Vnitřní světy: Marie Danči

Marie Danči vyhrála v roce 2023 Czech Miss Global, o rok později reprezentovala Českou republiku na Miss Universe. Od té doby fotí kampaně, objevuje se na přehlídkových molech, ale i před kamerou. Při tom všem pracuje na pozici supervizorky v advokátní kanceláři. Mluví otevřeně o bulimii, kterou si prošla, a dnes jezdí jako dobrovolnice za dětmi do psychiatrické léčebny v Motole.

Marie je výrazná osobnost, kterou si člověk hned zapamatuje. Sešly jsme se pár dní před tím, než s partnerem, hercem Vojtěchem Vodochodským, odjedou na filmový festival do Karlových Varů.

Nedávno jsem někde četla, že i úspěšní lidé mají strach, jen ty věci dělají i přesto. Platí to i pro tebe?

Samozřejmě, a hrozně velký. Čím víc jsem se dostala mezi lidi z filmového a modelingového prostředí, tím víc jsem zjistila, že i oni řeší úplně obyčejné lidské pochybnosti a nejistoty. Člověk má často zvenku pocit, že jsou všichni stoprocentně sebevědomí, ale realita bývá jiná. Vlastně jsem si díky tomu uvědomila, že v tom nejsem sama. Mně osobně v tom hodně pomáhají terapie. Nejde o to, že bych se přestala bát, strach mám pořád. Jen se postupně učím nenechat se jím zastavit. Často si řeknu, že život je moc krásný a zároveň moc krátký na to, abych něco nezkusila jen proto, že se bojím.

Lidi mají tendenci modeling shazovat, vždyť přece jen vypadáš dobře. Co je na tom ta práce, kterou většina lidí nevidí?

Lidi, kteří v tom nejsou, to vidí tak, že ona je hezká, takže to stačí. Ale nevidí tu kreativitu, kterou to celé obnáší. Pro mě je ta největší práce sebedůvěra. Znám holky, které jsou nádherné, ale chybí jim tam to něco. Na fotkách to je poznat, je to klišé, ale fakt to pramení z toho, co máš uvnitř. I na focení často někoho hraju, baví mě vymýšlet si alter ega a různé charaktery. Ale ať je to molo, focení nebo hraní, to jádro musí vycházet z tebe. A musíš věřit, že to děláš podle nejlepšího vědomí a svědomí.

Kde je v něčem, co navenek vypadá jako pózování, prostor pro tvořivost?

Vlastně všude kolem, zjišťuju to čím dál víc. Mám ráda solo dates. Dřív jsem chodila sama do kina a pozorovala lidi kolem. Ukládám si různé pocity a situace. Je to možná v tom, že vnímám, kdy je někdo šťastný a kdy smutný, a to pak nosím do práce. Můj kluk by řekl, že mě dojme úplně všechno. Film, reklama, písnička, nějaké zvířátko a nebo právě, když vidím venku někoho si něco prožívat. 

Roky jsi v oboru, kde se tvoje tělo měří a posuzuje. Co to s tebou dělalo?

Hrozně dlouho jsem nosila nálepku bulimičky, i když to bylo myšlené v nejlepší víře. Lidi se mě na to ptali z principu. Měla jsem sebemrskačské sklony, takže jsem často četla komentáře pod článkama o sobě. To pro mě byl wake up call, že lidi čtou často pouze titulek a kdo to chce pochopit, najde si to sám.

Bylo to víc o jídle, nebo o tom, co se kolem toho spustilo?

Určitě víc o tom druhém. Mám to zakódované v hlavě, že hezké, ženské věci se rovnají slabost. Vždycky jsem vnímala jako silnou ženu tu, kterou nikdo a nic nerozhází. Takže když se dostanu k jádru toho, co je křehké a hezké, je to pro mě automaticky slabost. S tím vlastně bojuju celý život.

Jak se to dnes projevuje?

Mám dny, kdy si řeknu, že mi to sluší. A pak to prostě přejde. Když mě někdo pochválí, mám tendenci to hned shodit do žertu, zpotí se mi dlaně, a zároveň je mi to trochu i nepříjemné. Umím si říct, že mi to sluší, ale dávám tomu menší váhu než tomu, když mi něco nesluší nebo je něco špatně. Učím se na tom pracovat. Jednou jsme se bavily s terapeutkou, co ve mně tahle slova vyvolávají, a uvědomila jsem si, že je to pocit trapnosti.

Pomáhá ti v tom něco, co vidíš kolem sebe v oboru?

Paradoxně teď ráda vidím modelky, herce i herečky a obecně lidi, kteří jsou různorodí. Mám to mnohem radši, než když všichni vypadají podle jedné šablony.

Když ti dnes někdo řekne, že jsi krásná, co v tobě to vyvolá?

Je to zvláštní, protože evidentně v práci, kterou dělám, to lidi vnímají pozitivně. Ale dlouho mi vadilo, když lidé hodnotili to, jak vypadám vedle mého přítele. Mám hodně ostré rysy, ve škole mi říkali, že nejsem ten roztomilý, holčičí typ. Asi se mi to nějak zakódovalo do hlavy a teď se to snažím přeučit.

Zvenku to vypadá, že máš všechno, práci, vztah, úspěch. Pomáhá to s přijetím sebe?

Je to paradox. Vždycky vyžaduju trpělivost od ostatních, ale sama se sebou trpělivá nejsem. Kdybych byla, tak budu o pět let dál. Trpělivost znamená dovolit si věci prožívat, ne se hned hroutit, ale ani všechno potlačit a zasunout do šuplíku. To je celoživotní práce.

Je za námi filmový festival v Karlových Varech. Jaký máš vztah k pozornosti, kterou tahle akce přináší?

Do Varů se vždycky těším. Je to náročné v tom, že u nás to bývá tak sedmdesát na třicet, práce a teprve pak ten zbytek. Zažila jsem situace, kdy si lidi nedrží odstup, i u opravdu slavných lidí. Ale mám i to štěstí, že mě lidi vnímají skrz to, že o věcech mluvím otevřeně. Jednou za mnou přišla nějaká maminka a řekla, že je ráda, že mluvím o tom, čím jsem si prošla, že má díky tomu lepší náhled na vlastní dceru.

Je něco, co bys chtěla, aby lidi pochopili o tom, kdo jsi a co děláš?

Že se taky snažím. Lidi mívají pocit, že kdo je vidět, ten má manuál na to, jak věci dělat správně. Ale myslím, že jedeme všichni metodou pokus-omyl. Akorát někteří lidi jsou víc vidět, a tím pádem jsou víc v hledáčku. Spíš bych chtěla, abychom k sobě byli laskavější.

Na čem teď u sebe pracuješ?

Chci se naučit lépe komunikovat, hlavně v osobním životě. Umět si rozlišit, na co mám náladu a na co ne, a že to není špatně. Že se nepotřebuju nikomu zavděčit. A hlavně chci se víc dostat sama k sobě. Všem nám bylo něco předáno, i já chci ty věci v sobě srovnat, hlavně proto, že jednou doufám budu matka. A chci umět ty věci předat dál už trochu jinak. Víc se ponořit i do focení, kterému se vlastně už nějakou dobu věnuju a kde zaznamenávám různé emoce, nejen ty z filmového prostředí.