Vnitřní světy: Tomáš Višňovský

Tomáše jsem poprvé potkala na výstavě fotografky Leny Knappové v rámci loňské jarní edice MBPFW, během níž získal ocenění Van Graaf Junior Talent.

Od té doby jsem měla možnost jeho tvorbu sledovat z bezprostřední blízkosti. Při jeho poslední přehlídce jsem byla součástí samotného procesu a mohla jeho modely vnímat doslova na vlastní kůži – a to přímo na runway. Preciznost zpracování, práce s materiály i celková úroveň působí o to silněji s vědomím, že Tomáš je stále ještě studentem, konkrétně Ateliéru designu oděvu a obuvi na UMPRUM.

Před oceněním Van Graaf jsi procházel hodně náročným obdobím. Co se tehdy dělo?

Bylo to zvláštní, protože navenek všechno fungovalo. Ve škole jsem měl rozjeté věci, dělal jsem kolekce, ale uvnitř se to ze dne na den úplně zlomilo. Měl jsem silnou depresivní epizodu, kdy jsem měl pocit, že nemůžu fungovat ani tvořit. Odjel jsem domů na Slovensko, řešil změnu medikace a nějak jsem se snažil dát dohromady základní režim. Paradoxní je, že přihlášku na Van Graaf jsem podával právě v téhle fázi. Nebyl jsem stabilní ani sebejistý, spíš jsem měl pocit, že je to poslední energie, kterou do něčeho dávám. Možná právě proto pro mě ta výhra měla takovou váhu. 

Kdy ses začal cítit víc jako autor než „jen“ student, který šije oblečení?

Upřímně až po hodně dlouhé době. Bavíme se klidně o devíti letech soustavné práce. Dlouho to bylo čistě o obsesivním tvoření. Dělal jsem to, protože jsem musel, ne proto, že by to někdo oceňoval. Až teprve nedávno jsem si začal uvědomovat, že moje práce má reálný dopad, že ji někdo sleduje a nosí moje věci. A že to není náhoda.

Jaké byly tvoje začátky a co tě vlastně přivedlo k tomu, že ses vydal právě cestou módního designu?

Tvořil jsem odmalička. Kreslil jsem, maloval, pořád jsem něco vyráběl. Moje máma je krejčová, táta technicky založený, takže doma byly látky, stroje i nářadí úplně přirozenou součástí života. Když jsem se na konci základky rozhodoval o střední škole a poprvé vyslovil, že bych chtěl zkusit uměleckou školu se zaměřením na oděv, dávalo mi to smysl.

Jak tě následně formovalo samotné studium a prostředí škol, které jsi prošel?

Byla to hodně dlouhá a vytrvalostní cesta. Studoval jsem střední uměleckou školu v Trenčíně, kde byl velký důraz na klasické krejčovské řemeslo. Každý půlrok jsme dělali kolekce, hodně šili, učili se konstrukce i přesnost. To mě hrozně bavilo. Zpětně vidím, že právě tam se položily základy všeho, co dnes dělám. Pocit, že to má skutečný dopad a že mě lidi berou vážně, ale přišel až mnohem později.

Máš pocit, že si dokážeš svůj posun ocenit?

Pořád se to učím. Mám tendenci shazovat věci, které se povedly, i sám před sebou – brát je jako samozřejmost nebo náhodu. Postupně se ale snažím víc vnímat kontinuitu a připomínat si, že nic z toho nevzniklo samo od sebe. Že za tím jsou roky práce, pochybností, opakování a hledání, ale i určitá víra v to, co dělám, i ve chvílích, kdy si tím nejsem úplně jistý.

Když přijde nová výzva nebo nabídka, co se v tobě ozve jako první?

Panika. Stres. Úzkost. A hned potom si řeknu, že právě tohle může být důvod, proč to zkusit. Tyhle pocity mám skoro vždycky, ale naučil jsem se s nimi pracovat. Nevyhledávám je vědomě, beru je jako součást procesu.

Tvoje tvorba působí extrémně precizně. Jsi perfekcionista?

Absolutně. Když se něco nepovede třeba o pár milimetrů, dokáže mě to vyvést z rovnováhy na celý den, někdy i na noc. Zároveň jsem se ale naučil, že ne všechno, co mi přijde nedokonalé, musím schovat. Některé modely z poslední kolekce se mi osobně nelíbí, ale i tak jsem je pustil ven. A často se ukáže, že publikum je vnímá úplně jinak než já.

