Leoš Mareš: Muž za pultem

Marvelous Marvin Hagler, americký boxer a bývalý světový šampion střední váhy, kdysi prohlásil, že je těžké vykopat se ráno v pět z postele na trénink, když večer usínáte v hedvábném pyžamu. Haglerův výstižný povzdech se obratem proslavil a ve světě profesionálních pěstních soubojů během let zevšedněl. Dodnes si ho s oblibou připomínají sportovní komentátoři, novináři i fanoušci – naposledy koncem března v souvislosti s Conorem McGregorem, fenomenálním irským zápasníkem a showmanem.

„Představte si, že McGregor právě ukončil kariéru,“ oznamuje mi udiveně Leoš Mareš, když přicházím do restaurace hotelu Corinthia, kde máme domluvený rozhovor. Usedáme ke stolu a po krátké rekapitulaci McGregorovy hvězdné kariéry namítám, že to má Mareš vlastně podobně – že už by také „nemusel“.

S nejznámějším českým moderátorem jsem se poprvé setkal v dubnu 2017, pár týdnů před koncertem, jenž měl být – i podle názvu – jediným v jeho životě. Dnes, o dva roky později, připravuje čísla 5, 6 a 7. „Tehdy to bylo jednoduché, to jsem byl vyzyvatel, underdog, od kterého nikdo nic nečekal. Teď mám před sebou v O2 areně obhajobu, což je samozřejmě mnohem složitější situace, ale strašně mě to motivuje,“ říká Mareš a z tónu jeho hlasu je zřejmé, že mu vstávání ještě dlouho žádné problémy dělat nebude.

Česká ELLE slaví v dubnu své dvacáté páté výročí. Vzpomenete si ještě, co jste v dubnu před pětadvaceti lety dělal vy?

Úplně přesně: i já jsem tehdy byl na absolutním začátku. Bylo mi osmnáct let a měl jsem těsně před maturitou. Žil jsem v Berouně a nikdy nechodil na diskotéky ani za holkama. Ale kdykoli byl někde mikrofon, tak jsem se po něm hned sápal. Bavilo mě cokoli – to je důležité – COKOLI komukoli sdělovat. Bylo to jakési instinktivní nutkání hluboko uvnitř. Strašně jsem například záviděl průvodcům v autobusech, ať už turistům popisovali památky, nebo jen hlásili přestávku na čůrání. Po maturitním plese jsem pak čistě náhodou přece jen skončil na diskotéce, a protože tam zrovna neměli nikoho za pultem, postavil jsem se k němu já. Asi po půlhodině za mnou přišel provozní, jestli se ve čtvrtek nechci vrátit, že mi dají tři sta korun. Řekl jsem si, že diskotéka je jedním z těch atraktivnějších způsobů cokoli komukoli sdělovat, a bylo. 

Čím jste tehdy zaujal?

Typický DJ dřív seděl na barové stoličce, kouřil cigáro a víceméně znuděně pouštěl písničky. Já tam chodil udělat show, tancoval jsem a blbnul. To byla novinka. Potenciál, který ve mně byl, zřejmě dopadl na úrodnou půdu a okres Beroun okamžitě zpozorněl. Pár měsíců nato jsem se dostal do rádia v Chebu a od té chvíle má kariéra pozvolna, ale konstantně rostla. Následovaly větší akce, pak Evropa 2 – nejprve noční vysílání, pak víkendy, večerní vysílání a nakonec ranní show.

A teď další série koncertů v O2 areně.

Celé to vlastně zavinila moje neobsazenost v televizi.

To mi musíte vysvětlit.

Od roku 2005 jsem měl v televizi pravidelně alespoň jednu show. V roce 2005 jsem moderoval první Big Brother, 2006 Superstar, pak X Factor, Talentmanii, Hlas ČeskoSlovenska, Česko Slovensko má talent, 2015 jsem tancoval ve StarDance a v roce 2016 po jedenácti letech najednou nic. Začal jsem mít roupy a vymyslel si koncert v Karlíně.

Jako mladý jsem se strašně bál té chvíle, kdy budu takzvaně vyblbnutý.

Měl to ale původně být váš jediný koncert v životě – a teď už chystáte čísla 5, 6 a 7.

Přesně tak. O2 arena nebyla vůbec v plánu. Měl jsem pocit, že bych ji nikdy nedokázal naplnit. Během koncertu ve Foru Karlín se ale staly dvě věci: pochopil jsem, že tohle prostě miluju a že s tou správnou dramaturgií to může lidi vážně bavit. A uvědomil jsem si, že mnohonásobně větší O2 arena nabízí příležitost uspořádat koncert, který v takové podobě v Česku ještě nikdy nebyl. 

