Lena Knappová: Za oponou

Leno, jaká byla tvoje cesta k fotografii? 

Všechno začalo foťákem od rodičů. Ve čtrnácti jsem si z kapesného koupila fish eye analog, abych byla ten správný hipster. Opravdu intenzivně jsem začala fotit, až když jsem se přestěhovala do Bordeaux na Workaway. Cítila jsem se v novém městě sama, ale zároveň jsem to tak chtěla a naplno jsem se ponořila do street fotografie.  

Jak jsi vyměnila ulice Bordeaux za Paříž? 

V hostelu v Bordeaux, ve kterém jsem pracovala, jednou přespávala profesorka z pařížské školy Beaux-Arts a já jsem ji donutila podívat se na moje portfolio. Moje tvorba se jí líbila a řekla mi, že mi pomůže dostat se na přípravné kurzy. Nakonec mě vyghostovala, ale mě to paradoxně nakoplo. Moje tehdejší přítelkyně v módě pracovala a já jsem tak začala o přesunu do Paříže reálně přemýšlet. Je to skvělé místo, když nemáš peníze. Nezbude ti nic jiného než se procházet se po městě. Kupovala jsem si bagetu a víno za dvě eura v supermarketu, trávila čas venku a v podstatě jsem jenom fotila. 

Výstava I’ll do my own lashes zachycuje témata důvěry, autonomie, nastavování hranic. Co pro tebe osobně tato témata znamenají a proč ses je rozhodla prozkoumat právě v prostředí backstage módních přehlídek? 

Jsem velmi zásadový a radikální člověk, mám velkou hrdost a stále se učím říkat ne. Což je v prostředí přehlídek pro modelky velmi náročné. Zažila jsem situace, kdy si mladé holky nechají líbit nevhodné chování fotografů nebo maskérů, protože se bojí, že by je už nikdo příště nebooknul. Zároveň jsem byla vždy zvyklá pracovat sama, ale čím jsem starší, tím víc si uvědomuji, že kolem sebe potřebuji mít ty správné lidi. 

Název výstavy vychází z momentu, kdy v backstage tým vizážistů provádí poslední úpravy make-upu. Do tohoto intimního momentu vstupuješ s objektivem. Jak buduješ důvěru u lidí, které fotíš? 

Hodně si s lidmi povídám. Obecně mám pocit, že se o sebe lidi málo zajímají. A to platí i mimo fashion svět. Ze začátku jsem to vůbec nedělala, byla jsem poměrně sebestředná, ale časem jsem se naučila s lidmi komunikovat. Nikdy nevíme, co se tomu druhému děje a lehce pak dokážeme druhým ublížit. Je pro mě hrozně důležité, aby člověk, kterého fotím věděl, že ho vnímám a vidím. Když ukážeš respekt, lidi tě nechají nafotit cokoliv. Nikdy bych ale nevyfotila nikoho nahého. A pokud by se to stalo omylem, fotku okamžitě vymažu. Nepřekračuji hranice, které bych nechtěla, aby někdo překročil se mnou. V devadesátých letech fotografové dělali jeden snímek za druhým a nepřemýšleli nad tím. Mám vlastní filtr, který mi hranice nastavuje přirozeně. To reflektují i fotografie na výstavě – z každé je vidět můj respekt k modelům.  

Máš pocit, že jsi v minoritě lidí, kteří se v backstage chovají k ostatním s respektem?   

Ano, určitě jsem v minoritě, taky protože se primárně soustředím na svou tvorbu, a ne na komerci. Ale nová generace fotografů je tolerantní a akceptuje i ne, což ještě pár let dozadu neexistovalo. 

Nejraději pracuješ sama. Proč?   

Sama sobě nejvíc věřím. Moje focení je dynamické, je to v podstatě parkour a nedokážu si představit, že by za mnou měl někdo běhat se světlem. Ve studiu fotím s asistentem, ale nikdy mi to nebylo přirozené. Možná se bojím, že někdo něco pokazí a já se potom na něho naštvu. To už to radši pokazím sama a naštvu se na sebe. Umím být na sebe i zlá a trestám se, ale učím se zklidnit i v tomto ohledu.  

Nemůže to být i prostředím vysoké módy? Sama o něm často říkáš, že je toxické… 

Určitě, protože to prostředí je otřesné. Narazíš na obrovské množství skvělých osobností a momentů, ale já jsem potkala taky hodně falešných lidí. To mě vyformovalo a raději všechno dělám sama, protože pak mě méně lidí může zklamat. Doteď se mě snaží využívat kvantum lidí kvůli práci jakou dělám a mně z toho není dobře. Nechci být negativní, ale stále mě překvapuje, jak zlí a arogantní lidi dokážou být.  

Během používání kleštiček na řasy se mnohé z nás při soustředěném momentu divně šklebí. Pozoruješ sama na sobě během práce podobnou křeč, když se snažíš mít proces tvorby zcela pod kontrolou? 

