Sex, moc a ženská viagra: Je na čase vzít touhu do vlastních rukou

Zatímco mužská erekce byla medicínou i společností přijata jako nezpochybnitelné právo, u ženského libida se dodnes ozývá ono blahosklonné „je to složité“. Dokumentární film Sex, pilulka a moc režisérky Aisling Chin-Yee, který uvedl festival Jeden svět, otevírá palčivé téma, které sahá daleko za hranice ložnic: proč jsou systémy, od farmaceutických gigantů až po schvalovací úřady, stále tak fascinovány kontrolou nad ženským tělem? Snímek sleduje frustrující souboj s americkou byrokracií a konzervativním pohledem na sexualitu, který odstartovala podnikatelka Cindy Eckert. Ta se rozhodla prolomit ticho medicíny, jež ženám na chybějící vzrušení léta doporučovala jen „skleničku vína na povzbuzení“, a rozjela vývoj pilulky, která měla ambici stát se ženskou obdobou viagry. Na rozdíl od ní však neřeší pouze ‚mechanickou‘ stránku vzrušení, ale míří přímo do mozku, kde se snaží skrze neurotransmitery restartovat samotnou touhu.

Příběh léku flibanserin (Addyi) odkrývá absurdní dvojí metr, kdy je potěšení žen vnímáno jako postradatelný luxus, zatímco u mužů jde o absolutní prioritu. Cesta za schválením pilulky opakovaně narážela na odpor úřadů, v jejichž argumentaci se zračil hluboce zakořeněný strach z „nadržených žen“.  S režisérkou Aisling Chin-Yee jsme si povídaly o tom, proč je i v roce 2026 radikální chtít, aby ženská sexualita nebyla redukována jen na reprodukci, a jakým způsobem mohou ženy konečně vzít své sexuální potěšení do vlastních rukou.

V dokumentu zazní věta: „Nepotřebujeme přece spoustu nadržených žen pobíhajících kolem.“ Moje otázka zní: proč ne? Čeho se lidi vlastně bojí?

Podle mě je v tom hluboce zakořeněný strach z žen, které prožívají věci po svém a mají pod kontrolou svou vlastní sexualitu, touhu a potěšení. To je něco, co ohrožuje zajeté pořádky. Historicky tu byla spousta systémů nastavených tak, aby ženská těla kontrolovaly a redukovaly nás jen na stroje na výrobu dětí. Takže když se žena sexuálně osvobodí a začne rozhodovat o svém vlastním potěšení, tyhle systémy to nabourává. V tomhle smyslu je ženské sexuální sebevědomí samo o sobě hrozbou pro status quo.

Co vás přimělo se do tohohle tématu pustit?

Myslím, že to začalo tím, že i když si připadám celkem informovaná – mám v rodině hodně doktorů a točím dokumenty – vlastně mě nikdy nenapadlo, že o pomoc s chybějícím sexuálním potěšením nebo touhou můžete požádat lékaře. Vždycky jsem žila v tom, že je to moje zodpovědnost. Že máte jít na terapii, probrat to, vyřešit si to v hlavě. Vůbec mě nenapadlo, že by se k tomu dalo přistoupit i jinak. Kromě toho mě velmi zajímá rozkrývání systémů útlaku a zkoumání toho, jak genderové předsudky ovlivňují náš každodenní život způsobem, který si ani neuvědomujeme. A vidět tyto předsudky přímo v ordinaci v souvislosti s libidem – nikoli jen s reprodukcí – bylo něco, co jsem na plátně ještě neviděla.

Film pokládá takovou tichou otázku: Kdo vlastně určuje, jak vypadá „normální“ touha? Bylo to něco, nad čím jste při tvorbě příběhu cíleně přemýšlela?

Ano, rozhodně. Myslím, že je to velké téma, které by se mělo stát mnohem výraznější součástí společenské diskuse. Ženy jsou velmi často odbývány – v ordinacích, v zasedacích místnostech i v mnoha dalších oblastech života. Je nám říkáno, že to, co prožíváme nebo si myslíme, není správné. Dnes tomu říkáme medical gaslighting.