To se vám podařilo. Minulý rok jste ji dvakrát vyprodal a i ti nejpřísnější kritici museli uznat, že show to byla opravdu velkolepá.

A to je pro mě teď samozřejmě velmi nepříjemná situace. Minulý rok jsem byl vyzyvatelem, od kterého nikdo nic nečekal. Letos jsem obhájcem. A věřte mi, že jako velký filmový fanoušek si až moc dobře vybavuji osudy druhých dílů velkých trháků. Na druhou stranu vím, že existují i série, které gradují, a já na některé věci v minulém roce ještě neměl peníze. Teď do toho dávám opravdu úplně všechno – nejen kvůli divákům, ale i kvůli sobě. Co když už nikdy nedostanu příležitost něco podobného zažít? Navíc mi manželka další koncerty zakázala.

Koncerty jsou ve čtvrtek, pátek a v sobotu – už víte, co budete dělat v neděli? 

Tentokrát ano. V neděli v noci se budu dívat na poslední díl finálové řady Her o trůny. Jsem jejich velkým fanouškem a zrovna to tak vychází, že budou v neděli vysílat velké finále. To je taky věc, kterou by člověk mohl na první pohled podcenit: draci, bílí chodci, zombíci – volovina. Přitom je to naprosto geniální záležitost.

Na první koncert jste prodával lístek za milion korun. V ceně téhle vstupenky byl i váš legendární kožich. Jak to tehdy vůbec dopadlo?

Zájem byl. Ozvalo se hned několik lidí. Já jsem jim ale nakonec neodpověděl. Uvědomil jsem si totiž, že svůj kožich miluji a nechci o něj přijít. Pro mě je to vzácný artefakt, který, jak je vidno, nepřestává fungovat ani jako skvělý marketingový nástroj.

Kožich je tedy pořád doma?

Kožich je pořád doma.

Má alespoň nějaké speciální místo?

Je ve sklepě.

Takže nic moc. Pamatujete si, v jakém roce jste ten kožich poprvé oblékl?

Bylo mi nějakých devatenáct dvacet a neustále jsem hledal způsoby, jak zpestřit svá vystoupení. Tehdy v Praze existoval obchod, jmenoval se Faux Pas, který prodával všelijaké crazy oblečky – trička polepená prezervativy, mikiny s digitálním displejem na baterky a měli tam i umělé kožichy. Jeden jsem si koupil. V roce 1999 jsem se v něm objevil na otvíračce klubu Karlovy Lázně. Na to konto se mi ozvala návrhářka z Opavy Hana Sedláčková a nabídla mi, že mi ušije další. Já souhlasil, lidem se to líbilo a časem se z toho zcela přirozeně stal takový můj trademark. Ještě že to nebylo to tričko s prezervativy, takhle jsem byl jen ten blázen v kožichu. Což je vlastně paradoxní.

Jak to myslíte?

Spousta lidí mě tehdy poznala až jako zpěváka, přitom jsem v té době už byl relativně etablovaným moderátorem. Tři roky jsem dělal ranní show na Evropě 2, moderoval firemní akce a plesy. To je, jako kdyby se Karel Gott proslavil nejprve jako malíř. Ale mně to vlastně vyhovuje, že musím neustále někoho o něčem přesvědčovat: že nejsem blázen, že mám vůli naučit se tancovat, že dokážu udělat show v O2 areně. Celý život někomu dokazuji, že to se mnou není tak špatné, jak by se mohlo zdát.

leos mares

Třeba jste měl přísnou matku…

To nevím, ale stalo se to mým hnacím motorem a udržuje mě to ve střehu. Někteří lidé to dokázali zlomit, natrvalo přesvědčili veřejnost, jak jsou úžasní, a začali se považovat za legendy. A to je podle mě hrozně nebezpečné, stát se legendou – to je cesta do pekla. 

Před tím prvním koncertem jste se mi svěřil také se svým velkým snem – natočit film.

Ano! Vědom si blížící se vyčerpanosti potenciálu mých koncertů, začínám přemýšlet o filmu. Je to podobný příběh jako s těmi koncerty. Jsem sice teprve na začátku, ale lidé mi to už teď rozmlouvají. Zdvižená obočí, oči obrácené v sloup. To mě neuvěřitelně motivuje. Máme za sebou první schůzky se scenáristou Petrem Kolečkem. Jede ke mně na chatu, kde budeme pár dní brainstormovat, jako to kdysi dělali Svěrák se Smoljakem, a začneme něco připravovat. Petr patří ve svém oboru k těm nejlepším a já mám to štěstí, že s takovými lidmi mohu spolupracovat. Koncerty v O2 areně jsou skvělé mimo jiné také proto, že je připravujeme se stage designérem Martinem Hruškou, který je stejný perfekcionista a megaloman jako já.