Záleží velmi na show, kterou fotím. Třeba přehlídky Rick Owens jsou naprosto extatické. Make-up je šílený, lidi jsou zajímaví, v backstage pulzuje techno, ty vejdeš dovnitř a hned ti naskočí husí kůže. Zapomeneš pít, zapomeneš chodit na záchod, jenom jedeš. Je to spíš nějaký loop, ve kterém nafotím celou show a potom ze mě všechno opadne.   

Kdybys dělala svou vlastní přehlídku, jaký by měla soundtrack?  

Určitě by hrálo Gimme Danger od Iggyho Popa. To je moje nejoblíbenější píseň už asi od jedenácti a stále ji mám v hlavě.  

Kde můžeme ve výstavě vidět tvůj rukopis a kde je vidět spolupráce s kurátorem Robertem Musilem a architektem Markem Cpinem? 

S Robertem jsme připravili koncept, který Marek přetavil do čtvercové konstrukce s drapériemi v atriu. Instalace je navržená tak, aby fungovala především vizuálně a vedla diváka prostorem. Můj rukopis se pak odráží ve výběru fotografií. Úvodní stěna s dvojicí portrétů působí velmi čistě a jemně, postupně ale fotografie odhalují další vrstvy. Zadní stěna pracuje s motivy kůže a svalstva a zachycuje moment transformace, kdy modelka přebírá identitu značky. Zároveň už ale začíná být patrné, jak modelky přebírají kontrolu zpět. Další část přináší syrový chaos backstage a celek pak vrcholí třemi velkoformátovými snímky. Součástí výstavy je také portrétní stěna, kterou na výstavách s Robertem Musilem zařazujeme pravidelně. 

Baví tě sledovat proces, během kterého modelky a modelové přebírají identitu návrháře. Proč? 

Miluju moment, kdy mají modelky hotové vlasy a make-up, ale ještě pořád mají na sobě svoje oblečení. Je fascinující sledovat někoho, kdo je napůl sám sebou a napůl někým jiným. Mám na mysli třeba Owensův charakteristický make-up na někom v růžových teplákách a mikině.  Ne že bych preferovala Owense před ostatními návrháři, ale u něj je kontrast vizuálně silný.  

Jsou protiklady v tvém životě přirozeně, nebo je vyhledáváš?  

Hodně blízkých lidí mi říkalo, že působím, jako kdybych měla dva životy. Ten pracovní, ve kterém jsem extrémně seriózní a přísná na sebe i na druhé. Ale potom, když mě člověk pozná a stráví se mnou čas, zjistí, že jsem vlastně takové štěně. Nejsem z toho nadšená a chtěla bych s tím něco udělat, protože to působí lehce schizofrenicky a děsí mě to. Ale myslím, že kontrasty přirozeně vyhledávám. Vždy si k nim najdu cestu.  

Jak se rozhoduješ, kdy uděláš fotku?  

Podle mě je to intuice a taky jsem si vybudovala trpělivost. Umím si počkat na vhodný moment, pak je to rychlý snap a jdu dál. To se mi prolíná i do života. Hodně příležitostí k tobě přijde samo, jen je musíš nechat. Z doby, kdy jsem v Paříži začínala, mi zůstala ambice a dravost, ale teď už vím, že nemusím být všude. Strašně moc lidí se neumí zastavit, ale pravdou je, že když se nezastavíš, tak se nepohneš dál.  

Jak se na fashion week připravuješ?  

Hlavně mentálně. A beru vitamíny! A musím pít třikrát víc vody, než normálně! 

Je nějaký brand, který jsi ještě nefotila a chtěla bys? 

Takových je hodně. Například bych chtěla fotit Pradu a Schiaparelli. A dlouho jsem čekala na Iris van Herpen, ale to jsem spíše chtěla vidět než fotit. Jsou určitě přehlídky, které chceš více vidět.  

Je něco, co sis z Paříže odnesla do Prahy a co jsi v ní musela naopak nechat?  

Asi hrdost. Hodně lidí vnímalo můj odchod z Paříže jako že se vracím do horšího, ale já to tak už nevidím. Za mě to byl určitě krok vpřed a já do Paříže můžu přece kdykoliv jet. A myslím si, že mi to město dalo houževnatost. Je to samozřejmě subjektivní pocit, ale znám kolem sebe málo lidí, kteří vydrží tolik, co já. Prošla jsem si tam šílenými situacemi jako mladá a vydrželo mi to. Dalo mi to sebevědomí a pocit, že dokážu všechno, co chci. A teď chci být součástí mladší generace a bojovat proti tomu, jak na sebe lidi v branži dokážou být zlí.  

V prostředí fashion weeků jsi strávila skoro dekádu. Živí tě to pořád kreativně?  

Právě že ne. Poslední dva roky už říkám, že na fashion week nepojedu, protože to prostředí se mění. Teď ho formují sociální sítě a všechno co vidíme, co je spojené s módou začíná být pro mě extrémně confusing a už mi to nedělá takovou radost. Nechci říct, že už jsem viděla všechno, ale viděla jsem dost a teď potřebuji pauzu. Mám pocit, že jsem to téma už vyčerpala a tato výstava je právě takový klín. Odevzdávám takovou tu svoji důvěru/nedůvěru a teď ať to téma už funguje samo.