Existuje také mnoho různých způsobů, jak společnost definuje, co je „normální“. I tato představa se mění podle toho, kolik vám je let, kým jste nebo s kým spíte. Když jsme mladší, slýcháme, že bychom sex chtít neměly, že bychom neměly cítit touhu nebo přitažlivost. Pak se vdáte, očekává se, že začnete mít děti, a najednou musíte být skvělou manželkou. Očekává se, že budete uspokojovat manžela a nějakým způsobem se v tom všem stanete expertkou.

A jakmile máte děti, očekávání se opět změní – nyní už byste vlastně sexuální bytostí být neměla. Ty cíle se neustále posouvají. Jsou nedosažitelné. A nakonec se to vrací k první věci, o které jsme mluvily: ke kontrole. Jde o kontrolu nad prožitky žen.

Některé ženy ve filmu popisují ztrátu libida, jako by byla vymazána část jejich osobnosti. Proč si myslíte, že je touha stále podceňována jako něco, co utváří identitu, a ne jen vztahy?

Pokud to srovnáme s tím, jak je vnímána mužská sexualita, ten rozdíl je do očí bijící. Nikdo by nezpochybňoval muže, který cítí, že jeho potence, libido nebo schopnost erekce jsou hluboce spjaty s jeho identitou. Ženy byly naproti tomu historicky redukovány na představu, že sex je primárně o reprodukci a jejich nejdůležitější rolí je mateřství. Když je sexualita rámována tímto způsobem, potěšení se stává druhořadým nebo dokonce nepodstatným. Sexuální prožitek ale může být něčím, co vás spojuje se sebou samou – s vaším tělem, s vašimi vztahy i s tím, jak prožíváte svět. Je to také o radosti. A je fascinující, že tahle základní myšlenka – že i ženy můžou chtít požitek – pořád působí tak radikálně.

Je v tom i biologická ironie. Klitoris je orgán, jehož primární funkcí je potěšení. Stále je zapotřebí mnohem více výzkumu, ale to, co už víme, je neuvěřitelné: na rozdíl od mužského orgasmu, který je přímo spojen s reprodukcí, klitoris existuje výhradně pro vytváření potěšení. Skutečnou otázkou tedy je: Pokud máme celý orgán zasvěcený potěšení, proč se nesnažíme zajistit, aby správně fungoval?

Během schvalovacího procesu zazněl argument, že by ženy po užití pilulky mohly být „příliš ospalé na to, aby se ubránily svým manželům“. Kromě toho, jak děsivě to zní, to vykresluje sex jako performativní akt. Proč je to zcela mylná představa o sexu?

Protože to redukuje sex na velmi úzký výkon – v podstatě jen na penis a vagínu. Naznačuje to, že k sexu dochází pouze tehdy, když penis vnikne do vagíny a dojde k ejakulaci. My všichni ale víme, že lidé mají sex mnoha různými způsoby. Tato definice vůbec nebere v úvahu například to, jak spolu mají sex ženy, kde tyto předpoklady prostě neplatí.

Mám pocit, že úřad FDA se na to díval velmi zjednodušenou, reprodukční optikou. V tomto smyslu byl sex vnímán jako něco výkonnostního – nebo jako něco, co je ženě činěno. A to je nesmírně znepokojivé. Naznačuje to, že se ženy mohou sexu účastnit, i když po něm netouží, zatímco pozornost zůstává upřena na to, aby si muži mohli sex užít a sexuálně „uspět“. To o naší společnosti vypovídá mnohé.

Medicína, společnost a často i naše matky nám říkají, že je normální, když ženské potěšení postupně mizí. Kde se podle vás musí tento narativ změnit nejdříve, aby došlo k posunu v našem myšlení?

Podle mě to musí začít už v dětství. Hodně totiž záleží na tom, jak o svých tělech mluvíme úplně od začátku. Když jsem dělala rešerši k filmu, mluvila jsem se spoustou lékařů a procházela staré materiály pro sexuální výchovu v Kanadě a USA. Děti z nich často dostávají informaci, že jde o naše „soukromé partie“. Pořád jsou to ale součásti našeho těla. Mají svá jména. My se těm jménům ale vyhýbáme nebo používáme eufemismy. Tím v dětech budujeme pocit, že tyhle části těla jsou snad nějak hanbaté – že jsou to věci, které bychom měli spíš schovávat, než jim rozumět.

