Kamenitá příjezdová cesta se vine do zatáčky, a právě v ní se návštěvníkovi, napjatému vzrušeným očekáváním, že za pár chvil spatří bydlení budoucnosti, začne rojit v hlavě nejvíc otázek: Jakým hlasem bude mluvit operační systém domu? Jak je energeticky napájený? Jaká rozhraní budou mít speciální ovládání? Ohromí mě nová technologie, nebo zklame?
Než se stihne natěšit ještě víc, otevře se před ním pohled na místo, k němuž záhybem na silnici doputoval. Žádný skleněný dóm, aerodynamická loď jako od Raymonda Loewyho, futuristický experiment nebo organická abstrakce, ani stopa po parametrickém tvarování. Jen zelený svah, v němž jsou posazené dva betonové kvádry opatřené nápisy „home“ a „work“. „Když naši synové přišli domů ze školy, hned věděli, co je čeká: homework,“ směje se hned na úvod majitel domu Matthias Horx, který v jednom z těch kvádrů bydlí a v druhém pracuje – a pokud by si snad k stáru začal plést, čemu se má věnovat ve kterém domě, nápisy na fasádě mu pomohou se zorientovat. V čem tedy dvojice budov na okraji Vídně představuje bydlení zítřka?
KONEC OBÝVACÍHO POKOJE
Přesné číslo si nepamatuje, ale ten film viděl za svůj život určitě víc než dvacetkrát. Každou neděli, když ve frankfurtském biografu opakovali Kubrickovu 2001:Vesmírnou odyseu, požádal Matthias Horx tátu o pár marek a utíkal do kina. Jeho otec, německý inženýr a zapálený kutil, se už ve 40. letech zajímal o budoucnost a technologie měnící každodenní domácí život. „Vynalezl plně automatickou domácnost s vařičem a krbem, které pracovaly samy. Babička měla prý tehdy strach, že když bude moc dlouho sedět na pohovce, dostane elektrický šok,“ povídá Horx. „V patnácti jsem viděl Vesmírnou odyseu, a od té doby jsem toužil žít ve vesmírné lodi stojící uprostřed zelené zahrady,“ říká a vchází do domu kolem teleskopu, jímž občas pozoruje nebeské úkazy.
Mraky nad námi jsou ztěžklé otálejícím deštěm, který se od rána tváří, že se co chvíli spustí, a tak se šedivá odráží i v posuvných oknech vedoucích v obou domech od podlahy až ke stropu. Na střeše i po stranách jsou stavby obložené fotovoltaickými panely – kdyby Horxovi neměli v garáži zaparkované dva elektromobily, Teslu Model S a BMW i3, vytvořená energie by prý pokryla většinu potřeb každodenního fungování.
Vystudovaný sociolog Matthias Horx založil v roce 1998 konzultantskou futurologickou firmu Zukunftsinstitut se sídly ve Frankfurtu a Vídni, kde s ním pracuje také jeho žena Oona. Společně se chtěli usadit na místě, kde není doma ani jeden – aby si domov vytvořili společně. Zatímco on v rámci institutu přednáší o trendech v digitálních technologiích, progresivním urbanismu, udržitelných energiích a s tím souvisejících sociálních proměnách, ona se v téže firmě věnuje budoucnosti interiérového designu, stavitelství a bydlení.
„Být futurolog pro mě neznamená honit se za každou technologickou novinkou. Zaměřuji se na sledování a předvídání proměn toho, jak žijeme. Budoucnost nastává, když se na svět díváme z perspektivy zítřka,“ vysvětluje Matthias, zpočátku trochu tajemně, pak myšlenku rozvede.
„Potřeby našeho bydlení se stále proměňují. Pravěcí lovci a sběrači žijící v kmenových uskupeních potřebovali jeskyni, která jim bude poskytovat přístřeší. Když lidé utvořili zemědělské společenství, přestěhovali se do chýší, kde bylo možné ohraničit si vlastní teritorium. Před třemi tisíci lety lidé získali soukromí v tradičních domech s oddělenými místnostmi. Dnes procházíme podobně revoluční změnou. Žijeme v době vědění, kdy jsou lidé mobilní a potřebují spíš jakýsi hub než tradiční dům,“ vysvětluje, přejde v pracovně k prosklené stěně, z níž vidí přímo na obytný kvádr, a rukou jej ve vzduchu rozdělí na tři části. „Levá část domu slouží našim synům, pravá část patří mně a Ooně a uprostřed je hub – místo, kde se všichni můžeme setkat, povídat si, jíst a komunikovat, ale když nechceme, nemusíme. Rodina, setkávání a láska,“ vyjmenovává části domu a zamává na svou manželku, která se vrátila z vycházky se psem.
