týmu české ELLE

Části vašich rodin zůstaly na Ukrajině, jste s nimi ve spojení? Jaké od nich máte zprávy? 

Milena: Jeden z pocitů, který ve mně tato válka vyvolala, je, že mých blízkých je dnes asi 44 milionů.  Každý den usínám a probouzím se se zprávami a smskami příbuzných a kamarádů, kteří nemohou nebo nechtějí ze země odjet. Mí nejbližší jsou ve městech, kde je momentálně relativně bezpečno – v Čerkasech a Oděse. Přesto se je denně snažíme přemluvit, aby odjeli za námi.

Mariya:  Ano, jsme ve spojení, teď mnohem víc než kdy dřív. Vlastně i s méně známými lidmi, přáteli přátel, se kterými jsem se například seznámila u nich na svatbě… Je to situace, která paradoxně sbližuje i cizí lidi, natož ty blízké. Zprávy ode všech však bohužel nejsou dobré. Já mám většinu blízkých v Kyjevě nebo někde poblíž, a protože je to asi ten nejdůležitější strategický cíl, je strach o ně o to víc skličující. Včera jsem volala mámině nejlepší kamarádce, jejíž celá rodina je jako má vlastní, a přála jí k narozeninám – za zvuků poplašných sirén. Tam se teď podle mě žije každým okamžikem. Základní potřeby, jako je jídlo, voda a elektřina, u všech, koho znám, zatím ale naštěstí jsou.

Proč vaši příbuzní zůstávají ve válkou zmítané domovině? Co je k tomu vede?

Milena: Důvody jsou různé. Babička říká, že už je příliš stará, aby opustila svůj domov a syny, kteří kvůli mobilizaci nesmějí odjet z vlasti. Ženy prostě nechtějí opustit muže, bratry, otce... Mají pocit relativního bezpečí ve srovnaní s jinými městy, jako je třeba Mariupol, a věří, že jsou více nápomocné doma, po boku svých příbuzných. Čekají a slibují, že odjedou, jakmile pocítí bezprostředně se blížící nebezpečí… a doufají, že se to nestane.

Mariya: Těch důvodů je víc. Nechtějí opustit domov nebo zbytek rodiny. Stále věří, že se konflikt co nejdříve vyřeší. Někdo chce střežit bezpečí a pomáhat, jak jen to jde... Každý má asi svůj důvod.

 

Milena Žuravljova
Info ikona

Milena Žuravljova, fashion director 

 

Mili, tvůj bratr se dokonce rozhodl, že půjde za svou vlast bojovat. Rozumíš jeho rozhodnutí? 

Milena: Můj nevlastní bratr se přidal k teritoriální obraně Oděsy. Brání své město. Naprosto tomu rozumím a vážím si jeho odvahy. Není voják, před pár měsíci se mu narodila dcerka, tohle rozhodně nebyl jeho plán...

Májo, polovina tvé rodiny je z Ukrajiny, druhá zase z Ruska, jak se liší jejich pohled na současné dění?

Mariya: Oba mí rodiče se narodili v Kyjevě za dob Sovětského svazu, máma má ale ruské kořeny ze Sibiře, Petrohradu a Moskvy, kdežto táta čistě ukrajinské. Vzdálení příbuzní, které má máma ještě v Rusku, mají zcela zkreslený pohled na konflikt, jak se bouhužel dalo předpokládat. Snažila se jim ze všech sil vysvětlit, co se doopravdy děje, ale nesetkalo se to s žádným pochopením. Musela kvůli tomu s nimi přerušit kontakt. Na straně ukrajinské je vše poměrně jasné. Chci ale být fér: Je opravdu mnoho Rusů, tam i tady, kteří to vnímají stejně jako my a kteří se proti okupaci snaží alespoň nějak bojovat, dávat najevo svůj nesouhlas.

Tvůj manžel, národností Čech, jel pro vaše rodinné známé na Ukrajinu dva dny po vypuknutí války. Jak popisoval, co tam viděl a zažil?

Mariya: Ano, jel s mým tátou pro dvě mladé ženy s určitými fyzickými omezeními. Z Kyjeva je vezl příbuzný a měl je dovézt až na hranici s Polskem, ale bohužel se nějak zdrželi ve městě Javoriv, tam, kde vybombardovali základnu. Nakonec nebyla jiná možnost, než aby můj muž jel přes hranice a vyzvedl příbuzné na  ukrajinské straně. Tehdy bylo vše jinak než dnes, do samotného Javorivu se manžel dostal poměrně rychle, ale přes 48 hodin pak popojížděl těch dvacet kilometrů ke hranicím cestou zpět. Pěšky to vlastně bylo mnohem rychlejší, proto viděl mnoho lidí s kufry, kteří po cestě postupně odhazovali své osobní věci, jen aby ta zavazadla měli o něco lehčí. Pomohl jednomu polskému muži vyzvednout příbuznou, která si s sebou zabalila rodinné památky, alba s fotkami, oblíbenou knihu. To vše ale musela vyhodit, společně s příbuzým pak odešla do Polska pěšky. Na cestě je také mnoho kontrolních zastávek, kde vám vojáci nebo místní pomocné jednotky prohledají auto. Jinak ale manžel říkal, že duch pospolitosti je neuvěřitelný, místní lidé jezdí kolem čekajících v kolonách a rozdávají vodu, kávu, čaj i jídlo – kdo co má, tak doma uvaří, a rozdá potřebným. To je úžasná věc. Na polské straně poté čekalo obrovské množství dobrovolníků, pomocníků, lidí, kteří přivezli humanitární pomoc… Dnes už to bude určitě i mnohem víc organizované.

