Může se zdát, že je vám téma ADHD vzdálené. Ve skutečnosti je pravděpodobnost, že máte ve svém okruhu přátel nebo rodiny někoho s touto diagnózou, poměrně vysoká, připomíná Karolína Tomášková. A už tento fakt je podle ní dostatečným důvodem se o ADHD zajímat. „Lidé s ADHD se často mohou cítit osaměle,“ dodává Karolína, která svou diagnózu proměnila v superschopnost – a věří, že totéž mohou dokázat i ostatní. O různých podobách ADHD, nálepce „módní diagnózy“ i projektu ADHD Superpower jsme si povídaly na zámku v Lánech, kam mladé zakladatelky a zakladatele inovativních projektů pozval prezident Petr Pavel.
Říkáte, že ADHD může být superschopnost. Kdy jste poprvé pocítila jeho sílu?
Určitě před deadliny. V takových chvílích se ve mně zapne jakýsi „super-mode“ – najednou jsem efektivnější, výkonnější, kreativnější a dokážu za krátký čas vytvořit velmi kvalitní práci.
A jakou superschopnost objevili účastníci projektu?
Často si uvědomili, že mají talent hledat inovativní řešení zdánlivě neřešitelných situací. A že to tak bylo už od školy – docházeli ke správným výsledkům jinou cestou. Záleží ale na tom, jestli učitel takový postup ocení, nebo ho odmítne, protože „tohle jsme se neučili“.
V poslední době se zdá, že o ADHD slyšíme ze všech stran – někteří odborníci mluví o „trendy diagnóze“. Myslíte, že se ADHD dnes nadužívá, nebo se spíš jen začíná správně pojmenovávat něco, co tu bylo vždy?
Je to kombinace. O ADHD se víc mluví, protože celkově přibývá diskuze o duševním zdraví. Díky tomu se dostává pozornost i dospělým lidem a hlavně ženám, které byly dřív v rámci diagnostiky opomíjené. To je hodně důležité. Ale zároveň v některých prostředích – třeba v dětských domovech – dochází k naddiagnostikování, takže někdy je diagnóza přítomná i tam, kde reálně ADHD není. O to víc je potřeba osvěta, která lidem vysvětlí, co ADHD opravdu je a co není.
Jak se vlastně na ADHD dívat v širším historickém kontextu?
ADHD je dědičné a podle nejnovějších výzkumů tu s námi bylo pravděpodobně už od pravěku. Gen, který je s ADHD spojený, se objevuje v době, kdy lidé poprvé migrovali z Afriky. Dá se tedy říct, že tu byl vždycky – a zřejmě v sobě nese i určitý evoluční benefit, jinak by dávno vymizel. Můžeme debatovat o tom, kolik objevitelů, inovátorů nebo umělců mohlo do tohoto spektra patřit.
Projevuje se ADHD u žen jinak?
Ano. U mužů je častější hyperaktivita a vznětlivost, zatímco u žen bývají projevy mnohem víc „uvnitř“. Často má podobu neustálého “overthinking”, impulzivního nakupování nebo rozhodování. Zkrátka není to tak snadno rozpoznatelné, jako u mužů. U žen navíc ADHD silně ovlivňuje menstruační cyklus i různé životní fáze. U malých holčiček nejsou příznaky tak viditelné, a proto se často přehlédnou nebo zamění za něco jiného. Spousta žen se pak k diagnóze dostane až mnohem později – třeba až ve chvíli, kdy je ADHD zjištěno u jejich dítěte. A my bychom byli rádi, kdyby měly možnost pracovat s tímto poznáním mnohem dřív.
Existuje pojítko mezi ADHD a workoholismem?
Určitě. Já sama jsem si nedávno zažila určitou formu vyhoření, protože jsem byla v tomto projektu ponořená nejen v pracovní době, ale i mimo ni. Nenastavila jsem si hranice a vyčerpalo mě to. A tenhle problém – neumět si nastavit hranice, pracovat mimo pracovní dobu – je u lidí s ADHD hodně častý. Navíc nás toho baví strašně moc, takže chceme dělat milion věcí najednou, a pak máme nekonečný to-do list a problém s čímkoliv začít. Proto je zásadní naučit se ovládat time management a hlídat si hranici mezi pracovním a osobním životem.
Jak často se u lidí s ADHD objevuje hypersexualita?
To je dost zajímavé téma a bohužel ještě neexistuje dostatek studií, které by to doložily. Nicméně z vlastní zkušenosti to tam trochu pociťuju. Co se týče rozhovorů s dalšími lidmi, je to dost sporné. Někdo to u sebe vnímá, ale spoustu lidí řeší i to, že jsou při sexu často rozptýlení a nedokážou se uvolnit, protože jim nevypne hlava. Pokud se ale tohle podaří překonat, náznaky hypersexuality tam patrné jsou, hlavně ve fázi randění a motýlků.
Když zůstaneme u partnerských vztahů – jsou konflikty, do kterých se lidé s ADHD dostávají snáz?
