On Radar: Bianca Cristovao

Sedíme v parku na trávě, do tváří se nám opírá slunce a okolo pobíhá Biančin pes, který je očividně radostí bez sebe, že je Bianca na skok v Česku, a má tak lásky na rozdávání. Konverzace se stáčí k sociálním sítím a sdílené frustraci z toho, jak důležitou roli dnes hrají v našich profesích a jak nemožné se zdá z tohohle kolotoče vyskočit. „Zrovna dneska jsem přemýšlela, jak z toho vystoupit a pořád mít kariéru. Já nechci být influencerka, dělám úplně něco jinýho. Jasně, moje práce se do toho online světa nakonec překlopí, ale já nejsem žádný content creator,“ říká Bianca. Namítám, že obsah má aspoň vždy po ruce v podobě videí ze svých shows. „Jenže já nechci, aby to lidi konzumovali tímhle způsobem,“ oponuje. „Chci, aby chodili na ty live shows, chci je vidět a interagovat s nimi. Nehledě na to, že když musíš ten klip vtěsnat do devadesáti sekund, spoustu bitů nezvládneš osekat, aniž bys přišla o to důležitý nebo o úvodní set-up. Musíš dělat strašný kompromisy a není to ono. Není to přirozený.“ Co je naopak pro Biancu přirozené, je přemýšlet nad věcmi do hloubky a filtrovat realitu přes optiku stand-up komičky. 

Stává se ti v běžném životě, že prožíváš něco objektivně smutného, ale tvůj mozek v tom už automaticky hledá potenciální bit? 

Okamžitě. Je to možná i výhoda, protože když se mi stane nějaká smutná věc, tak se v tom neutápím. Respektive možná tak tři minuty, než mi v hlavě naskočí: To bude dobrej vtip, jenom si počkej. 

Nikki Glaser mluvila v jednom rozhovoru o tom, že dělat si ze sebe srandu je pro ni způsob, jak mít kontrolu nad narativem a nad tím, co si o ní publikum myslí. Máš to taky takhle?  

Takhle nad tím úplně nepřemýšlím, nedělám to kvůli kontrole nad situací. Ale je to zajímavý ve vztahu k odstupu, který si od věcí musím držet. Například se do mě teď v posilovně úplně zbytečně navezla nějaká paní. Byla vulgární a bylo naprosto evidentní, že to je její vlastní problém, se mnou to nemělo nic společnýho. Začala na mě křičet věci, který má křičet na manžela. V tu chvíli jsem na tu situaci byla hlavně naštvaná, ale hned jsem si říkala, že z toho bude skvělý vtip. Pořád na tom ale pracuju a bude ještě pár týdnů trvat, než najdu ten správný úhel, jak o tom mluvit. Vím totiž, že teď bych to říkala z pohledu někoho, kdo je ublížený. A já nechci psát vtip z pozice ublíženosti. Chci být objektivní. Vždycky si od toho musím vytvořit nějaký odstup. Takže mi nejde úplně o kontrolu narativu, ale spíš o objektivní vtip, kterým chci říct něco o životě. 

Proč ses rozhodla pro kariéru v komedii?  

Šlo to z lásky k tomu umění. O stand-upu jsem se dozvěděla, když mě někdo vzal na show a přišlo mi to fascinující. Třeba rok jsem tam pak neustále chodila jen jako fanoušek. Mezitím jsem své tehdejší učitelce herectví na filmové škole řekla, že bych to chtěla zkusit. A ona mi odpověděla: „Ne, to je ta nejtěžší věc na světě, to rozhodně nezkoušej.“ Dál jsem nad tím ale přemýšlela, nakonec to zkusila a strašně mě to bavilo. A fakt jsem to nedělala s tím, že chci být stand-up komička. Dělala jsem to proto, že mě to hrozně baví, a bavilo mě to natolik, že jsem po roce nebo dvou pochopila, že tomu věnuju veškerý svůj čas. Každý den jsme chodili po open mics, i několikrát za večer na různé štace – vybuduješ si komunitu kamarádů. A najednou to byl můj život. 

Jaká témata k tobě chodí přirozeně?  

Témata z mýho života, osobní stand-up – randění, rodina. Ale potom jsou to i témata, která se mě nějakým způsobem dotýkají, nebo věci, nad kterými přemýšlím každý den. Něco, co mi třeba přijde absurdní. Občas ten vtip přijde jen tak, sám o sobě. Občas je to téma, nad kterým přemýšlím dál a dál, a ten vtip se formuje třeba i půl roku.  