Taky učíme dívky, že by sex vlastně neměly chtít, že ti, kdo ho chtějí, jsou kluci. Málokdy se v té debatě objeví myšlenka, že sex může být pro ženy také o radosti a touze. Většina sexuální výchovy se zaměřuje na reprodukci nebo na nebezpečí – na těhotenství, nemoci, na všechno, co se může pokazit. Ale skoro vůbec nemluvíme o tom, že lidé mají sex prostě proto, že je někdo přitahuje nebo že cítí touhu. Nemluvíme otevřeně o objevování vlastního těla nebo o tom, že tyhle pocity k dospívání přirozeně patří.

Některé mladé ženy si myslí, že je s nimi něco v nepořádku, když nedosáhnou orgasmu jen samotnou vaginální penetrací. Vidí to totiž ve filmech nebo v pornu, kde mají všichni z penetrace okamžité orgasmy. Jenže realita je taková, že jen malé procento žen to takhle má. Problém je, že nás to nikdo neučí. Dokonce i ve filmech – a sama jsem se tím jako režisérka při natáčení milostných scén provinila – reprodukujeme tuhle nerealistickou verzi sexu. Kdyby se lidé už dřív dozvěděli, že největší stimulaci často přináší úplně jiný typ sexu než penetrace, pravděpodobně bychom svým tělům rozuměli mnohem lépe.

Máte pocit, že se zobrazování intimity ve filmech už někam posunulo?

Určitě se to posouvá, ale řekla bych, že výchozí nastavení je stále velmi mužské. I pro nás režisérky je těžké se z toho vymanit – to, co jsme zvyklé vídat, totiž často vychází z určitého očekávání, jak by měla filmová „sexy“ scéna vypadat. V mainstreamových médiích nás čeká ještě dlouhá cesta, než začneme zkoumat potěšení, doteky, smyslnost a sex trochu citlivěji. Způsoby, jakými se sex na plátně ukazuje, jsou až příliš svázané konvencemi. Velkou roli v tom, jak o sexu vizuálně přemýšlíme, sehrála pornografie. Vytváří totiž dost zkreslenou a nereálnou představu. Pokud budeme o sexu uvažovat jen jako o penetraci, nikdy si nevyvineme filmový jazyk pro zobrazování jiných druhů intimity nebo rozkoše.

Ale myslím si, že se věci mění. S přibývajícími filmařkami a rozkvětem queer kinematografie začínáme vidět úplně jiné způsoby, jak zobrazit sex, lásku, napojení, touhu i romanci. A čím víc budeme tyhle věci zkoumat bezpečným a konsenzuálním způsobem, tím zajímavější a nuancovanější ta celá diskuse bude. Například Portrét dívky v plamenech od Céline Sciamma je pravděpodobně jeden z nejkrásnějších smyslných filmů, co kdy vznikly. To, jakým způsobem buduje napětí a intimitu mezi dvěma ženami, je neuvěřitelně silné a úplně jiné, než jak sexualitu obvykle podává mainstreamový Hollywood.

Mluvíte o citlivějším zobrazení queer intimity, musím se tedy zeptat na seriál Heated Rivalry.Myslíte si, že by společenská debata vypadala jinak, kdyby se příběh soustředil na ženy?

Tuhle otázku miluju, už proto, že seriál vytvořil jeden z mých nejlepších přátel, Jacob Tierney. Kdybychom tuhle debatu vedli před pěti měsíci, asi by si spousta lidí myslela, že milostný příběh dvou hokejistů nebude mít nutně tak obrovský kulturní dopad. Jenže někdy věci prostě nevíte, dokud je neuvidíte na vlastní oči. Důvod, proč seriál tak silně rezonuje, je ten, že je ten vztah vykreslen s neuvěřitelným citem. Sexualita je tu přirozenou součástí vyprávění – není to nic laciného ani senzacechtivého. Intimita je organicky vpletená do toho, jak se jejich vztah vyvíjí, a je to natočené nádherně. Hudba, herecké výkony, to emoční napojení... ke všemu se přistupovalo velmi promyšleně. Jacob je neuvěřitelně talentovaný filmař. Jako herec, režisér a gay, který hokej miluje, vložil do toho příběhu obrovský kus sebe. A oba herci, Hudson a Connor, mají na plátně naprosto elektrizující chemii. 