To je hodně individuální. Zásadní je komunikace: kdo co potřebuje, jak reaguje a proč funguje tak, jak funguje. Samotné ADHD je jen jedna část příběhu – hodně záleží i na emoční výbavě člověka. Ale intenzita tam často je, hlavně na začátku vztahu. Lidé s ADHD se dokážou úplně pohltit jedním člověkem a ostatní vztahy jdou stranou. Do toho se míchá impulzivita – takže najednou máte pocit, že „je jasné, že se vezmeme“. Jakmile tahle fáze opadne, přijde víc racionality a je potřeba vztah vědomě opečovávat a hodně komunikovat.
S nástupem TikTok linga se začaly hodně nadužívat terapeutické termíny i diagnózy. I s ADHD se zachází jako s vlastností, skoro synonymem pro nesoustředěnost nebo živelnost. Vnímáte to tak, že to diagnózu spíš bagatelizuje nebo naopak zviditelňuje?
Určitě to do jisté míry bagatelizuje skutečnou zkušenost s ADHD. Spousta symptomů ADHD sama o sobě není ničím výjimečná – každý se občas rozptýlí, každý někdy jedná impulzivně. Rozdíl je ale v míře, v intenzitě a hlavně v tom, jak moc nad tím člověk dokáže mít kontrolu. Když pak někdo jen tak řekne, že „má ADHD“, protože se zrovna nesoustředil, snižuje to vážnost celé věci. Vytváří se tím iluze, že jde jen o nějakou osobnostní vlastnost. Navíc se tím upevňuje stereotyp, že ADHD znamená jen nepozornost a hyperaktivitu, což je velké zjednodušení. Je skvělé, že se o ADHD víc mluví, ale bylo by fajn, kdyby se současně dostávaly do popředí i přesné a odborné informace.
Jaký je váš názor na sebediagnostiku?
Pokud to není jen fráze nebo vtip a člověk nad tím opravdu začne přemýšlet, je to podle mě první krok před tím, než vyhledá odborníka. Další věc ale je, že ne vždy doporučuju jít rovnou k diagnostice – zvlášť pokud někdo nechce medikaci. Bohužel diagnostický systém u nás stále není ideální a z vlastní zkušenosti vím, že může být celý proces spíš frustrující než nápomocný. Lékaři často sáhnou jen po medikaci, aniž by učili lidi s ADHD s tím fungovat, a mnozí navíc pracují s dvacet let starými informacemi. Já sama prošla dvěma diagnostickými procesy a moje zkušenosti – i zkušenosti lidí, se kterými jsem mluvila – nebyly úplně pozitivní. Ale samozřejmě to neplatí pro všechny, někomu může diagnostika naopak hodně pomoct.
Kdybyste měla jmenovat jeden mýtus o ADHD, který byste nejraději navždy vyvrátila, jaký by to byl?
Že ADHD = malý, zlobivý, hyperaktivní kluk. Bylo by skvělé, kdybychom začali ADHD chápat komplexněji – jako dědičnou neurodiverzitu, tedy odlišné fungování mozku. Nejde o poruchu a proto není fér to házet do jednoho pytle třeba s poruchami chování.
Kdy se zrodil nápad projekt vytvořit?
Zjistila jsem, že informace o ADHD v češtině jsou naprosto nedostačující – často nepřesné, zastaralé a hlavně negativní. Přitom v zahraničí najdete spoustu článků nebo TEDx přednášek, které skloňují slovíčko superpower. Takže jsem se rozhodla, že chci tenhle přežitý pohled na ADHD u nás změnit. Chvíli trvalo, než jsem projektu dala současnou podobu. Dnes je to kombinace osvěty online – na sociálních sítích a webu –, přednášek pro veřejnost a workshopů pro firmy. Teď navíc chceme naše působení rozšířit i do škol, protože tam vidím obrovský prostor pro vzdělávání nejen dětí, ale především učitelů a asistentů.
Jaká je vize do budoucnosti?
Mým snem je, aby se ADHD vnímalo podobně jako dioptrické brýle – všichni vědí, že bez nich člověk špatně vidí, a je to prostě fakt, neexistuje tam žádné stigma. Chci, aby lidé věděli, jak s kolegy, kamarády nebo žáky s ADHD komunikovat a spolupracovat, a nevnímali to jako problém. Dnes se bohužel stále stává, že někdo přijde do práce s tím, že má ADHD, a místo podpory se setká s nižším platem nebo odmítnutím. Přitom by to mělo být naopak: „Tady máme člověka, který je kreativní, dynamický a přichází s inovativními nápady. A my víme, jak s ním pracovat, aby mohl zazářit.“ Takže vize je vlastně taková, že se o tu osvětu už nebudeme muset starat.
Kdyby Česko mělo udělat jeden krok, který by ulehčil život lidem s ADHD, co by to bylo?
Určitě povinné školení učitelů. Myslím, že pokud by už na základní škole byli pedagogové, kteří rozumí ADHD a dokáží podpořit nejen žáky, ale i jejich rodiče, mělo by to obrovský dopad. Dítě by tak dostalo správné vedení od samého začátku a jeho cesta by byla mnohem jednodušší.
- Zdroj článku:
Autorský rozhovor
