Vnitřní světy: Katarzia

Katarína Kubošiová, známá jako Katarzia, píše písničky od třiadvaceti let. Od debutu Generácia Y v roce 2013 vydala šest alb, složila hudbu pro Národní divadlo, získala slovenskou divadelní cenu Dosky a dlouhodobě patří k nejvýraznějším hlasům československé scény. Teď vydává sedmé album Pozvi ma, neprídem, na kterém poprvé rapuje, poprvé nechala část písniček zazpívat jiné ženy a poprvé, jak říká, píše o smíření – se sebou, se svými rozhodnutími, s tím, co bylo a co možná nebude.

Setkáváme se v kavárně. Nervozita ihned opadá, jakmile mi Katarína nabízí rozdělit se o místní vyhlášený mandlový croissant. Za chvilku mám pocit, jako bychom se znaly roky.

Působíš jako někdo, kdo se nebojí být vidět. Bylo to tak vždycky?

Na střední jsem se hrozně výrazně oblékala, pořád na sebe upoutávala pozornost. Potřebovala jsem potvrzení od ostatních, že jsem hodná existence. Pak jsem ve dvaadvaceti začala psát písničky a strašně jsem je chtěla všem hrát. Ale to už nebylo proto, že jsem to já, ale proto, co v nich říkám. A postupně mi ta pozornost začala vadit. Cizí lidi ke mně přistupovali, jako by mě znali. Po koncertech jsem měla paniku z toho, že se mě dotýkají a mluví na mě. Nejhorší to bylo za covidu, zpětně to vnímám tak, že jsem se dostala do deprese. Byla jsem strašně izolovaná a úplně jsem odvykla lidem.

A jak ses z toho dostala?

Přes terapii se to dostalo do zdravé míry. Dokážu si teď oddělit, že ti lidi ke mně přistupují, jsem slušná a že mě osobně se to nedotýká. Ale někdy se prostě necítím na to, abych byla vidět, a radši bych byla ve tmě. Naučila jsem se to brát jako řemeslo. Moje profese mě vycvičila, jdu na pódium a tam to dám, ať jsem v jakémkoliv stavu.

Na pódiu jsi i tak velmi často. Co ti běží hlavou, než tam vyjdeš?

Často si říkám, neboj, za hodinu je to za tebou. Před koncertem někdy dělám i práci, která mě stresuje a nemůžu se pořádně soustředit a tak ne vždy mám z hraní radost. Snažím se ji znovu najít. Ale když tam stojím a začnu, tak mě to pak baví. Bojím se toho okamžiku předtím, ne toho, co přijde po něm.

Stane se ti někdy, že tě něco na pódiu překvapí?

Nedávno jsem hrála venku a dvakrát jsem zapomněla text v jedné písničce. Zastavila jsem a řekla publiku, promiňte, tuhle píseň zpívám už po osmdesáté a nevím, co jde dál. Dejte mi tři sekundy. Vzpomněla jsem si, zahrála dál a za čtyři verše jsem zase zapomněla. Tak jsem zastavila znovu. Musela jsem to obrátit na humor, jinak by to bylo hrozně trapné. Ale zpětně si myslím, že lidi mají takové momenty rádi. Najednou vidí člověka, ne jen interpreta.

Píšeš velmi osobní věci a pak je zpíváš cizím lidem. Přepadne tě někdy stud?

Stává se to. Třeba jsem hrála venku v parku a viděla jsem, že tam jsou rodiny a lidi přes šedesát. A styděla jsem se za to, co jim zpívám. O nefunkčních vztazích, o nevěře, o tom, že někdo mě nechce. Přišlo mi, že jim to musí připadat hrozně infantilní. Snažím se to pak odlehčit humorem. Nebo si vzpomenu, že třeba ten šedesátiletý pán mohl v životě zažít něco podobného. Ale v tom momentě jsem se prostě hrozně styděla.

Jak u tebe písničky vznikají?