Když máte v rukou něco takového – když je ta chemie skutečná a scénář silný – publikum na to prostě slyší. Takže kdyby tu byly dvě ženy se stejným druhem chemie a jejich příběh by byl vyprávěn se stejnou péčí a smyslností, doufala bych, že to bude mít stejný dopad. Jestli by to lidé přijali úplně stejně? Tím si nejsem jistá. Ale věřím, že když je něco nepopiratelně podmanivé a řemeslně skvěle zvládnuté, diváci na to zareagují. A jediný způsob, jak to zjistit, je tyhle příběhy dál vyprávět.

V dokumentu zaznívá jasné poselství: my ženy musíme převzít kontrolu nad svým vlastním sexuálním potěšením. Kde tedy začít?

Myslím, že jedním z bodů, kde začít, je prosté uznání vlastních pocitů. Pokud jste zažila sexuální potěšení a chcete ho prozkoumat, udržet si ho nebo ho získat zpět, měla byste o tom být schopna mluvit otevřeně – s odborníky i se svým partnerem – bez pocitu studu nebo viny.

Z lékařského hlediska jde také o to, aby se s vámi v ordinacích zacházelo s respektem. Někteří lékaři ve filmu například podají pacientce během vyšetření vulvy zrcátko a procházejí ho společně. Důvodem je, že mnoho žen se na své vlastní tělo nikdy pořádně nepodívalo. Nikdy nebyly povzbuzovány k tomu, aby byly prostě zvědavé, jak jejich tělo funguje.

Takže minimálně výchozím bodem je poznání vlastního těla: co chcete a co se vám líbí. Zároveň platí, že pokud někdo sexuální touhu nepociťuje a nevadí mu to, je to také zcela v pořádku. Jde o svobodu rozumět vlastnímu tělu a prožitku. A také o tlak na lékařské instituce, aby tyto volby respektovaly. Teprve nyní začínáme otevřeněji mluvit o věcech, jako je perimenopauza a menopauza – přestože mnoho symptomů, které ženy po generace snášely, je ve skutečnosti léčitelných.

Na závěr, proč je podle vás festival Jeden svět důležitý?

Spojuje filmy, které zkoumají lidská práva z mnoha různých perspektiv. Možnost sedět v kině s ostatními lidmi, sdílet ten zážitek a následně mluvit o tom, co se děje ve světě, je nesmírně cenná. Umožňuje nám to uvažovat o tom, jak budovat spravedlivější a respektující společnost. Také se mi líbí, že festival spojuje hlasy a příběhy z tolika míst. Žijeme ve velmi komplikovaném světě, takže mít prostor, kde se lidé mohou setkat a společně přemýšlet, je opravdu důležité. A skutečnost, že filmy putují i mimo Prahu do měst po celé České republice, je fantastická. Upřímně, každá země by měla mít něco takového.

Co byste doporučila vidět z celého programu?

Jeden z filmů, který jsem viděla ještě před příchodem na festival, je The Voice of Hind Rajab. Je nádherně natočený, ale naprosto drásavý, a vypráví příběh, který je nesmírně důležitý. Myslím, že je to jeden z nejpodstatnějších filmů, co jsem viděla. Včera jsem také sledovala Of Mud and Blood, který sleduje těžbu kobaltu v Kongu perspektivou mladého muže pracujícího v dolech. Je to vizuálně úchvatné a velmi osobní. Viděla jsem také In the Belly of AI, který byl skvělý – ale také docela děsivý. Člověka to opravdu přiměje přemýšlet o tom, co s technologiemi provádíme. Ale právě The Voice of Hind Rajab je ten snímek, který lidem doporučuji nejčastěji.