„Dřív jste potřebovali veliký obývací pokoj, kde jste přijímali návštěvy a dávali na odiv své bohatství vším tím ošklivým nábytkem, který jste si k té příležitosti nakoupili. Obývák je pozůstatek reprezentačních salonů, jejichž účelem bylo činit dojem. Dál byla v takovém tradičním bytě menší pracovní plocha pro ženy nazývaná kuchyň a pro soukromí vyhrazené ložnice a koupelna. To se dnes mění. Hodně lidí pracuje z domova a potřebuje velkou kuchyni pro setkávání se s kamarády a rodinou. Zábava se pak děje v mediálním pokoji. Tradiční obývací pokoj vymírá,“ konstatuje a pozoruje, jak Oona v protějším domě schovává rozdováděného psa do levé sekce, v níž se nacházejí pokoje dnes již dospělých a odstěhovaných synů.
Když se přesuneme naproti, Oona poukazuje na důmyslný systém, který dovoluje zapínat a vypínat průhlednost skleněných stěn mezi částí chlapců a hlavní obytnou místností – hubem. „Když jsme chtěli, viděli jsme se skrz, když ne, měli jsme všichni úplné soukromí. To sklo je nejmodernější technologie, kterou v našem domě uvidíte. Bylo tak drahé, že jsme museli hodně pečlivě volit, v jakých místech nalezne největší uplatnění,“ směje se.
RODINNÉ DRAMA VE TŘECH AKTECH
Když před nimi člověk zmíní pojem „chytrý dům“, oba se synchronizovaně zašklebí. Koncept bydlení ovládaného elektronickým systémem jim není sympatický. „Jak to bylo v té Británii, jak jsme o tom nedávno četli?“ zeptá se Matthias své ženy a ta odpoví: „Manželé bydleli v chytrém domě, který po jejich rozvodu připadl muži. Ona v něm ale stále bydlela a jeho nenapadlo nic jiného než ji v domě šmírovat pomocí iPadu. A nejen to, měnil jí na dálku teplotu, hrál si s vodou, zkrátka ji mučil. Úplně nová úroveň domácího násilí,“ kroutí hlavou a všichni se shodneme, jak vynalézaví lidé dovedou být, když jim jde o to, trápit jinou lidskou bytost.
„Když sem lidé přijdou, hledají showroom elektronických udělátek, čekají, kdy na ně dveře, zdi a lednice začnou mluvit. Vysvětlujeme jim, že naše idea bydlení je jiná. Ne chytrá, ale uvědomělá. Beroucí v potaz evoluci lidského stylu života. Dům se vyvíjí podle našich potřeb, které se mění s časem a věkem. Z dětských pokojů je teď ubytování pro návštěvy, k nim ale nejčastěji patří právě naši synové, a až tu nebudeme, přetvoří se dům zase podle jejich přání. Takhle my se díváme na budoucnost,“ říká Matthias.
Když se s Oonou před třinácti lety rozhodli, že se i se syny přestěhují z barokního zámečku ve Slavonicích na hranicích Rakouska a Moravy do vysněného domu budoucnosti, dali se do plánování, které trvalo pět let. Debatovali s architekty o tom, jak by jejich výsledné bydlení mělo vypadat, vedle jakých sousedů by chtěli žít a na jakou krajinu se dívat z okna.
Ptám se, jaké museli dělat ústupky a kompromisy, když si spolu črtali podobu budoucího domova. Během pětadvaceti let manželství už však přestali odlišovat, co je přáním jednoho a co druhého. Dozvídám se jen, že zatímco Oona si představuje koupelnu jako luxusní wellness salon, Matthiasovi by vyhovovalo něco trochu víc vizuálně strohého – čímž se opět dostane k představě vesmírné lodi.
Kromě solárních panelů, dvou elektroaut v garáži, magické skleněné stěny a knihy o architektuře na Marsu, která leží na konferenčním stolku, tu člověk nenajde nic, co by mu připomínalo kulisy ze sci-fi filmu. Naopak, hodiny jsou po Ooniných rodičích, masivní dřevěný stůl s nimi přicestoval ze Slavonic, na polici stojí kuriózní umělecká instalace vytvořená synem Julianem. Neonový slogan v předsíni vyvedený řeckým písmem říká: Meden agan. Ničeho příliš. „Tentýž nápis mohli spatřit návštěvníci slavné věštírny v Delfách. A tam o budoucnosti také něco věděli,“ pomrkává Oona.
Matthias vyjde z domu ven, projde kolem přírodního bazénu, do nějž se chodí chladit během horkých dní, nahlédne, jak se daří včelám v nedalekém úlu a zastaví se u zahrádky se zeleninou. Vezme po jednom kusu cibule a lilku, pár rajčat a paprik a přinese je zpátky do kuchyně, kde začne předehřívat troubu a čistit sesbíranou úrodu.
Z ničeho tu nečiší exotická cizost, naopak, vládne tu útulná a uvolněná domácí atmosféra. A právě to je podle manželů Horxových ona utopie budoucnosti. „Naše evoluce v bydlení se točí kolem věčného napětí mezi „já“ a „my“. Mezi láskou jako neuvěřitelnou silou, která nás k sobě poutá, a touhou po vlastním osobním prostoru, v němž by mohl být člověk sám,“ říká Matthias a Oona přitakává: „V minulosti jsme se rodili do komunit a hledali vlastní individualitu. Teď se rodíme jako individuality, které si musejí hledat cestu do komunity.“