 

Ukrajinky ukazují světu, jak neuvěřitelně jsou odvážné, je to váš typický národní rys? Jak byste definovaly ženy z Ukrajiny? 

Milena: Ano, doufám, že je to typický rys… Bojují však proto, že musejí, ne proto, že by chtěly. Ženy z Ukrajiny – stejně jako z kterékoli jiné země – nelze obecně definovat několika slovy, ale přesto to zkusím: Jsou silné, krásné a mají obrovské srdce.

Mariya: Ženy jsou všeobecně velmi silné! Řekla bych, že všude – a projeví se to především v krizových situacích. Máme nejspíš dobře vyvinutý záchranářský pud. Možná je to tím, že každá žena je potenciálně i matkou. Myslím si, že ve válce nebo při nějaké přírodní katastrofě zafunguje adrenalin a zdravý rozum. Víš, že není na výběr, a musíš prostě udělat vše, co je vy tvých silách, aby ses zachránil a zachránil i všechny kolem sebe. Má sestřenka, která je už díkybohu tady, se starala o svého rok a půl starého syna, a když ho uložila, šla dělat Molotovovy koktejly na obranu. Teta, které je přes padesát, se po boku svého manžela zapsala do místních obranných jednotek a vzala poprvé v životě do ruky zbraň. Další teta celou svou velkou rodinu shromáždila u sebe v domě a oddaně se o všechny stará. Má máma zas pomáhá tady, jak jen to jde, a je k nezastavení. Jsou to pro mě hrdinky a obdivuju je.

Máte nějaký recept na to, jak si zachovat v současnosti zdravou mysl? Jde to vůbec?

Milena: Jediný "lék", ktery jsem objevila, je někomu pomáhat. Naše frustrace a panika naopak nepomůže ničemu a nikomu.

Mariya: Já nemám. Se mnou je to od začátku války jak na houpačce, nahoru, dolů. Brečím, vztekám se, pak se ptám proč a jak je něco takového vůbec možné, pak obepisuju známé, jestli jsou v pořádku, pak se věnuju rodině a jsem chvíli šťastná. Pomáhá mi dost i práce, při které na chvíli na ta zvěrstva nemyslím. Teď upřímně užívám i léky na uklidnění.

 

Mariya Patrovská
Info ikona

Mariya Patrovská, zástupkyně šéfredaktorky

 

Dokážete být teď kreativní? 

Milena: Chvílemi ano, ale jak jsi si nejspíš sama všimla, teď nejsem schopná se dlouho soustředit a dotahovat věci do konce.

Mariya: Práce, jejíž hlavní složkou je kreativita, se pro mě v tuto chvíli stala únikem. Takže asi dokážu. Ale chvíli mi trvalo, než jsem se z toho šoku oklepala.

Čeho se nejvíc obáváte? A v co nejvíce doufáte?

Milena: Doufám, že to brzy skončí... Minimálně tedy doufám, že budou zřízeny funkční zelené koridory. Doufám, že lidé, kteří se dostali ze země, si budou schopni vybudovat nový život. 

Mariya: Těch strachu je asi víc. Bojím se, že mé rodné město srovnají se zemí, že už nikdy neuvidím své blízké. Bojím se jaderné války. Také toho, jak se vše odrazí na budoucnosti a na mé dceři. Doufám v co nejrychlejší vyřešení konfliktu, že se v Rusku změní vláda a že se tamní lidé probudí a uvědomí si realitu.

 

Překvapila vás velká vlna solidarity v Česku?

Milena: Ano, nikdy předtím jsem totiž neměla pocit, že jsem tu jako Ukrajinka vítaná. Teď denně potkávám desítky těch nejsrdečnějších lidí a jsem nevýslovně vděčná každému, kdo pomáhá, a nikdy za to nepřestanu děkovat.

Mariya: Ano i ne. Čekala jsem, že se pomáhat bude. Ale tak obrovskou míru empatie a pomoci jsem nečekala. To, do jakých výšin se vyšplhaly finanční sbírky, jak obrovská je humanitární pomoc, kdo všechno poskytuje bydlení... Všichni, absolutně všichni v mém okolí pomáhají. I v politické rovině si myslím, že Ukrajina velmi silně vnímá podporu ze strany ČR. Ta pohostinnost, organizace na cizinecké policii, v asistenčních centrech, VZP, veškeré aktivity pro děti! Každý den nepřestávám děkovat za to, jací jsou tu lidi!

Co můžeme, my Češi ještě udělat, abychom pomohli? Podělíte se o své tipy?


Milena: Opravdu si myslím, že Češi dělají maximum, co mohou. Teď je na čase zapojovat uprchlíky do života, pomáhat jim najít práci, aby za pár měsíců nesnastala krize jak finanční, tak mezilidských vztahů.

Mariya: Čím déle bude válka trvat, tím delší dobou tady uprchlíci budou. S tím by se mělo počítat. Takže já bych si moc přála, aby lidem nedošla trpělivost, pochopení a vřelost. Ted’ mám pocit, že se dělá maximum, ale do budoucna bude ještě pomoc s integrací, jazykem a pracovními místy velmi potřeba.

 

Kompletní informace o tom, jak je možné Ukrajině pomáhat, najdete zde. Vybrat si můžete z mnoha možností, ať už se jedná o finanční, hmotnou nebo psychologickou podporu.

 

REKLAMA