Přijde mi, že dělat dobrý stand-up vlastně znamená umět se nad běžnými věcmi zamýšlet hodně do hloubky. Snažit se koukat na věci ze všech možných úhlů, hledat oslí můstky...  

Určitě. Já si myslím, že kdybych nebyla stand-up komička, tak jsem psycholožka. 

Co děláš, když narazíš na zeď a nic tě nenapadá?  

Panikařím! A říkám si: Tak teď už nikdy nic nenapíšu. Tyhle momenty se objevují. Většinou to trvá třeba měsíc, kdy se strašně snažíš tlačit na pilu a pořád nic nepřichází. A pak se to zlomí a najednou máš zase spoustu inspirace. Takže člověk musí být trpělivý a čekat, až to přejde. Myslím ale, že to je něco, s čím se potýkají všichni, kdo něco tvoří. 

Jak probíhá tvůj tvůrčí proces?  

Nejvíc mě inspiruje být mezi inspirativními lidmi. Být ve své komunitě stand-up komiků, kteří jsou super talentovaní. Když dělají něco, co mě nadchne, dodá mi to energii taky tvořit. A dobře funguju pod tlakem – když mám na něco málo času, tak se mi ten mozek prostě zapne. 

Existuje znatelná čára mezi tím, kdo jsi na pódiu, a tím, kdo jsi mimo něj?  

To, kdo jsem na stagi, jsem i mimo ni, ale jenom v nějakém kontextu a občas. Je to moje opravdová stránka, ale jenom část mě. Na stagi jsem člověk, který si bere všechnu pozornost a chce lidi bavit a okouzlit. Ve skutečnosti úplně nejsem někdo, který by nutně chtěl bavit okolí. Nejsem ten typ, co na sebe musí strhovat pozornost, nejsem ve znamení Lva. Ani Berana nebo Střelce. (smích)  

Co je největší mýtus o stand-up komunitě?  

Že jsme strašně zábavní lidi, se kterýma bys chtěla jít na pivo. Nechtěla. Hodně lidí má kamarády, kteří jsou vtipní, a říkají jim, že by byli skvělí stand-up komici. V reálu je to ale úplně o něčem jiným. Být na stagi, ovládnout publikum, mluvit tak, aby ses cítil příjemně, dokázat napsat dobrý vtip, aby to nevázlo, aby to bylo přirozený a odsýpalo to – to všechno jsou skills, který se člověk musí naučit. Trvá to třeba pět až deset let, než to opravdu dobře ovládneš. Je to práce jako každá jiná, není to jen o tom mít smysl pro humor. Možná úplně největší mýtus je, že tam člověk stojí a jen tak si povídá. Je za tím strašně moc dřiny, víc, než si kdokoliv dokáže představit. Když začínáš v Americe, děláš třeba tři open-mics každý den. Neexistujou víkendy. 

Je pak náročný přicházet neustále s něčím novým a originálním?  

Nechodíš s ničím originálním. Naučíš se dejme tomu prvních deset minut, ty jedeš první rok a pořád je obměňuješ a zlepšuješ. To je další mylná představa – že ty věci jsou neustále fresh. Jasně, že můžeš do show přidat něco nového, ale ty kvalitní, opravdu dobrý vtipy se vyvíjejí hodně dlouho. Pak je recykluješ a recykluješ až do doby, než tě to samotnou omrzí. A jakmile tě to omrzí, lidi se přestanou smát. Vycítí to. 

Co se v tobě děje, když se lidi nesmějou?  

Chtěla bych říct, že nezpanikařím... Většinou ne. Ale pokud je to nějaká důležitá akce, tak samozřejmě ano. Záleží, jaká je celková atmosféra. Pokud vím, že se nesmějou, protože jim zrovna tohle nepřišlo vtipný, ale u ostatních věcí se baví, tak mě to absolutně nerozhodí. Často si z toho i udělám srandu. Pokud ale cítím, že to publikum mě nemá rádo od začátku, tak je to těžší. Musíš se je postupně snažit přetáhnout na svou stranu. 