Od našeho minulého rozhovoru se ale ledacos změnilo i ve vašem osobním životě.

Máte zřejmě na mysli svatbu s Monikou. To je samozřejmě symbolicky velmi silná věc, ale na náš vztah to nemělo žádný velký vliv. To klidné období, které jsem si minule tak chválil, přetrvává dodnes. Že je to takhle zařízené, považuji za jeden ze zázraků života. Já se jako mladý strašně bál té chvíle, kdy budu takzvaně vyblbnutý. Říkal jsem si, že to bude ubíjející nuda. A dnes přitom i díky Monice zjišťuji, že žít normálně a bez náročných emocionálních veletočů je ten opravdový luxus.  

Ono se obecně říká, že je čtyřicítka tím nejšťastnějším obdobím v životě člověka. Souhlasíte?

Bohužel si člověk tyhle věci často uvědomí, až když už je po nich. Já samozřejmě vím, že bych měl žít víc v tenhle okamžik, ale přesto se mi občas stává, že se snažím zrychlit čas jako v té komedii Klik – život na dálkové ovládání. Že si v úterý říkám, už aby byl pátek.  

Já z vás mám často pocit, že neustále sprintujete někam kupředu.

Fakt? Tak to je asi špatně. Ale možná to k životu potřebuji. Určité zklidnění sice nastalo, ale rozhodně ještě nejsem v té fázi, kdy bych si řekl, že je nicnedělání v pohodě. Spousta lidí sní o tom, že vydělají peníze a pak si budou vychutnávat západy slunce někde na pláži. Ale udělají to pak opravdu? Existuje vůbec takový stav? Může se činorodý člověk prostě zastavit? Já nevím. Osobně například trpím něčím, čemu doma říkáme Friday Night Complex. I kdybych byl na nějakém opuštěném ostrově uprostřed oceánu, tak v pátek večer najednou ucítím potřebu někam vyrazit, něco podniknout – hlavně nebýt doma. Ale kdo ví, třeba za pár let budeme společně dělat rozhovor o tom, jaké to je úžasné, nic nedělat.

Třeba nevstávat v pět ráno do rádia?

No tak to ne, pozor! V tom mám naprosto jasno. To je to nejlepší, co se mi v životě kdy mohlo stát. Můj nejpevnější pilíř. Jestli jsem svůj život na něčem vystavěl, tak na tomhle. Ranní show je tím mantinelem, který mě vždy zachytil, když jsem byl v ohrožení vykolejit. Mám díky ní disciplínu a tu člověk v životě moc potřebuje. Nemohu zkejsnout v divadelním baru s tím, že hraju až zase následující den večer. Musím brzy ráno do práce, a kdybych zůstal někde dlouho do noci, nestačil bych vystřízlivět.

Vzpomínáte, jak jste mi před svým prvním koncertem říkal, že se bojíte, že svět rockové hvězdy bude natolik opojný, že se vám ho bude těžko opouštět? 

A přesně to se samozřejmě stalo. Je opojný, je skvělý. Například nedávno jsem měl v Anglii schůzku s lidmi, kteří pracují s těmi největšími jmény světového showbyznysu, a bavili jsme se o tom, co všechno můžeme společně udělat pro to, aby ty letošní koncerty byly ještě lepší. To jsou věci, o kterých se mi ani nezdálo, když jsem si před pětadvaceti lety v Berouně stoupl poprvé za mixážní pult.

Když vás tak poslouchám, nemohu se zbavit pocitu, že to letos přece jen nebudou vaše poslední koncerty.

Obávám se, že ten svět je tak opojný…

Open air?

No, říkal jsem si, že open air nemohu nikdy udělat. Všechny ty věci, které v hale hrají v můj prospěch, venku chybí. Nemůžu nikde nic věšet. Ty akce probíhají logicky většinou v létě, ještě před setměním, což alespoň částečně eliminuje možnost nějaké světelné show. Vzdálenost diváků od pódia, která u vystoupení mého typu hraje zásadní roli, bývá venku mnohem větší. Pak tady máte faktor počasí. Může foukat vítr, může pršet, může být bláto, ale…

EBC promo