Jsou dvě cesty. Jedna je ta, kterou se snažím znovu najít, když jsem sama někde venku a soustředím se, napadne mě nápad, který si musím hned zapsat. To je ta čistá radost z tvoření. Ale toto ve mně hrozně vymřelo od té doby, co jsem na sociálních sítích a mám iPhone. Ten vnitřní hlas téměř zmizel. Druhá cesta je ta nucená. Zavřu se někde, sedím osm hodin a snažím se. Napíšu třicet stran textů , všechno jsou hovadiny, ale mezi tím najdu jeden nápad, který mě baví. . A pak mě baví s tím pracovat, vymýšlet frázování, melodii.

Zažíváš někdy tvůrčí blok?

Chci od sebe hrozně moc a prokrastinuji a tlačím to před sebou. Mám pocit, že abych mohla napsat něco nového, musím se nejdřív něco nového naučit a pochopit. A většinou je to z psychologické roviny, protože píšu hodně o vztazích. To je moje téma, protože celý život neumím žít zdravě ve vztazích a to je něco, co se snažím vyléčit. Abych mohla psát, musím sama růst a znát sebe, ale taky být zorientovaná v tom, co se děje ve světě a co lidi právě řeší a trápí.

Zmiňovala jsi terapii. Co ti dala?

Vždycky říkám lidem, že nejlepší co pro sebe můžete udělat, kromě pohybu a zdravého jídla, je chodit na terapii a naučit se poznávat sebe a rozumět svým reakcím a emocím. Ale sama jsem posledních pár let v celkovém bloku. Pracuji dlouho na tom, abych si nechala pomoct. Dělám takovou věc, že všem strašně pomáhám, a pak jim to vyčítám, ale přitom jsem jim ani nedovolila, aby oni pomohli mě, když to potřebuji. Naučila jsem se, že všechno zvládnu sama, a pak se hroutím.

Kde to bere kořeny?

Slovenská výchova holek mé generace stála na tom, že nikdy nejsme dost dobré, ať se jakkoli snažíme, čest výjimkám, empatickým rodičům. A já se pořád podvědomě snažím něco dokazovat, jenže už ne tam, odkud to přišlo, ale jako by celému světu. Projevuje se to i v tom, jak se za sebe neustále omlouvám. V pubertě jsem se omlouvala za všechno a kamarádi mi říkali, přestaň, je to otravné. Dnes se to snažím zastavovat. Ale když to nejde, tak to vyústí v to, že jsem hodná, hodná, hodná, a pak kopnu tak, že ublížím a nejvíc sobě.

Také jsi sama nedávno otevřela otázku dětí…

Je to stále otevřená otázka a hrozně nechci o tom rozhodovat sama, ale každá jsme ve svém nitru na to rozhodnutí vlastně sama. Byla jsem u kamarádů, měli miminko tři měsíce staré, a držela jsem ho a brečela jsem. Uvědomila jsem si, jak moc se musím rozhodnout. A zároveň mi to přišlo jako strašná práce, do které se mi fakt nechce. Musíš mít motivaci, nemůže tě táhnout jen to, že by ses měla stát matkou. Je to velká oběť. Zpětně přemýšlím nad tím, co naše matky obětovaly.

Hodně píšeš o vztazích. Je to tedy téma, které ještě nemáš vyřešené?

Určitě. Někdy při koncertu zpívám píseň a uvědomím si, že tohle jsem napsala před deseti lety a teď jsem to napsala znovu. Trochu jinak, ale podstata je stejná. Vztahy jsou pro mě zrcadlo vnitřního světa. Koho přitahuješ, jak se k tobě chovají. Myslím, že si musíme dávat velký pozor na to, jak o sobě mluvíme a nebýt tak hyperkritické.

Kdyby tvoje aktuální období mělo soundtrack, jak by znělo?

Paradoxně poprvé v životě něco veselého. Asi staré jazzové standardy se zpěvačkami jako Sarah Vaughan nebo Ella Fitzgerald — úplně retro jazz. Teď jsem strašně zabraná do vydávání alba, takže ze mě vlastně žádná jiná hudba nejde. Ale věci, které mi přicházejí na mysl, bývají spíš smutné. Přitom já teď vůbec smutná nejsem, jen mám raději melancholické a složitější harmonie.