Prvních téměř čtyřicet minut vidíme v podstatě jen to, čemu bychom mohli říkat postup práce: od prvního záběru na celerovou bulvu, kterou hlavní hrdinové Dodin a Eugénie vytahují za úsvitu ze záhonku, až po finální servírování, sledujeme otevřenou kuchyni v rozlehlém sídle kdesi na francouzském venkově, která hraje všemi barvami, bublá, vře a voní. Hlavní hrdiny poznáváme skrze jídlo, které je jejich hlavním komunikačním prostředkem. Jídlem žijí, myslí a dýchají – doslova. Sledujeme přípravu menu od záhonku po servis, hovězí karé, dušení říčních raků, lahodné omáčky, domácí zmrzlinu i obyčejnou omeletu. Opravdu jsme na filmu, který v Cannes získal cenu za nejlepší režii? Překvapivě – ano!
Mohlo by se zdát, že pozorovat tak dlouho, jak postavy, které ještě ani pořádně neznáme, jen s neuvěřitelným gustem vaří, nás unudí, ale je to přesně naopak. Sledovat tvorbu receptů krok za krokem tu plnohodnotně nahrazuje dialog a my se tak seznamujeme s gurmánem a jeho kuchařkou a milenkou, které pojí láska k jídlu i cit jednoho ke druhému.
Film o jídle a jiných věcech
Tam, kde se s druhými obvykle sbližujeme skrze otázky na koníčky a životní přesvědčení, se tihle dva sblížili díky jejich porozumění jídla. Film je ódou na francouzskou gastronomii s referencemi na významné kuchaře a recepty, dialogy se tu téměř netočí kolem ničeho jiného, než je správná příprava pokrmů, surovin nebo výběr vín. Ale funguje to. Jídlo je metafora, ale taky podstata – především vztahu hlavních hrdinů a pomáhá budovat jejich idylický svět.
V době, kdy jsme si zvykli a oblíbili nejrůznější televizní cooking-shows, to možná není překvapivé, ale Umění jíst a milovat není Masterchef, ani žádná jiná reality-show nebo receptář, a to ani stylem snímání přípravy jídla. To sice vypadá nadmíru působivě a lákavě, ale má daleko do sterilních a unifikovaných vizuálů z Instagramu. Není ovšem ani kdovíjak syrové nebo naturalistické, kombinuje romanticky poetickou kameru plnou jasných barev a používá protisvětlo podobně, jako francouzští malíři. Celé to evokuje atmosféru konce 19.století, kam je děj zasazen. Jako oživlý obraz hostiny z časů, které máme tendenci si silně romantizovat.
Jídlo jako jazyk a láska, která prochází žaludkem
Barevnost je tu vřelá, jako cit hlavních hrdinů i jako slavnostní hostina, všechno je laděné do teplých barev červené, exteriéry jsou plné malebných záběrů na francouzský venkov v pozdním létě, které působí jako obrazy od francouzských malířských mistrů. Film má poetiku, která působí klasicky, nadčasově, možná špetku anachronicky. Zvykli jsme si obsah dnes spíš konzumovat, než sledovat pomalé a nenápadné vyprávění schované v měděných hrncích a křišťálových sklenicích s vínem. Teoreticky, na papíře, taková věc současné diváctvo přece nemůže zaujmout natož udržet jeho pozornost více než dvě hodiny. A přes to se mu to daří. A je to skutečně jako s jídlem – u některých kombinací si při čtení menu říkáme, že to přece nemůže chutnat dobře, ale když se zakousneme, zjistíme, že jde o lahůdku.
Může za to i výběr herců, skvělá Juliette Binoche a Benoit Magimel hrají pár padesátníků, kteří spolu dvě dekády žijí, vaří a sdílejí pohled na svět skrze pánvičku s nadýchanými omeletami. Právě ústřední motiv „obyčejně“ normální lásky a vztahu, který je pevný i když možná tak úplně nespadá do dobových představ (nejsou manželé) je další ingrediencí, která dělá tenhle „vývar z jednoho kotlíku“ (francouzsky „Pot-au-Feau“ jak zní distribuční název filmu) výjimečným. Kuchařka Eugenie totiž velmi dbá na svoji nezávislost a svatba je pro ni nadbytečnou záležitostí. Nicméně její stále křehčí zdraví a oddanost k muži, se kterým už roky tráví hezké chvíle nejen u plotny, ji nakonec přesvědčí k zasnoubení.
Umění jíst a milovat vlastně nemá cenu popisovat dějem, je to romance vyprávěná přes jídlo, která ovšem dokáže nečekaně dojmout i okouzlit. Film, na který můžete vzít mámu a spokojené budeme obě. Na papíře by nefungoval, na plátně záhadným způsobem funguje skvěle.
Kdy a kde na MFF Karlovy Vary zhlédnout:
7.7. 20:00, Velký sál
Pakočka hodnotí:
