Cover star Oskar Hes: Přijde potlesk a já jsem zase zpátky v Oskarovi

Kdy se cítíte nejvíc naživu?

Asi když dělám něco, co miluju, a vůbec nad tím nepřemýšlím. Jen to prostě dělám. To se mi občas stává při práci, ale výjimečně i při tanci, když se nechám pohltit hudbou, kterou mám rád. Nebo když hraju nějakou scénu a dostanu se do takzvané „flow“. Podobný pocit mám i na dovolené – třeba někde v Asii. Tam dokážu vypnout běžné myšlenkové vzorce, které mě v Praze neustále pronásledují. V tu chvíli se cítím nejvíc napojený sám na sebe, na srdce spíš než na mozek.

Jak se vyrovnáváte se strachem?

Aktivně. Přijímám ho, když přijde. Nenechám se jím ochromit, ale pracuju s ním. Poslední dobou je toho strachu míň a míň. Musím říct, že čím jsem starší, tím míň věcí mě děsí. Ale myslím si, že se to třeba vrátí, až budu mít děti – budu se bát o jiné věci, o jiné lidi.

A co stres při herectví? Když se spustí kamery nebo zvedne opona, je tam pořád?

Vždycky. Ten stres tam je pořád, ale naučil jsem se s ním líp pracovat a využívat ho ve svůj prospěch. Už mě neparalyzuje. Před každým vystoupením, natáčením nebo představením tam je, ale snažím se ho přetavit v něco užitečného.

Po kolika reprízách se role stane rutinou?

Nedá se to říct konkrétně. Záleží na tom, jak moc s tím projektem a rolí souzním. U některých představení je to dřív, u některých později. Třeba představení Dějiny násilí ve Švandově divadle – tam mi to trvalo rok a půl, než jsem se s tím opravdu ztotožnil a začal si to užívat. U filmového natáčení, které dělám častěji, mě ten počáteční strach už opustil. Mám k tomu ohromný respekt, ale ne už strach. Spíš je to očekávaní, jak to dopadne.

Jak si jako herec chráníte vlastní identitu, když neustále měníte tváře?

Já věřím, že identita se neztrácí. Člověk je pořád sám sebou, jen na sebe bere různé masky. Nemám žádné speciální rituály. Na začátku jsem měl pocit, že to k tomu patří, ale teď to tak nevnímám. Lidi začnou tleskat a já jsem zase zpátky v Oskarovi. Nemám problém se takhle přepínat, protože když hraju, tak jsem to pořád já a nečerpám jen z té postavy, ale i ze sebe.

Kdo je Oskar?

Troufnu si říct, že jsem otevřený, komunikativní a asi extrovert. Mám rád lidi. Snažím se je mít rád, protože si myslím, že to je základ zdravé psyché. Jinak se na světě nežije dobře.

Kde leží vaše komfortní zóna v herectví?

V pohybu. Když se můžu vyjádřit pohybově – tanečně – cítím se pevnější v kramflecích, než když jenom mluvím. Nejlepší je, když se to propojí – pohyb a herectví.

Berete emoce, které máte při hraní, za své vlastní?

Svým způsobem ano. Emoce musí projít vámi, vaší hlavou, vaším srdcem. Jinak to není opravdové. Pokud jen kopírujete něčí prožitek, je to prázdné. Vy jste ten nástroj, skrze vás jde text a idea autora a s tím i ty emoce. 

Je nějaká role, která ve vás zůstala – a ne zrovna v dobrém?

Ne úplně. Nedostal jsem ještě roli nějakého záporáka, většinou hraji takové “správné kluky“. Ale třeba Bratři byli hodně nároční – psychicky i fyzicky. Ten projekt trval pět let, často se odkládal, a my jsme se s Honzou Nedbalem museli neustále znovu zapínat do rolí. 

Těšíte se až ten záporák konečně přijde?

Strašně moc. Posílám to do vesmíru. Záporáci jsou herecky zábavnější, na tom se asi s kolegy shodneme.

Jak se vyrovnáváte s tím, když se musíte s nějakou rolí rozloučit?

Life goes on. smích Asi pragmaticky. Spíš mi chybí prostředí a lidé, se kterými jsem to sdílel. Samotná postava mi většinou nechybí, ale chybí mi aktivity a momenty, které jsou s ní spjaty.

Hrajete radši přesně podle scénáře, nebo rád improvizujete?

Pokud mám nápad, navrhnu ho režisérovi nebo kolegům. Když ho zamítnou, respektuju to. Režisér má poslední slovo stejně jako maminka. Ale vždycky hledám kompromis mezi respektem ke scénáři a vlastním citem pro věc. Protože se mi skoro vždycky stane, že si tu scénu nějak představím a realita je pak často úplně jiná, ta klapka to všechno změní. A to je na tom to zábavný.

Otevřené nebo uzavřené konce?

Mám rád, když se věci uzavírají. Otevřený konec je někdy na místě, ale musí být dobře zdůvodněný. Dnes je to trend, chtějí to nechat otevřené, aby lidi nechali v napětí, ale často ten příběh není tak dobře vybudovaný a neunese to. Pak je to spíš navíc než přínos. Záleží strašně moc na kvalitě filmu a scénáře. Pokud to scénář unese, je to fajn, ale radši mám, když to má začátek, vyvrcholení a závěr.

Jste na něčem závislý?

Určitě na kávě… A na lidech. Osobním styku s lidmi. Můžu říct, že si rád hraju na samotářského drsňáka, co utíká do svých myšlenek, ale pravda je, že jsem závislý na osobním kontaktu. Lidi kolem mě jsou moje zrcadlo. Na tom jsem závislý. Samozřejmě si pevně stojím za tím, co dělám, ale nedokážu si to představit, aniž by to se mnou někdo sdílel.