Perfekcionisté často neumí říkat „ne“. Jak je to u tebe?

Pořád se to učím. Dlouho jsem říkal ano na všechno, často i na úkor sebe. Teď, když je času míň a práce víc, si musím vybírat. A učím se říkat ne nejen okolí, ale i sám sobě. Není to jednoduché, ale začínám chápat, že bez toho to dlouhodobě nejde.

Je pro tebe práce někdy i způsob, jak se vyrovnat s věcmi, které se dějí mimo ateliér?

Určitě. Když se necítím dobře nebo mě něco zasáhne, instinktivně jdu tvořit. Je to prostředí, kde mám kontrolu. Vím, že když něco ušiju dobře, tak to dává smysl. Je to konkrétní, hmatatelné, přesné. Neznamená to, že tím všechno vyřeším, ale pomáhá mi to nepřestat fungovat. Když se věci kolem rozpadnou, pořád umím udělat dobré sako. A někdy to stačí jako první krok zpátky k rovnováze.

Působíš velmi sebevědomě ve své tvorbě. Platí to i mimo ateliér?

V práci jsem si jistý. Vím, co dělám a proč to dělám. Ale mimo tenhle prostor je to složitější. Backstage před přehlídkou pro mě bývá extrémně náročný. Je tam hodně lidí, hodně energie, hodně očekávání. A tam se moje sebevědomí často rozpadá. Umím být podrážděný nebo uzavřený, protože mám pocit, že když se věci nevyvíjejí přesně podle vize, ztrácím kontrolu a pak mě to mrzí. Druhý den si často říkám, že jsem mohl být klidnější. 

Je pátek odpoledne, sedíme u tebe ve studiu. Jaký je vlastně tvůj pracovní režim?

Dřív jsem pracoval extrémně dlouho a bez jakéhokoli režimu. Často jsem byl v dílně od rána do noci a bral to jako normu. Teď se učím mít strukturu dne a končit dřív. Částečně mě k tomu donutily úzkosti, které bývají nejsilnější večer, takže jsem se naučil odejít z dílny dřív a dát si prostor se uklidnit. Paradoxně mi to pomohlo dělat soustředěnější a kvalitnější práci než dřív. A pak jsou samozřejmě výjimky – když mě to chytne nebo mám náladu, zůstanu klidně déle. Třeba jako dnes.

Zmiňuješ úzkosti. Jakou roli hraje ve tvém životě a tvorbě téma mentálního zdraví?

Je to něco, co se přirozeně propisuje do toho, jak funguji a jak pracuji, i když o tom nemám potřebu mluvit prvoplánově. Nechci, aby mě to definovalo dřív než samotná práce. Spíš to vnímám jako jednu z vrstev, se kterou se učím žít a která ovlivňuje rytmus, tempo i způsob, jakým k tvorbě přistupuji. Je to kontext, který tam je, ale nechci, aby přehlušoval to podstatné.

Jak vnímáš konkurenci v módním prostředí?

Nikdy jsem to nevnímal jako soutěž v klasickém slova smyslu. Když vidím dobrou kolekci, spíš mě to těší a inspiruje, než že bych měl potřebu se s někým porovnávat. Věřím, že každý má svůj vlastní jazyk a tempo. Co mi na módním prostředí někdy vadí, je zbytečná soupeřivost a potřeba poměřovat se. Mám pocit, že to často odvádí pozornost od samotné práce. Pro mě je důležitější soustředit se na vlastní cestu a na kvalitu toho, co dělám. Věřím, že když je práce poctivá a upřímná, svoje místo si nakonec najde.

Dokážeš si představit, že bys módu nedělal?

Ne, to vůbec. I kdyby cokoliv selhalo, u oděvu bych zůstal. Ne třeba nutně v té podobě, v jaké ho dělám dnes, ale práce s materiálem, šití a samotné řemeslo jsou pro mě natolik přirozené, že si je ze života neumím představit oddělit. Takže i kdyby se třeba změnil kontext nebo forma, potřeba tvořit skrze oděv by tam zůstala.

Co teď okupuje tvou hlavu?

Připravuji novou kolekci, na kterou se těším víc než na cokoliv předtím. Vracím se k referencím, které si sbírám už skoro deset let, a zkoumám, proč mě pořád drží. Je to hodně osobní proces. Kolekce by měla přijít na podzim a pokud všechno vyjde, bude výrazně jiná než to, co jsem dělal doposud.