Stand-up býval (a možná pořád je) boys club…  

Když jsem začínala, tak jsem to tak vnímala. Dneska je mnohem víc žen a v zahraničí už to tak úplně necítím. Zároveň ale na každé showcase show, kde je víc komiků, budou většinou čtyři chlapi a jedna žena. Takže nějak radikálně se to neproměnilo. 

Máš pocit, že jako žena na stagi musíš být milá a sympatická, aby tě publikum přijalo?  

Včera jsem zrovna koukala na svou kamarádku, která je hrozně drzá, dominantní, strašně krásná a má hluboký hlas. Vůbec se nesnaží působit tak, aby byla za každou cenu ‚likeable‘. To se mi líbí a myslím, že je to dnes čím dál častější. Já osobně jsem ten člověk, který se snaží být sympatický, ale jen proto, že je to pro mě přirozený. Chtěla bych být víc drzá a mít ten přístup I don't give a f*ck, protože mě to na ostatních strašně baví, ale u mě by to nebylo autentický. Jinak si ale dovolím všechno. Občas se pozastavím nad tím, jestli nemluvím moc o sexu, což je podle mě něco, nad čím chlapi vůbec nepřemýšlejí. Tenhle vnitřní blok u sebe trochu vnímám. 

Proč je vlastně v komedii sex tak obrovský téma? Je to o tom, že sex sells?  

Není to vyloženě o tom, že by to prodávalo. Stand-up je odjakživa o odkrývání tabuizovaných témat. A to sex je. Nehledě na to, že je sám o sobě hrozně vtipný, když se nad tím zamyslíš. Nejde o to, že by to mělo někoho skandalizovat, ale je to vlastně docela bizarní věc. Všichni tu chodíme slušně oblečení, chováme se v souladu s nějakou společenskou etiketou, a večer se svlíkneme a stanou se z nás zvířata. Je to prostě vtipný. 

Když se bavíš s nějakým mužem z comedy průmyslu, máš pocit, že ta zkušenost je podobná?  

Hodně podobná. Akorát on si asi nemusel projít tím, že by na začátku kariéry dostával nevhodný návrhy od ostatních komiků… Ale to bylo jen na začátku. Jakmile jsem si vybudovala nějaký respekt a jméno v komunitě, už se to nedělo. 

Říkáš, že čerpáš ze svého osobního života a randění. Stává se ti, že se muži bojí, aby neskončili jako pointa tvého dalšího vtipu?  

Myslím si, že se asi bojí, ale kdo se bojí, nesmí do lesa. A už vůbec ne s Biancou na rande. (smích) 

Jak zpětně vnímáš moderování Českého lva?  

Hodně pozitivně. Byla to ojedinělá zkušenost. Vidět, jak tady funguje live televize, jak funguje produkce, celý ten obrovský kolotoč, který si člověk ani nedokáže představit. Fakt skvělá zkušenost. Ale taky strašně vyčerpávající a těžká. Pro mě to bylo o to těžší, že ačkoliv jsem Češka, tak tady nežiju a spoustě věcí nerozumím. Musela jsem se toho hodně dozvědět, načíst a naučit. Do Českého lva jsem v češtině vůbec neoperovala, komedii jsem dělala hlavně v angličtině. Zrovna když jsem si řekla, že bych chtěla zkusit komedii i v češtině, přišla tahle nabídka. Byla to obrovská příležitost. 

Co ti komedie dává?  

Identitu – naneštěstí, protože tak by to asi úplně být nemělo. Uvědomuju si, že když si dám na chvíli pauzu, a pak se k tomu vrátím, cítím se úplně jinak, sebevědoměji. Nemyslím si, že by tvoje profese měla být tak úzce spjatá s tvojí identitou, ale já to tak zatím mám. Třeba z toho vyrostu! 

Jaká je nejvíc surrealistická situace, ve které ses v rámci showbyznysového prostředí ocitla?

Když jsem byla pozvaná na narozeniny Chrise Rocka v New Yorku. Nevím proč, ale myslela jsem si, že to bude casual, a podle toho jsem se i oblékla. Nebylo. Byl to nějaký super VIP privátní klub a já byla asi jediný člověk v místnosti, kdo nebyl celebrita. Byl tam Eddie Murphy, Dave Chappelle, Madonna, Adam Sandler, Pete Davidson, Amy Schumer... Hned jsem zamířila k Adamovi Sandlerovi, který jako jediný byl taky underdressed. Cítila jsem se fakt špatně – do té doby, než přišel on.