REKLAMA

Jan Plecháč aneb Koupel ve světle

REKLAMA

 

Velkorysým domovním průjezdem vcházíme do vnitrobloku. Nepůsobí nijak okázale, obyčejný činžovní dům na hezkém místě v pražských Vršovicích. Pak ale hostitel otevře vysoká vrátka na svou vlastní část dvorku, a najednou jako by na mě dýchla přímořská atmosféra. Už jen letmý pohled na očištěné cihly, bambusový nábytek a zeleň mě rázem teleportuje na míle daleko, do tepla, za sluncem a bezstarostnějšími dny. Zdá se, že na tento dvoreček září víc paprsků než kamkoli jinde v Praze.

Celou dobu mě provází jeho majitel, designér Jan Plecháč, jehož široký úsměv a pozitivní nálada jsou vysoce nakažlivé. To už ale pokračujeme hlavním vchodem do prostor, které mě na návštěvě zajímají nejvíce, a mně je v ten moment vše jasné – tady není na negativní myšlenky prostor! Bílý interiér je plný světla až po okraj a člověku nezbývá nic jiného než se nad tou zářivou podívanou radovat. „Jsem tu nadmíru spokojený. I když je venku ošklivě, dovnitř pronikne maximum světla, a zároveň tu není příliš teplo, což byl problém našeho bývalého ateliéru kousek odtud, který jsme sdíleli ještě s mou tehdejší designérskou polovičkou Henrym Wielgusem,“ chválí si nový ateliér Plecháč. 

 

I když je venku ošklivě, v ateliéru je vždycky maximum světla.

 

Jak už to tak bývá, místo objevil před třemi roky víceméně náhodou, když se poohlížel po alternativách bydlení pro svého tatínka, které by ho přiblížilo k vnoučatům v centru města. Pro tátu sice vhodný nebyl, ale Plecháčovi uvízl potenciál prostoru v paměti. Když pak hledal neobvyklé místo pro budoucí boxernu jeho kamarád, měl okamžitě jasno a hned volal majitelce. Vnitroblok byl stále k dispozici, i když o něj už mezitím začal být velký zájem. I tentokrát se však situace opakovala, kamarád si podnikání rozmyslel a dvorek zůstal nadále k mání. Utekly další dva měsíce, než Honza spolu s rodinou vyrazil na vernisáž do pařížské galerie designu S.Bensimon na rue de Turenne v Paříži. Až v konfrontaci s vybranými uměleckými díly si uvědomil, jak mu svobodný tvůrčí prostor chybí a jak moc by si ho přál vytvořit i doma v Praze.

 

 

Pak už stačila podpora manželky, trocha štěstí, že se stavba ještě neprodala, a pořádná dávka odhodlání, protože domek se nacházel v zoufalém stavu. „Padesát let do něj pršelo, ze světlíku tu rostly velké stromy a skoro nic tu nebylo, až na krásnou atmosféru a energii, do které jsem se prostě zamiloval a chtěl alespoň část z ní mermomocí zachovat,“ vypráví Honza. Od starousedlíků se dozvěděl, že ve vnitrobloku od roku 1928 sídlila výrobna léčiv, na katastru pak našel přímé záznamy o umístění drtiče léků nebo míchačky na masti. 

Jan Plecháč
Info ikona

 

Zachovat a znovupoužít se přeci jen podařilo část z toho, co před Plecháčovým zásahem nestačilo spadnout – jako třeba na čtyřikrát zalomenou dřevěnou příčku, kterou designér rozebral na jednotlivá prkna a pokryl jimi novou zeď na dnešním pomezí kuchyně s jídelnou a garáže se skladem. Dalším důležitým krokem bylo obnažení původní stavby, ke které někdo přistavěl v 60. letech garáž a tím také zazdil všechny otvory na fasádě. Plecháč ovšem poznal, že se jedná o nešikovně napojený přílepek, a bez váhání se pustil do jeho částečného odstranění. Tmavé garáži tak odejmul střechu a znovu vyboural původní otvory pro okna. Z tmavého skladu se rázem stalo prosluněné studio s vlastním dvorkem plným zeleně, do něhož se studio za teplých dní může rozšířit. Dispozice jinak zůstala bez větších změn – všechny prostory designér zachoval, jen mezi sebou proměnil jejich funkce, tři ze čtyř stran zateplil a sjednotil bílým nátěrem.  

 

Ateliér byl v tristním stavu, zamiloval jsem si ale jeho energii.

 

Prostor zároveň rekonstruoval s ohledem na budoucí využití, aby se zde dalo případně i bydlet. Pod betonovou stěrku je proto zavedené podlahové topení, rozvedená voda i elektřina a samozřejmostí je také znovuvyužívání dešťové vody na splachování a závlahu zeleně na dvorku. Budovu se Honzovi povedlo zrekonstruovat během roku a půl, další rok a půl pak trvalo, než si vše sedlo. Dnes studio slouží jako zázemí jemu a jeho pomocníkům Ondřeji Lalákovi a Adamu Kvačkovi, jako show­room úspěšných produktů, které Plecháč spolu s někdejším partnerem Henrym Wielgusem navrhli pro dánské Menu, český Lasvit nebo francouzský La Chance a jež jsou stále v prodeji, i jako ukázka prototypů, jež výroba ve firmách teprve čeká. Na stole například odpočívá rozpracovaný projekt využívající pletivo jako formu na skleněná svítidla pro Lasvit a na zdech visí moodboardy k chystané rekonstrukci domu na Kanárských ostrovech. Honza mezitím bosý přebíhá mezi místnostmi a s pokorou popisuje svou rutinu: Když přijde do studia, první věc, kterou udělá, je, že ho pořádně zamete. „Odkoukal jsem to od tibetských mnichů, tyhle malé rituály mi dělají radost a připravují mě na den.“ A u Honzy si člověk může být jistý, že ten den bude plný světla, i kdyby zrovna pršelo. 

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA

Sledujte nás na Instagramu @elleczech

REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA
REKLAMA